IV. ÚS 482/03 - Rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby

13. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován ve výrokové části rozhodnutí. Je-li rozhodnuto jedním rozhodnutím o žádosti o propuštění z vazby a současně o prodloužení vazby bez tohoto výroku, je nezanedbatelným způsobem narušen Ústavou České republiky garantovaný princip právní jistoty. Bez něj není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17.08.2004 sp. zn. IV. ÚS 482/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 13. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 482/03 ve věci ústavní stížnosti V. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 8. 2003 sp. zn. 2 To 128/03, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. 7. 2003 sp. zn. 49 T 12/2002, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.

I. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. srpna 2003 sp. zn. 2 To 128/03 porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 a 36 Listiny základních práv a svobod tím, že v zákonem stanovené lhůtě nerozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě nebo o jeho propuštění.

II. V části, požadující zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2003 sp. zn. 2 To 128/03 se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, splňující všechny formální náležitosti, domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 2 To 128/03, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. 49 T 12/2002, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř." nebo "tr. řád"). Stěžovatel namítal porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod zakotvených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud prvního stupně výše zmiňovaným usnesením rozhodl o dalším trvání vazby podle ustanovení § 71 odst. 4 a 6 tr. ř. Pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě byla základním předpokladem existence vazebních důvodů, přičemž soudy obou stupňů se omezily na konstatování, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a má v zahraničí řadu kontaktů. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že tyto skutečnosti nemohou být důvodem vazby. Ústavně zaručená práva měla být porušena především při posuzování otázky, zda jsou dány podmínky uvedené v ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. Důvodem pro ponechání ve vazbě bylo, že věc nebylo možno pro rozsah a obtížnost ve lhůtě skončit a propuštěním z vazby na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Odvolací soud pak pouze konstatoval, že se jedná o věc poměrně složitou a pro její obtížnost nebylo možno trestní stíhání ukončit. Stěžovatel namítal stručnost a obecnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, takže nelze vyvodit, ze kterých skutečností soudy vycházely a jakými úvahami se řídily při svém rozhodování. Dle názoru stěžovatele se nejednalo o věc natolik komplikovanou (poměrně malý počet vyslýchaných svědků), která by vyžadovala tak dlouhé projednávání v hlavním líčení (hlavní líčení bylo zahájeno 8 měsíců po podání obžaloby v lednu 2003 a do července 2003 nebylo ještě skončeno). Soudy ovšem pochybily především v tom, že se neřídily zásadou zakotvenou v ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř., podle kterého je při rozhodování o dalším trvání vazby nutno prokázat vážné důvody, v důsledku nichž v uplynulé vazební lhůtě nebylo možno řízení ukončit. Tento liknavý přístup byl pak jednou z nejvýznamnějších příčin, pro kterou nebylo možno věc ve lhůtě do 16. 7. 2003 skončit.

V doplnění ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 1. 10. 2003, stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně vycházel při rozhodování o vazbě ze skutečnosti, že ke dni 16. 7. 2003 končí lhůta k trvání vazby s ohledem na předchozí rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby, a tedy o dalším trvání vazby. Tento předpoklad stěžovatel považuje za nesprávný a neodpovídající ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř., podle kterého je soud povinen rozhodnout o ponechání ve vazbě nejpozději do 3 měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003 byla přitom zamítnuta stížnost proti zamítavému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003 o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Tato rozhodnutí ovšem řešila výlučně otázku existence vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Okruh problémů, který je třeba řešit podle ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř., je ale podstatně širší (vedle existence vazebního důvodu je třeba i zkoumat, že věc nebylo možné pro její obtížnost nebo z jiných závažných důvodů ve stanovené lhůtě skončit). Stěžovatel zdůraznil, že rozhodnutí o propuštění nelze považovat za předchozí rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. Soud prvního stupně tím, že rozhodl o ponechání ve vazbě až dne 15. 7. 2003, nedodržel lhůtu stanovenou zákonem a jeho rozhodnutí je v rozporu se zákonem a čl. 8 a 36 Listiny. Na základě výše uvedených okolností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadeným usnesením byla porušena ústavně zaručená základní lidská práva a napadené usnesení v celém rozsahu zrušil.

Účastník řízení - Vrchní soud v Praze - ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i spravedlivý postup, kterým k tomuto potrestání dojde. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu [viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 46, str. 57 a násl.; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.]. Uvedený postulát je třeba vztáhnout rovněž na vazební řízení.

Ústavní soud poznamenává, že se problematikou ústavnosti rozhodování soudů o vazbě podle § 71 odst. 6 a § 71 odst. 4 tr. řádu zabýval i ve věci stěžovatele V. S. a S. K. (shodou okolností spoluobviněných stěžovatele) skutkově obdobných nyní projednávanému případu. Na závěrech obsažených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 157/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 112) a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 385/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 59) nemá Ústavní soud důvod nesetrvat, takže odůvodnění nyní přijímaného nálezu do značné míry opakuje právě ty důvody, o něž se opírala rozhodnutí přijatá ve výše uvedených nálezech.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu, s nímž měl Ústavní soud možnost se seznámit, je zřejmé, že v dané věci rozhodující soudy přisuzovaly usnesením, jimiž bylo rozhodováno o žádostech obviněných o propuštění z vazby, resp. o stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí, kvalitu rozhodnutí plnohodnotně nahrazujících rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 6 ve spojení s odstavcem 4 tr. řádu, jímž soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě (či jeho propuštění na svobodu). Těmto závěrům však, se zřetelem ke skutkovému a procesnímu stavu posuzované věci, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu přisvědčit.

V rámci rozhodování k žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu totiž soud "pouze" zkoumá, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě vazební důvody stále trvají. Kritéria uvedená v § 71 odst. 4 tr. řádu však vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru, který odůvodňuje další držení vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Výchozí podmínka ohledně zkoumání obecných důvodů vazby podle § 67 tr. řádu včetně naplnění některé z alternativ vyjmenovaných pod písmeny a), b) nebo c) je tedy při daném rozhodování nutnou podmínkou k tomu, aby byly učiněny závěry odpovídající zákonu a ústavnímu pořádku (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny), nikoliv však dostatečnou. Přitom dalšími dvěma uvedenými podmínkami současně požadovanými pro možnost ponechání obviněného ve vazbě se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, a proto nelze učinit závěr, že by citovaná usnesení mohla co do svého obsahu nahradit rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Na termín "obdobně" formulovaný v ustanovení. § 71 odst. 6 tr. řádu a odkazující na použití odstavce 4 téhož ustanovení potom rozhodně nelze ve vztahu k jeho výkladu nahlížet způsobem vykazujícím prvky libovůle, tj. tak, že by na rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě nebylo nutné vztáhnout vyšší požadavky (§ 71 odst. 4 tr. řádu) než na rozhodování o vzetí obviněného do vazby či o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecných soudů) je nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a rozpoznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých náležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem (čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud je v kontextu této teze přesvědčen o tom, že ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí, mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Ztotožnění rozebíraných typů rozhodnutí bez tohoto výroku (rozhodnutí podle § 72 odst. 3 a § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu) totiž nezanedbatelným způsobem narušuje princip právní jistoty, neboť bez něj není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno v návaznosti na novelu tr. řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., (pravidelně) o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí rovněž konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě. Podle § 72 odst. 3 tr. řádu, byla-li žádost (o propuštění z vazby na svobodu) zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Je tak evidentní, že v praxi nelze vyloučit případy, kdy by nebylo zřejmé, kterým rozhodnutím o takové žádosti vlastně došlo k ponechání stěžovatele ve vazbě, a tudíž by bylo možno v konečném důsledku dospět k nepřijatelnému konstatování, že není - jak již řečeno - ani jisto, od kdy začíná běžet lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě obviněného (uvedený postulát, co se výroku rozhodnutí týče, potom platí i ohledně ostatních případů rozhodování o vazbě). Takový stav nejistoty, nadto se zřetelem k ústavně zaručenému právu na osobní svobodu, není možno v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana připustit (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Závěry výše vyvozené však neznamenají, že by k žádosti o propuštění z vazby na svobodu obecný soud nemohl současně rozhodovat, a to především z důvodů procesní ekonomie, o ponechání obviněného ve vazbě kvalifikovaného rámcem ustanovení § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Nicméně uvedené rozhodování musí být z této procesní činnosti, jakož i jejího konečného výsledku, zřejmé nejen z odůvodnění, nýbrž i z vlastního výroku rozhodnutí soudu. Za těchto podmínek potom může jít obsahově o jedno rozhodnutí o trvání vazby. Výkon spravedlnosti směřující ke stíhání trestných činů však musí být nepochybně podroben i z pohledu vazebního stíhání zákonnému procesněprávnímu rámci, tj. vždy a bezvýhradně podložen zákonnými a ústavními kautelami právního státu.

Ve vztahu k právním následkům marného uplynutí lhůty podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu bez vydání rozhodnutí splňujícího rozebírané požadavky, nejsou-li tyto právní následky zákonem expressis verbis pro uvažovanou situaci formulovány, Ústavní soud vychází při posuzování charakteru lhůty uvedené v § 71 odst. 4 tr. řádu z jejího bezprostředního dopadu na omezení osobní svobody jednotlivce a má za to, že je-li v jejím rámci stanovena výslovná povinnost rozhodnout o dalším trvání vazby obviněného, pak má taková lhůta přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Povaha a smysl této lhůty nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce. Pořádkový charakter lhůty by znamenal, že jakékoliv prodlení soudu či jeho nečinnost by bylo možno zhojit kdykoliv dodatečným rozhodnutím, což je především z hlediska právní jistoty obviněného, ale i počátku běhu dalších lhůt stanovených v § 71 tr. řádu nepřijatelné, a pro takovéto dodatečné rozhodnutí není v příslušných ustanoveních trestního řádu žádná opora. Byla-li by tedy v praxi orgánů činných v trestním řízení připouštěna možnost jiného výkladu, pak Ústavní soud připomíná, že jedinou správnou interpretací tohoto ustanovení je interpretace ústavně konformní a podle ní je třeba tuto lhůtu považovat za lhůtu, jejímž marným uplynutím ztrácí vazba zákonného podkladu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 17).

Z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, že stěžovatel setrvával ve vazbě, aniž by byly splněny podmínky předvídané procesním předpisem (trestním řádem). Vrchní soud v Praze zasáhl svým postupem do ústavně zaručených práv stěžovatele chráněných čl. 8 a 36 Listiny. Ústavní soud v části ústavní stížnosti, v níž bylo požadováno konstatování porušení základních práv stěžovatele, stížnosti vyhověl. V části požadující zrušení napadeného rozhodnutí Ústavní soud stížnost pro neopodstatněnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 122/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 15, usn. č. 56), neboť v mezidobí byl stěžovatel propuštěn z vazby. Protože zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, ztratila ústavní stížnost v této části své opodstatnění.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 482/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies