III. ÚS 82/04

13. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 82/04


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Z. a 2. B. D., obou zastoupených JUDr. V. F., advokátem proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. 15 Cmo 151/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která - na základě výzvy Ústavního soudu po odstranění formální vady spočívající v nepředložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění účinném do 31. března 2004 (dále jen zákon)] - i jinak splňovala formální náležitosti podle zákona, napadli stěžovatelé rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003 (15 Cmo 151/2003-79), kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2003 (13 Cm 566/2002-142) tak, že se zamítá žaloba stěžovatelů na vyloučení nemovitostí, označených ve výroku napadeného rozhodnutí, ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobě stěžovatelů původně vyhověl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že Vrchní soud v Praze porušil jejich právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť na rozdíl od soudu I. stupně nesprávně dospěl k závěru, že excindační žaloba stěžovatelů nebyla podána ve lhůtě podle § 19 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Žaloba stěžovatelů byla podána k poštovní přepravě dne 14. 8. 2002 a tomuto soudu doručena dne 16. 8. 2002, tedy jeden den po lhůtě stanovené ve výzvě k podání excindační žaloby, která byla stěžovatelům doručena dne 16. 7. 2002. Stěžovatelé poukazují na to, že v daném období bylo město České Budějovice postiženo povodněmi a za běžných poměrů by žaloba byla soudu doručena včas, tj. 15. 8. 2002. Své tvrzení dokládají potvrzením předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatelé dále konstatovali, že nepodali dovolání, neboť Vrchní soud v Praze postupoval v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR a podání dovolání by bylo z hlediska ekonomiky řízení zcela zbytečné. Stěžovatelé proto navrhli zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen.

K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil účastník řízení (Vrchní soud v Praze), který poukázal na to, že rozhodl v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, jak stěžovatelé správně v ústavní stížnosti uvedli. Dále konstatoval, že není schopen posoudit pravdivost tvrzení stěžovatelů o komplikacích způsobených povodněmi. Účastník řízení uzavřel, že z dikce § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 a 2 zákona a z ustálené judikatury Ústavního soudu má za to, že stěžovateli poskytnuté vysvětlení důvodů, pro něž nevyužili možnosti napadnout rozsudek odvolacího soudu dovoláním, postrádá jakoukoli relevanci a Ústavní soud by měl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 566/2002 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k vyjádření účastníka a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě tato situace nastala a stěžovatelé tedy měli podat dovolání, na které měli ze zákona nárok.

Jejich argumentace, že by takový postup byl z hlediska ekonomiky řízení zbytečný, není relevantní. Výkladem ad absurdum by bylo možné dospět k závěru, že by i jiná podání (žaloba, odvolání) učiněná k obecným soudům bylo možné na základě takové argumentace posoudit jako neefektivní, např. vzhledem k ustálené judikatuře obecných soudů, a stěžovatelé by se pak mohli obracet i bez vyčerpání tohoto kterého prostředku přímo k Ústavnímu soudu, čímž by byla porušena zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Ostatně nelze zcela teoreticky ani vyloučit možnost, že postupem podle zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, by mohlo dojít ke změně názoru Nejvyššího soudu ČR.

O skutečnosti, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, lze podat dovolání, byli stěžovatelé v tomto rozsudku v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. poučeni.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona a že by ústavní stížnost byla nepřípustná i podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném k 1. dubnu 2004.

Všechny tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle zákona pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. července 2004

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 82/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies