II. ÚS 774/02

01. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele D., právně zastoupeného Mgr. J. B., advokátem, proti rozhodnutí Městského úřadu v P., odboru výstavby, ze dne 12. 6. 2002, čj. Výst. 1536/2001-VYVL/Rozh/2/Š, rozhodnutí Okresního úřadu v P., referátu regionálního rozvoje, ze dne 3. 9. 2002, čj. PE 11577/2002/Dl/Sm, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2002, čj. 10 Ca 244/2002-16, za účasti Městského úřadu v P., odboru výstavby, Krajského úřadu kraje Vysočina a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Mgr. F. V., a L. V., obou zastoupených advokátem JUDr. L. S., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o:



Návrh se o d m í t á.



O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského úřadu v P., odboru výstavby, Okresního úřadu v P., referátu regionálního rozvoje, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského úřadu v P. k projednávané věci a spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 244/2002, z nichž zjistil následující:

Městský úřad v P., odbor výstavby, (dále též "městský úřad") rozhodl dne 12. 6. 2002 pod čj. Výst. 1536/2001-VYVL/Rozh/2/Š, že se vlastnické právo k pozemkům parc. č. 2193/35 a 3383/4 v k. ú. P. omezuje formou věcného břemene povinností vlastníka uvedených pozemků (tj. stěžovatele) trpět vedení přípojek inženýrských sítí (vodovod, kanalizace a rozvody NN) ke stavbě čp. 81, umístěné na stp. 1619/2 v k. ú. P. Vlastníkům stavby na stp. 1619/2 v k. ú. P. (tj. vedlejším účastníkům) se zakládá právo užívat tímto rozhodnutím určenou část uvedených pozemků k vedení a případným opravám přípojek na inž. sítích k nemovitosti čp. 81 na stp. 1619/2 v k. ú. P. Věcné břemeno bylo zřízeno pouze k části uvedených pozemků, specifikované rozhodnutím, tak jak bylo zakresleno na geometrickém plánu, přiloženém k rozhodnutí. Městský úřad dále vymezil podmínky uvedeného omezení vlastnického práva a výši náhrady.

Okresní úřad P., referát regionálního rozvoje (dále též "okresní úřad"), rozhodnutím ze dne 3. 9. 2002, čj. PE 11577/2002/Dl/Sm, rozhodnutí městského úřadu změnil tak, že se vlastnické právo k pozemkům parcelní číslo 2193/35 a 3383/4 v k. ú. P., zapsaným na LV č. 2972 pro okres, obec a k. ú. P. (dále jen "předmětné pozemky") omezuje povinností každého vlastníka těchto pozemků trpět umístění veřejně prospěšné stavby podle schválené územně plánovací dokumentace formou věcného břemene, spočívajícího ve vedení přípojek inženýrských sítí (vodovod, plyn, rozvody NN) ke stavbě čp. 81, umístěné na stp. 1619/2 v k. ú. P., které bude zapsáno na LV č. 3692 pro okres, obec a k. ú. P. Vlastníkům stavby na stp. 1619/2 se zakládá právo užívat tímto rozhodnutím určenou část pozemků p. č. 2193/35 a 3383/4 v k. ú. P. k vedení a případným opravám přípojek na inž. sítích k nemovitosti čp. 81 na stp. 1619/2 v k. ú. P. Právo věcného břemene se zřizuje pouze na částech předmětných pozemků, jak je zakresleno na přiloženém geometrickém plánu č. 2497-1797-2001, ověřeném Katastrálním úřadem dne 22. 5. 2001 pod čj. 492/2001, který má být nedílnou součástí uvedeného rozhodnutí. Ostatní části rozhodnutí městského úřadu zůstaly nezměněny.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, čj. 10 Ca 244/2002-16, žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podmínky stanovené zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon, dále jen "stavební zákon") byly v projednávaném případě naplněny. V řízení bylo doloženo, že dle závazné části územně plánovací dokumentace byly části konkrétních pozemků zařazeny mezi plochy pro veřejně prospěšné stavby za účelem zřízení přípojky inženýrských sítí k domu č. 81. Konkrétní stavba tedy byla zařazena zákonem předepsaným postupem (§108 odst. 3 stavebního zákona) mezi veřejně prospěšné stavby. Důvod pro omezení vlastnického práva formou zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni je v souladu s ustanovením § 108 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Soud dále uvedl, že s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy nemá pravomoc rušit obecně závazné vyhlášky samosprávného orgánu o regulativech územního rozvoje města, je však oprávněn posoudit soulad takového předpisu se zákonem. Zabýval se proto tím, zda zařazení konkrétní stavby mezi stavby pro veřejně prospěšné účely je v souladu s § 108 odst. 3, věta druhá, stavebního zákona. Dospěl ke kladnému závěru, který též podrobně odůvodnil. Soud se také domnívá, že podmínka veřejného zájmu není zmařena pouhou skutečností, že se příslušná budova nachází v soukromých rukou. Bylo-li by tomu tak, pak by bylo ustanovení o tom, že za veřejně prospěšné stavby jsou považovány stavby pro veřejné technické vybavení území podporující jeho rozvoj, nerealizovatelné, neboť téměř veškerá výroba v České republice se uskutečňuje v provozovnách subjektů soukromoprávní povahy. V zájmu rozvoje území je nepochybně zajišťování veřejného technického vybavení nejen obcemi či příspěvkovými organizacemi, ale též stavbami pro výrobu, skladování či bydlení. Soud neshledal ani porušení ustanovení § 110 odst. 1 stavebního zákona. Je jednoznačně prokázáno, že cíle vyvlastnění v tomto případě nelze dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla. Správní úřad projednávající žádost o vyvlastnění, případně omezení vlastnického práva, nemá žádnou pravomoc nahradit projev vůle některého z účastníků vlastním autoritativním rozhodnutím, ani není povolán k tomu, aby hodnotil opodstatněnost odmítavého postoje některého z účastníků k návrhu dohody. Má jedině povinnost zjistit, lze-li cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou, což v projednávaném případě učinil. Řešení "jiným způsobem" ve smyslu uvedeného ustanovení pak soud chápe tak, že by šlo o vedení technického zařízení jinou trasou. Soud nesouhlasil ani s námitkou stěžovatele, dle něhož vedlejším účastníkům bylo známo, že kupovaná stavba nemá vlastní přístup ke stavbě a vlastní přípojky inženýrských sítí.

Stěžovatel napadá závěry obecného soudu i správních orgánů v projednávané ústavní stížnosti. Těžiště dané problematiky podle jeho názoru spočívá v tom, zda ustanovení § 108 stavebního zákona může být v jeho případě použito z hlediska principů stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny, tedy ve zjištění, zda je veřejný zájem na tom, aby bylo omezeno vlastnické právo vlastníka pozemku a zda převažuje veřejný zájem nad právem na ochranu vlastnictví. Je přesvědčen, že se vedlejším účastníkům nepodařilo existenci veřejného zájmu prokázat. Stěžovatel uvádí, že usnesením zastupitelstva Města P., přijatým na zasedání dne 31. 10. 2000, byla schválena změna č. 7 Územního plánu sídelního útvaru Města P., podle níž stavba přípojek inženýrských sítí pro výrobní objekt č. p. 81 v k. ú. P. byla zařazena jako veřejně prospěšná. Uvedené usnesení bylo vydáno ve formě obecně závazné vyhlášky č. 2/2000 Rm dne 8. 11. 2000, kterou se mění a doplňuje vyhláška o regulativech územního rozvoje Města P., čj. MěÚ 1914/95 (dále též "vyhláška č. 2/2000 Rm"). Dodává však, že budova č. p. 81 je ve vlastnictví vedlejších účastníků, kteří ji využívají pro své podnikání. O její zařazení mezi veřejně prospěšné stavby požádali vedlejší účastníci, aby si tak utvořili podmínky pro řízení o vyvlastnění předmětných pozemků. Městské zastupitelstvo o uvedeném zařazení rozhodlo, což stěžovatel považuje za rozporné s ustanovením § 108 odst. 3, věta druhá, stavebního zákona. Stavby ve smyslu uvedeného ustanovení musí sloužit veřejným a nikoli soukromým účelům. Stěžovatel tvrdí, že vyhláška č. 2/2000 Rm byla vydána v rozporu s ustanovením § 108 stavebního zákona a porušuje právo, zaručené v čl. 11 odst. 4 Listiny. Jejím vydáním byly vytvořeny podmínky pro porušení ústavněprávních předpisů, zejména principu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Nedomnívá se též, že by byl ve věci dán veřejný zájem jako jedna z podmínek vyvlastnění. Vedlejší účastníci v budově č. p. 81 podnikají a mají v úmyslu používat stavbu přípojek ke svému podnikání, tj. k soukromým účelům. Pod pojmem veřejný zájem lze chápat pouze zájem obecný či obecně prospěšný. O takový se však v projednávaném případě nejedná. Stěžovatel také tvrdí porušení ustanovení § 110 odst. 1 stavebního zákona. Cíle vyvlastnění, tj. zajištění dodávky energií pro dům č. p. 81, lze dosáhnout jiným způsobem, než navrhovaným věcným břemenem. Stěžovatel navrhoval vedlejším účastníkům výměnu pozemků tak, aby získali vlastnické právo k pozemku, dotčenému vyvlastněním. Smyslem ustanovení § 110 odst. 1 stavebního zákona je zabránit vyvlastnění v případě existující možnosti dohody či jiného řešení. Uzavření dohody však vedlejší účastníci zmařili, neboť na návrh vedlejšího účastníka nepřistoupili. Stěžovatel se domnívá, že je nutné posuzovat existenci podmínek dohody objektivně, tj. zda je dána reálná možnost dohody, zda existují podmínky z objektivního hlediska přijatelné a výhodné pro obě strany. Z tohoto hlediska však správní orgány ani krajský soud možnost dohody neposuzovaly, čímž se dopustily pochybení. Vedlejší účastníci mohli možnost dohody jednostranně zmařit právě proto, aby bylo dosaženo rozhodnutí o vyvlastnění. Stěžovatel také konečně tvrdí, že současný stav vznikl zaviněním vedlejších účastníků, kteří přistoupili k uzavření kupní smlouvy ohledně budovy č. p. 81, ačkoli věděli, že stavba nemá zřízeny vlastní přípojky inženýrských sítí ani přístup ke stavbě. Ke koupi (resp. předtím k nájmu) tedy přistoupili neuvážlivě. Stěžovatel nenese na vzniklé situaci zavinění a pokládá za nepřípustné, aby byl v užívání svých nemovitostí omezován.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský úřad v P., odbor výstavby, Krajský úřad kraje Vysočina (který v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů převzal příslušnou agendu) a Krajský soud v Českých Budějovicích, a vedlejší účastníky řízení, Mgr. F. V., a L. V., bytem tamtéž, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření v zásadě zopakoval argumenty obsažené již v napadeném rozhodnutí. Trvá na tom, že podmínky stanovené stavebním zákonem byly v projednávaném případě naplněny. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu se základním právem, jehož se stěžovatel dovolává. Soud dodal, že řešený problém nastal poté, co konkrétní stavba byla vydána stěžovatelem v restitučním řízení a byla vydělena ze stěžovatelova areálu. Převzal ji současný vlastník a provozovatel. Soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Krajský úřad kraje Vysočina uvádí, že vyhláška č. 2/2000 Rm, na jejímž základě byly vyhlášeny přípojky inženýrských sítí k domu čp. 81 jako stavba veřejně prospěšná, byla vydána v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a stavebního zákona. Nebyla shledána nezákonnou ani zastupitelstvem kraje Vysočina, na něž se stěžovatel obrátil se žádostí o podání návrhu na její zrušení k Ústavnímu soudu. Domnívá se, že zásah do vlastnického práva byl v projednávaném případě proveden zákonným způsobem. Nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navrhuje proto také, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Městský úřad v P., odbor výstavby, ve svém vyjádření konstatuje, že postupoval v souladu se stavebním zákonem a vyhláškou č. 2/2000 Rm.

Vedlejší účastníci navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Namítají, že schválená změna územního plánu ve formě obecně závazné vyhlášky Města P. je platná. Město P. rozhodlo o veřejné prospěšnosti zamýšlené stavby inženýrských sítí se znalostí věci a přihlédlo i k tomu, že na zbudování těchto přípojek je závislé fungování jejich výrobního podniku, který zaměstnává asi 100 zaměstnanců. Vedlejší účastník nesouhlasí ani s námitkou stran alternativního řešení výstavby přípojek. Stěžovatel zneužívá hrubým způsobem svého vlastnického práva k šikanóznímu postoji vůči nim, na což již dříve upozorňovali. Nemůže být zamýšlenou stavbou inženýrských sítí na předmětných pozemcích poškozen, neboť s ohledem na existenci silničního tělesa, které se na uvedených pozemcích nachází, nemůže pozemky jinak užívat. Využívá je pouze ke ztěžování činnosti jejich podniku. Jeho chování považují vedlejší účastníci za rozporné s dobrými mravy. Stejného charakteru byla i jeho nabídka na výměnu pozemků. Stěžovatel uplatňoval přemrštěné požadavky a jím navrhovaná výměna by vedla k ještě větší izolaci jejich nemovitosti. Vedlejší účastníci konečně odmítají i námitky stěžovatele stran jejich údajného zavinění celé situace.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice se závěry obecného soudu, resp. správních orgánů, v projednávané věci, přičemž stěžovatel zvolil argumentaci obsahově totožnou s argumenty, vznesenými již v řízení před těmito orgány. Stěžovatel se i nadále domnívá, že podmínky omezení jeho vlastnického práva podle stavebního zákona nebyly v projednávaném případě naplněny. Obecný soud potvrdil závěry obou správních orgánů a shodně s nimi konstatoval, že všechny zákonem stanovené požadavky splněny byly.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Pouze z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud projednávanou ústavní stížností zabýval.

Institut vyvlastnění (resp. omezení vlastnických práv) představuje vždy nucený zásah do vlastnických práv, přičemž možnosti vyvlastnění jsou obecně limitovány ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu". Tímto zákonem, který má Listina na mysli, je stavební zákon, který uvedenou problematiku řeší ve svém ustanovení § 108 a násl. Vyvlastnění nebo omezení vlastnických práv je institut výjimečný a jeho podstatou je povinnost vlastníka trpět určitá opatření, včetně zániku vlastnického práva. Stěžejním problémem každého takového kroku je závěr o tom, zda navrhovaný zásah do soukromé vlastnické sféry má být uskutečněn ve veřejném zájmu, či nikoliv. Nastoluje se tedy otázka, co je v kterém případě veřejným zájmem, kam až sahá a jaká je jeho ochrana a podpora. Vodítkem pro zodpovězení této zásadní otázky v daném případě může být právě ustanovení § 108 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, podle něhož lze vyvlastnit pro veřejně prospěšné stavby podle schválené územně plánovací dokumentace. Podle ustanovení § 108 odst. 3, věta druhá, stavebního zákona se za stavby podle odstavce 2 písm. a) považují stavby určené pro veřejně prospěšné služby a pro veřejné technické vybavení území podporující jeho rozvoj a ochranu životního prostředí, které vymezí schvalující orgán v závazné části územně plánovací dokumentace. Z citovaných ustanovení lze tedy dovodit, že veřejným zájmem je podporovat v nich vymezené stavby bez ohledu na to, zda jde o nemovitosti v soukromém vlastnictví nebo ve vlastnictví státu, veřejnosti přístupné či nikoliv. Veřejný zájem nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 568/01 či usnesení sp. zn. I. ÚS 353/98). Stěžovatel se domnívá, že veřejným zájmem je jen zájem obecný či obecně prospěšný. Ten však byl v projednávaném případě zjevně dán, neboť podle závěrů soudu je stavba přípojky inženýrských sítí podle závazné části územně plánovací dokumentace veřejně prospěšnou stavbou, určenou pro veřejné technické vybavení území podporující jeho rozvoj (§108 odst. 2 a odst. 3 stavebního zákona). Soud se přitom nespokojil s pouhým konstatováním existence příslušné schválené územně plánovací dokumentace, ale s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy se zabýval i tím, zda je zařazení konkrétní stavby mezi stavby veřejně prospěšné (vyhláškou Města P. ze dne 26. 9. 1995 o regulativech územního rozvoje města, změněnou a doplněnou vyhláškou Města P. ze dne 12. 11. 2000) v souladu s § 108 odst. 3 věta druhá stavebního zákona. Zohlednil, že nemovitost vedlejších účastníků, která má být připojena k veřejnému technickému vybavení inženýrskými sítěmi, je podle kolaudačního rozhodnutí stavbou pro výrobu ve smyslu § 3 písm. i) vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu. Pro účel, k němuž byla kolaudována, je provozována a vytváří pracovní místa. Soud tak dospěl k závěru, že je v zájmu rozvoje území, aby taková budova mohla být i nadále k účelu uvedenému v kolaudačním rozhodnutí užívána. Splněna je i druhá, formální, podmínka, neboť konkrétní stavba, pro kterou dochází k omezení vlastnického práva, byla vymezena v závazné části územně plánovací dokumentace. Obecně závazná vyhláška Města P. o regulativech územního rozvoje města je tedy v souladu se zákonem. Ústavní soud má za to, že soud (a rovněž i správní orgány) pečlivě posoudil, zda v daném případě dochází k vyvlastnění ve veřejném zájmu pro veřejně prospěšnou stavbu podle schválené územně plánovací dokumentace. Své rozhodnutí přesvědčivě a logicky odůvodnil, přičemž není zjevné, že by použitá interpretace jakkoli vybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice uvedený závěr zpochybňuje, svůj protichůdný názor však nevybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Domnívá-li se stěžovatel i nadále, po rozhodnutí obecného soudu, že obecně závazná vyhláška, na jejímž základě byly přípojky inženýrských sítí k domu č. p. 81 na částech pozemků č. 3383/4 a 2193/35 v kat. ú. P. zařazeny mezi plochy pro veřejně prospěšné stavby, je v rozporu se zákonem či ústavním pořádkem, pak měl možnost podat v souladu s ustanovením § 74 spolu s ústavní stížností návrh na její zrušení. To však neučinil a Ústavní soud sám neshledal důvod o její zákonnosti či ústavnosti pochybovat.

Stěžovatel dále zpochybňuje též naplnění podmínky, stanovené ustanovením § 110 odst. 1 stavebního řádu. Podle uvedeného ustanovení lze vyvlastnit jen tehdy, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se splněním uvedené podmínky správní orgány i obecný soud zabývaly. Shodně nicméně konstatovaly její naplnění s tím, že k dohodě mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky nedošlo a jiné řešení možné nebylo. Stěžovatel dovozuje, že možnost dosažení dohody je nutno zkoumat objektivně, tj. zda existuje reálná možnost dohody a zda jsou podmínky dohody z objektivního hlediska přijatelné a výhodné pro obě strany. Ústavní soud se však domnívá, že uvedenou interpretaci ustanovení § 110 odst. 1 stavebního zákona nedovoluje. Z uvedeného ustanovení lze dovodit pouze povinnost zkoumat, zda je možné cíle vyvlastnění dosáhnout jiným způsobem. Takto výslovně vyjádřené pravidlo, formulované v cit. ustanovení, nelze modifikovat tak, jak navrhuje stěžovatel, a nad jeho rámec požadovat i zkoumání objektivní možnosti uzavření smlouvy a její výhodnosti. S ohledem na dikci citovaného ustanovení postačuje, ověří-li správní orgán, že uzavření dohody bylo odmítnuto. Uvedený závěr potvrzuje i ustanovení § 56 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu. Podle něho obsahuje návrh na vyvlastnění mimo jiné zejména důkaz o tom, že pokus o získání práva k pozemku nebo stavbě dohodou, byl bezvýsledný, čímž je podle odst. 2) téhož ustanovení doporučeně zaslaná písemná výzva k uzavření dohody, obsahující požadavek žadatele, důvody, návrh úplaty a upozornění, že neodpoví-li na ni vlastník pozemku nebo stavby do 15 dnů ode dne doručení, má se za to, že dohodu odmítá. Navrhovatel v takovém případě předloží prohlášení, že ve stanovené lhůtě neobdržel na svou výzvu odpověď, popřípadě, že k převodu nedošlo. Uvedené ustanovení jasně potvrzuje, že úmyslem zákonodárce nebylo v případě § 110 odst. 1 stavebního zákona prokazovat v řízení o vyvlastnění nic jiného, než prostou nemožnost dosažení cíle vyvlastnění dohodou. Je proto třeba míti za to, že správní orgány i obecný soud postupovaly při zkoumání uvedené podmínky vyvlastnění ústavně konformním způsobem.

Pokud jde o otázku subjektivního zavinění řešené situace vedlejšími účastníky, na něž upozorňuje stěžovatel, je nutno poukázat, že tuto otázku § 108 a násl. stavebního zákona nezohledňuje. Skutečnost, že ji obecný soud a správní orgány nevzaly při svém rozhodování v potaz, proto nemůže jakkoli ovlivnit závěr Ústavního soudu, že postupovaly ústavně konformním způsobem a že je ústavní stížnost neopodstatněná.

Není pochyb, že při vyvlastňovacím řízení podle stavebního zákona je nutno mít na zřeteli, že vyvlastnění, resp. omezení vlastnického práva, je výjimkou ze zásady nedotknutelnosti ústavou zaručeného vlastnického práva, a že je proto nutno vykládat vyvlastňovací předpisy vždy restriktivně ve prospěch minimalizace zásahu do práv vlastníka. Z této zásady správní orgány i obecný soud zjevně vycházely. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. K omezení jeho vlastnického práva došlo v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny na základě zákona, jehož ustanovení byla aplikována a interpretována v mezích ústavnosti, ve veřejném zájmu a za náhradu. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 1. července 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 774/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies