I. ÚS 284/04

12. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Bc. J. J., právně zastoupeného advokátem Mgr. Z. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2004, sp.zn. 6 Tdo 1462/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2003, č.j. 11 To 381/2002-384 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2002, č.j. 3 T 7/2002-326,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 11. 5. 2004 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž byl jako policista uznán vinným pokusem o trestný čin podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, společně s trestem ztráty vojenské hodnosti a tvrdil, že rozhodnutími nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, byla porušena jeho práva "spadající do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantující právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nestranného a nezávislého soudu", s odkazem na ust. čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a též dle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k protiústavnímu zásahu došlo tím, že byl stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, protože tzv. skutková věta rozsudku nedostojí nárokům ust. § 120 odst. 3 tr. ř. , protože z ní nevyplývá, zda bylo jednání spácháno ve stádiu pokusu a zejména, zda-li bylo spácháno ve stádiu ukončeného či neukončeného pokusu, což by mělo vliv na zánik trestnosti. Soud ve skutkové větě popřel existenci úmyslu. a skutková věta je navíc vymezena v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, neboť stěžovatel se v postavení věřitele domáhal vrácení půjčky po dlužníkovi v ekvivalentu 20. 000,- DEM, která mu měla být vrácena do 25. 9. 1999, přičemž uplatnil sjednanou smluvní pokutu ve výši 1% denně (§ 544 a násl. obč. zákoníku). Existence ústního ujednání o smluvní pokutě opravňovala stěžovatele požadovat úhradu dluhu, včetně navýšené smluvní pokuty ve výši 1,217.500,- Kč, ovšem za předpokladu, že by v případě sporu mezi účastníky smluvního ujednání o její výši musel rozhodnout civilní soud. V rámci trestního řízení bylo právo stěžovatele postaveno do roviny trestně právní a byla za něj stanovena sankce, čímž soud porušil jeho základní práva a svobody, neboť nikomu nesmí být způsobena újma na právech za uplatňování jeho práv a svobod. Z výroku není dále zřejmé, jak soud dospěl k závěru o výši škody. Přitom na základě úkonů, ke kterým dal stěžovatel pokyn sedm dní před zahájením trestního stíháni, byl dne 20. 5. 2002 vydán Okresním soudem v Hradci Králové směnečný platební rozkaz přikazující B. Z. zaplatit stěžovateli částku 387 500, - Kč s 12% úrokem p.a. od 9. 5. 1999 do zaplacení, na základě čehož má stěžovatel na konci měsíce května 2004 nárok na úhradu částky 620 000,- Kč. To zpochybňuje postup soudu při stanovení výše škody dle ust. § 89 odst. 12 tr. zák., když soud nevycházel ze skutečností zjištěných v rámci dokazování v hlavním líčení.

Stěžovatel dále namítal, že byl zkrácen též na svém právu na zákonného soudce, protože byl obžalován pro trestný čin, který v době podání obžaloby spadal v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu. Dovolací soud nesprávně tvrdil, že okresní soud konstatoval vinu v rámci své příslušnosti dle ust. § 16 tr. ř., protože soudy před tímto výrokem postupovaly v rozporu s procesními pravidly. Současně byl dovolacím soudem hodnocen procesní úkon provedený vyloučenou osobou, což je v rozporu s ust. § 30 odst. 1 tr. ř.

Porušena byla i osobnostní práva stěžovatele, protože soud hodnotil odposlech pořízený dne 13. 3. 2001, podle ust. § 33 odst. 2 a § 36 odst. 10 zákona č. 283/1991 Sb., o policii ČR ("zákon o policii") se souhlasem poškozené Z. v jejím bydlišti, které však nebylo jejím trvalým bydlištěm a policie ve věci podezření z vydírání nemonitorovala jinou schůzku, než setkání stěžovatele s poškozenou. Poskytnutý souhlas se týkal trestného činu vydírání a byl bez souhlasu poškozené rozšířen i o podezření z pokusu trestného činu vraždy, podle ust. § 35 písm. c) zákona o policii. Použití operativní techniky nesmí sledovat jiný cíl než získání informací důležitých k odhalení a objasnění trestných činů uvedených v ust. § 33 zákona o policii. Takto získaný důkaz nemohl být vůči stěžovateli účinný. Soudy též porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že jako důkaz použily výpovědi svědků - policistů H. a L., ačkoli vypovídali o skutečnostech o kterých se dozvěděli v souvislosti se svým postupem vůči stěžovateli. podle zákona o policii a podle trestního řádu. To podle stěžovatele odporuje ustálené judikatuře.

Stěžovatel dále namítl, že policejní orgány provokací vytvořily předpoklady pro jeho vmanipulování do situace, která by bez nich nenastala. Trestní věc, vedenou proti stěžovateli v postavení příslušníka policie, měla od samého počátku vyšetřovat inspekce ministra vnitra. Přestože policejní orgány o této skutečnosti věděly, nepředaly věc inspekci a vytvořily samy svým jednáním podmínky pro naplnění znaků trestného činu jen proto, aby se poškozená vyhnula plnění závazků vůči stěžovateli. Policie iniciovala schůzku, jíž chtěla nahrát, přičemž poškozená byla poučena, jakým způsobem má směřovat rozhovor, i přestože policistům muselo být známo, že poškozená neměla v úmyslu peníze vrátit. Navrhovatel by zcela jistě přijal plnění odpovídající původnímu závazku, kdyby nastalo řádné plnění. Soudy důkaz získaný odposlechem hodnotily tak, že stěžovatel nebyl ochoten přijmout plnění v rozsahu půjčky a stále požadoval plnění o značně navýšenou sankci. Soudy přitom nehodnotily přípis advokátní kanceláře, z něhož vyplývalo, že poškozená nebude vracet dluh, v důsledku trestního stíhání vedeného proti stěžovateli. Je nepřípustné, aby policejní orgány jakoukoli formou pomáhaly při spáchání trestného činu a je porušením čl. 39 Listiny, pokud se jejich jednání stává součástí skutkového děje.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 7/2002. Z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2002 (3 T 7/2002-326) vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že "v období od listopadu 1999 do 18. 4. 2001 poté co v průběhu dubna a května 1999 postupně půjčil poškozené B. Z. částku 250.000,- Kč, ohledně které obdržel od poškozené dne 8. 5. 1999 dlužní úpis na částku 20.000,- DEM s termínem splatnosti do 25. 5. 1999, která však ani později dlužnou částku nevrátila, uváděl od 27. 11. 1999 poškozené smyšlené a vědomě nepravdivé informace o tom, že blíže nespecifikovaným osobám musel vrátit částku kterou jí půjčil, avšak včetně značného sankčního navýšení za její opožděné vrácení těmto osobám s tím, že nyní jde již o částku v celkové výši 1, 217.500,- Kč, na tuto částku také vyzval poškozenou dne 27. 11. 1999 podepsat předem připravenou směnku se splatností do 5. 12. 1999, což poškozená dle jeho požadavku učinila, směnku si pak ponechal a v pozdějším období, zejména v měsíci březnu 2001 požadoval po poškozené vrácení částky 1,217.500,- Kč, navýšené o další smyšlenou sankci v částce 162.232,- Kč, za pomoci uvedených smyšlených a vědomě nepravdivých informací se snažil ke škodě poškozené vylákat na ní ke svému obohacení částku v celkové výši 1, 129.732,- Kč." Toto jednání bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle ust. § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1 a 3 tr. zákona. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval (str. 5), že stěžovatel si získal značnou důvěru poškozené, kdy ona a její manžel se domnívali, že stěžovatel, z titulu svého postavení u policie, podniká kroky proti osobám, které vydíraly poškozenou. Částku 220.000,- Kč půjčil stěžovatel poškozené dne 8. 5. 1999 proto, aby mohla zaplatit vyděračům, jejichž telefonátu byl stěžovatel přítomen. Stěžovatel, který znal špatný psychický stav poškozené jí při předání peněz, které si půjčil od svého známého L. C. nadiktoval dlužní úpis na částku 20.000, - DEM s termínem splatnosti 25. 5. 1999 a kromě něj ještě převzal písemná potvrzení, v nichž třetí osoba potvrzovala, že od poškozené převzala zálohu 7 mil. Kč.Výši částky 20.000,- DEM stěžovatel odůvodnil tak, že si sám peníze půjčil a musí vrátit právě tuto částku, což poškozená chápala tak, že se jedná o částku již navýšenou o úrok.

Poté co poškozená částku nevrátila (str. 3 dole rozsudku OS), dohodl s ní stěžovatel schůzku na den 27. 11. 1999, kde tvrdil, že po něm nespecifikované osoby, od kterých si částku pro poškozenou půjčil dne 8. 5. 1999, požadují aby vrátil 1,217.500,- Kč, neboť je v prodlení. Dále stěžovatel líčil, že se sám dostal do problémů a nebude již moci ručit za bezpečnost rodiny poškozené. Po dramatickém vylíčení nepravdivých skutečností, jejichž hodnověrnost nemohla stěžovatelka ověřit, a kdy důvodně předpokládal, že s ohledem na jejich přátelský vztah, nebude poškozená o pravdivosti jeho slov pochybovat, jí předložil směnku na 1,217.500,- Kč, kterou podepsala. V následujícím období stěžovatel stupňoval psychický tlak na poškozenou a uváděl jí další nepravdivé skutečnosti, že musel prodat nemovitosti svých rodičů, aby za poškozenou uhradil její dluh a že již byl sám sankcionován za prodlení. Poté co byl manžel poškozené 23. 9. 2000 vyhozen neznámými muži z balkonu rodinného domu, se poškozená nacházela ve velmi špatném psychickém stavu a měla neustálé obavy o sebe a svou rodinu. Tato situace byla stěžovateli známa, to mu však nebránilo v tom, aby nadále požadoval úhradu 1,217.500,- Kč, kterou počátkem roku 2001 navýšil o dalších 162.232,- Kč. Stěžovatel odmítal vyplacení částky 20 000,- DEM, výměnou za dlužní úpis, směnku a potvrzení o záloze a žádal úhradu 1,379.732,- Kč. Okresní soud dále konstatoval (str. 6 uprostřed), že záměr obohatit se stěžovateli nepodařilo naplnit proto, že poškozená jeho jednání oznámila policii a stěžovatel následně svého dalšího jednání za této situace zanechal.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2003 (11 To 381/2002-384) vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl přezkoumáván na základě odvolání stěžovatele, v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání. Soud uznal stěžovatele vinným tím, že "dne 8. 5. 1999 půjčil poškozené B. Z. peníze v hotovosti v celkové částce 220.000,- Kč, ohledně nichž od poškozené téhož dne obdržel dlužní úpis na částku 20.000,- DM s termínem splatnosti do 25. 5. 1999, přičemž v tomto termínu ani později mu dlužnou částku nevrátila, proto stěžovatel uváděl poškozené smyšlené a vědomě nepravdivé informace o tom, že blíže nespecifikovaným osobám musel vrátit finanční částku kterou jí půjčil, avšak včetně značného sankčního navýšení, za její opožděné vrácení těmto osobám s tím, že nyní jde již o částku v celkové výši 1.217.500, Kč, na tuto částku také vyzval poškozenou dne 27. 11. 1999 podepsat předem připravenou směnku se splatností do 5. 12. 1999, což poškozená dle jeho požadavku učinila, směnku si pak ponechal , v pozdějším období, zejména v měsíci březnu 2001, požadoval po poškozené vrácení částky 1,217.500,- Kč navýšené o další smyšlenou sankci v částce 162.232,- Kč, za pomoci uvedených smyšlených a vědomě nepravdivých údajů se snažil ke škodě poškozené na ní vylákat ke svému obohacení částku minim. 1,129.732,- Kč." Námitky stěžovatele, že se jen snažil upevnit své postavení věřitele a domoci se pouhého vrácení zapůjčené sumy a že tedy neměl v úmyslu se podvodně obohatit, neshledal odvolací soud, na základě posouzení již provedených důkazů, důvodnými.

Na základě dovolání stěžovatele se věcí zabýval Nejvyšší soud v Brně, který jeho dovolání usnesením ze dne 18. 2. 2004 (6 Tdo 1462/2003) odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Námitkami zpochybňujícími závěry soudů, týkající se totožnosti skutku, smluvní pokuty (její sepsání či nesepsání, její výše) a výše způsobené škody se Nejvyšší soud odmítl zabývat, protože podle něj zpochybňovaly dosud zjištěný skutkový stav, což však dle jeho výkladu, v rámci dovolacího důvodu dle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze. K námitce, že nalézací a odvolací soud nezohlednily naplnění podmínek zániku trestnosti, dovolací soud konstatoval, že důvodem zániku trestnosti je především podstatné snížení nebezpečnosti činu a dobrovolné upuštění od podniknutého pokusu, odstraněním nebezpečí hrozícímu zájmu chráněnému tr. zákonem, přičemž u ukončeného pokusu musí pachatel dobrovolným aktivním zásahem odstranit nebezpečí. Nejvyšší soud tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou, protože z rozhodnutí obecných soudů dovodil, že k realizaci požadavku na vrácení peněz nedošlo pouze díky neochotě poškozené podrobit se požadavkům stěžovatele, a nikoli proto, že stěžovatel zanechal svého jednání. Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou, že ve věci konal nepříslušný soud (§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.), kterou shledal zjevně neopodstatněnou, protože konstatoval, že ačkoli byla obžaloba dne 6. 12. 2001 podána pro spáchání pokusu trestného činu podvodu dle ust. § 250 odst. 1 a 4 tr. zák., který dle tehdy účinného tr. řádu spadal v prvním stupni do pravomoci krajského soudu, soud nebyl vázán právním posouzením skutku v obžalobě a podle úpravy platné po 1. 1. 2002 náleželo projednání věci soudu okresnímu.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Hradci Králové, prostřednictvím předsedy senátu Mgr. K. P., který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. V. se rovněž vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který též odkázal na napadené rozhodnutí. Vyjádřil se též Nejvyšší soud České republiky, když prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. H. zopakoval důvody, pro něž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že má za to, že v řízení před Nejvyšším soudem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, nepovažoval ústavní stížnost za opodstatněnou a vyslovil názor, že by jí nemělo být vyhověno, přičemž konkrétní způsob rozhodnutí byl ponechán na úvaze Ústavního soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv či svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel namítal, že byl odsouzen na základě nezákonně získaného důkazu a že byl ke stíhanému jednání vyprovokován policií. Otázkou procesní použitelnosti důkazu získaného odposlechem uskutečněným za souhlasu poškozené se pečlivě zabýval jak okresní, tak krajský soud, přičemž bylo konstatováno, že odposlech byl opatřen v souladu s tehdy účinným zákonem o policii (str. 5 rozsudku OS) za situace, kdy podle krajského soudu (str. 6 rozsudku KS, dole) policejní orgán mohl dle ust. § 36 odst. 3 zákona o policii, bez souhlasu soudce pořídit odposlech, protože měl souhlas poškozené, která byla v předmětné době vydírána skupinou neznámých pachatelů, kteří z okna bytu vyhodili jejího manžela, přičemž i stěžovatel požadoval, za výše zmíněných okolností, vrácení finančního obnosu. Proto považoval krajský soud za pouhé formální pochybení skutečnost, že požadavek na použití operativní techniky obsahuje ve vztahu k ust. § 33 odst. 2 zákona o policii toliko uvedení ustanovení § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zákona (pokus vraždy), avšak v žádosti je uvedeno i ust. § 235 odst. 1 tr. zák., reflektující vydírání, kam spadalo i jednání stěžovatele, které už tehdy, dle výpovědi poškozené, neslo znaky zvlášť závažného trestného činu. V tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat zásah do stěžovatelových základních práv a svobod. Stěžovatel dále namítal, že byl obětí policejní provokace. Zde Ústavní soud konstatuje, že ani z odůvodnění rozhodnutí soudu krajského a okresního, ani z listin týkajících se okolností za nichž byl odposlech pořízen (č.l. 119-122; 134-135) a konečně ani z přepisu odposlechu samotného (č.l. 123-133) nevyplývá, že by policisté, kteří tento důkaz opatřili, vstoupili do skutkového děje způsobem, který by umožňoval takto dokázané jednání stěžovatele považovat za jednání, k němuž byl policií vyprovokován. Ze spisu vyplývá, že policisté se na základě souhlasu poškozené rozhodli, za pomoci instalace prostorového odposlechu, ověřit její tvrzení, že je vydírána, a to za situace, kdy se poškozená patrně obávala, aby se stěžovatel, aktivní policista, o jejím podezření nedozvěděl dříve, než budou třetí osoby věrohodně seznámeny s jeho chováním vůči poškozené. Výslovně si nepřála, aby byla věc dále předávána (č.l. 280, 322, 46, 66). Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud nenalezl překážku procesní použitelnosti výpovědí policistů, kteří vypovídali jako svědci, protože pouze objasňovali, okolnosti a důvody pořízení odposlechu. U hlavního líčení nebylo potvrzeno, že by policie nepřípustně instruovala poškozenou, jak se mají chovat a co říkat (č.l. 281, 321). Tímto postupem v řízení nebyla dotčena základní práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda byl stěžovatel odsouzen a stíhán za jednání, které bylo možno kvalifikovat jako trestný čin. Zde bylo nutno posoudit jednak, zda stíhané jednání skutečně naplnilo znaky pokusu o trestný čin podvodu, a jednak zda právní vztah mezi stěžovatelem a poškozenou skutečně vybočoval z mezí běžných občanskoprávních vztahů, do nichž se lze prostředky trestního práva vměšovat pouze výjimečně. Možností kvalifikovat jednání stěžovatele jako společensky nebezpečný pokus, se podrobně zabýval dovolací soud, jehož závěry konstatované v odůvodnění jsou transparentní, přezkoumatelné, mají potřebnou míru přesvědčivosti a Ústavní soud k nim nemá, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, co dodat. Skutečnost, že stěžovatel krátce před zahájením svého trestního stíhání udělil svému advokátovi plnou moc k soudnímu vynucení splnění povinnosti vyplývající z dlužního úpisu na částku 20 000,- DEM, nemůže z hlediska konstrukce skutkového průběhu (viz výše) zvrátit závěr, že se pokoušel na základě vědomě mylných údajů, přimět poškozenou k plnění ze směnky a způsobit jí tak ke svému obohacení značnou škodu, tj. škodu nejméně 500 000,- Kč. V tomto ohledu žádný důkaz nepodporuje stěžovatelovu obhajobu, že jeho tlak nesměřoval k vymožení celé směnečné sumy, dále navýšené, ale směřoval výhradně k vynucení vrácení původního dluhu. Okresní soud pochybil, pokud nezahrnul okolnosti umožňující kvalifikaci jednání jako pokusu do tzv. skutkové věty a zmínil je pouze v odůvodnění svého rozsudku (str. 6 uprostřed), avšak toto pochybení nebylo způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele, neboť celková povaha a kontext jednání stěžovatele, konstatované s oporou v provedených důkazech v rozsudcích okresního a krajského soudu, podporují závěr, že od svého jednání neupustil způsobem, který vedl k zániku společenské nebezpečnosti jeho jednání.

I když poškozená podle stěžovatele ke konci května 2004 měla stěžovateli dlužit 620 000,- Kč, nijak to neodůvodňuje závěr, že pokud byl 24. 4. 2001 (č.l. 1) obviněn za pokus podvodně se obohatit a způsobit tak značnou škodu (nejméně 500 000, - Kč), za což byl i odsouzen, došlo k tomu v důsledku nepřípustného trestněprávního zásahu do soukromoprávního vztahu, v rámci něhož oprávněně jednal jako neuspokojený věřitel, pročež jeho jednání nemohlo dosahovat společenské nebezpečnosti trestného činu. Již okresní soud konstatoval (str. 6), že stěžovatel poškozené uváděl, že je kvůli nevrácení (pro poškozenou) půjčených peněž, ohrožen na životě, ačkoli mu je půjčil dlouholetý známý, který na vrácení peněz nijak zvlášť nenaléhal, natož aby jej ohrožoval na životě a rovněž po něm nechtěl smluvní pokutu ani nic obdobného tak, aby celkově požadovaná částka více než pětinásobně převyšovala původní půjčenou částku. Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele ani zde.

Pokud stěžovatel namítal zmatečnost řízení spočívající v tom, že věc projednával věcně nepříslušný soud a že byly použity důkazy provedené vyloučeným soudcem, pak Ústavní soud poznamenává, že z celého průběhu řízení a ostatně i z jeho výsledku nepochybně plyne, že obecné soudy správně předpokládaly, že věc svou povahou spadá v prvním stupni do věcné příslušnosti okresního soudu. Pokud řízení formálně začalo za účinnosti staré procesní úpravy, ale fakticky probíhalo za účinnosti úpravy nové, která svěřovala věc do příslušnosti soudu okresního, nelze v tomto postupu bez dalšího spatřovat zásah do práva stěžovatele na zákonného soudce. Ostatně otázka věcné příslušnosti byla v řízení procesně řešena dvakrát, poprvé v rámci předběžného projednání obžaloby a podruhé poté, co byla předložena, na základě stěžovatelova odvolání, krajskému soudu. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 12. 2001 (9 T 119/2001-241) u něj podanou obžalobu postoupil k projednání Okresnímu soudu v Hradci Králové. Poté, co byla věc krajskému soudu předložena v rámci řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu, krajský soud usnesením ze dne 23. 9. 2002 (11 To 381/2002-341) rozsudek zrušil a věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti. Vrchní soud dne 8. 1. 2003 (Ntd 251/02, č.l. 346) rozhodl, že projednání a rozhodnutí o odvolání proti rozsudku okresního soudu, je příslušný krajský soud. Vrchní soud konstatoval, že okresní soud shledal stěžovatele vinným spácháním trestného činu v rámci své zákonné pravomoci. Takový postup obecných soudů nelze považovat za porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.

Stejný závěr platí i ohledně námitky, že bylo konáno na základě úkonu, který učinil vyloučený soudce. Předseda senátu JUDr. Š., který později konstatoval, že zná stěžovatele jako účastníka svých kurzů pořádaných pedagogickou fakultou, se podílel na vydání zmíněného usnesení, jimž byl zrušen rozsudek okresního soudu a věc postoupena k rozhodnutí o příslušnosti. Poté dne 14. 2. 2003 vyhotovil úřední záznam o setkání se stěžovatelem, během něhož "byla nastíněna otázka možného vyloučení předsedy senátu" (č.l. 355), protože vyšlo najevo, že stěžovatel byl jeho studentem. Poté byl JUDr. Š. usnesením ze dne 17. 2. 2003 (11 To 381/2002-359) vyloučen z projednávání věci. Z hlediska ústavních zásad spravedlivého procesu a práva na zákonného soudce nelze mít k uvedenému postupu obecných soudů výhrady. Stěžovatel v odvolacím řízení namítl (č.l. 366), že hlavního líčení před okresním soudem se jako přísedící účastnil O. D., který je jeho spolužákem ze zmíněného bakalářského studia a z tohoto důvodu navrhl zrušení rozsudku okresního soudu. Stěžovatel však tuto skutečnost nenamítal v rámci svého odvolání a ani později neuvedl, jak mohla tvrzená vada ovlivnit spravedlivé rozhodnutí jeho věci. Pokud rozsudek krajského soudu označil námitku stěžovatele za nedůvodnou a zcela účelovou (str. 8): "neboť v průběhu celého trestního řízení podjatost jmenovaného přísedícího nepocítil a neuplatnil a učinil tak až v souvislosti s rozhodnutím předsedy senátu JUDr. Š.", nelze v tom spatřovat zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiný ústavně nepřípustný zásah obecného soudu.

Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces, jakož i jiná základní práva garantovaná v Úmluvě a Listině, jejichž porušení stěžovatel namítal. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 12. července 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 284/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies