IV. ÚS 199/03 - K interpretaci §12 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd

14. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oprávněná osoba se nemůže dostat v důsledku změn zákonů do výrazně horší pozice, než v jaké byla v okamžiku účinnosti restitučního zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Opačný výklad by byl v rozporu s legitimním očekáváním oprávněné osoby, která v okamžiku, kdy nárok na vydání věci uplatňovala, nemohla předvídat, že dojde k takovým zákonným úpravám, které zásadním způsobem ovlivní právní režim vydávané věci v tom smyslu, že v užívání věci po jejím převzetí bude významným způsobem omezena, a to na poměrně dlouhou dobu.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14.07.2004 sp. zn. IV. ÚS 199/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 14. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 199/03 ve věci ústavní stížnosti E. Š. proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002, Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96 a doplňujícímu rozsudku téhož soudu z 11. 4. 2002 sp. zn. 6 C 142/96, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyklizení nemovitostí a na zaplacení peněžité částky za užívání nemovitostí.

Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002, Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96 a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2002 č. j. 6 C 142/96-132 se zrušují.

Odůvodnění



Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96, doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. 4. 2002 č. j. 6 C 142/96-132 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002 a tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny spatřuje v tom, že soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu k nemovitostem, jejichž vyklizení se ve sporu domáhala, a naopak posoudily jako platné smlouvy, na základě nichž tyto nemovitosti užívaly třetí subjekty, a tím jí znemožnily, aby ona jako vlastnice, která nedala souhlas k tomu, aby nemovitosti užívaly jiné subjekty, měla do nemovitostí přístup a mohla je řádně užívat. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovala v tom, že soudy činily své závěry v rozporu se skutečnostmi, které byly v řízení zjištěny.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 142/96. Z něj zjistil, že stěžovatelka podala žalobu o vyklizení domu č. p. 1 s pozemkem p. č. 559, k. ú. Ř., nejprve proti prvému vedlejšímu účastníkovi a následně pak i proti zbývajícím vedlejším účastníkům. Současně se žalobou domáhala zaplacení za užívání předmětných nemovitostí z titulu bezdůvodného obohacení, a to za období od 16. 1 1995 do 30. 4. 2001, s 16% úrokem z prodlení od 16. 1. 1995 do zaplacení.

Stěžovatelka se stala vlastnicí předmětných nemovitostí, když úspěšně uplatnila nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "restituční zákon"). Tyto nemovitosti byly podle hospodářské smlouvy, uzavřené podle § 348 hospodářského zákoníku dne 1. 1. 1982 mezi Čs. státem, zastoupeným Místním národním výborem Ř., a druhým vedlejším účastníkem odevzdány druhému vedlejšímu účastníku do dočasného užívání na dobu 30 let. Dne 13. 11. 1991 uzavřel Místní úřad P.-Ř. s druhým vedlejším účastníkem dodatek č. 1 k této smlouvě, kterým se druhý vedlejší účastník zavazoval platit nájemné ve výši 300 547,80 Kč ročně, a dne 27. 8. 1993 byl uzavřen mezi týmiž účastníky další dodatek, kterým se nájemné upravovalo na částku 401 506 Kč ročně.

Stěžovatelka namítala neplatnost původní smlouvy o dočasném užívání s tím, že byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dovozovala dále i neplatnost dodatku č. 1 a č. 2, protože byly uzavřeny až poté, co uplatnila vůči povinné osobě nárok na vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., a to proto, že povinná osoba nemohla podle § 22 tohoto zákona přenechat nemovitost do užívání jinému.

Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2001 žalobu, pokud směřovala na vyklizení předmětných nemovitostí, zamítl, a pokud bylo žalováno na zaplacení, zčásti žalobě vyhověl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 4. 2002 č. j. 6 C 142/96-132, zamítl žalobu co do částky 16 599 390 Kč s 16% úrokem z prodlení od 16. 1. 1995 do zaplacení, a to pokud žaloba směřovala vůči druhému žalovanému. Městský soud v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/02 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze. Uvedl, že si není vědom, že by rozsudky či postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo k porušení jiného ústavním pořádkem chráněného práva. V podrobnostech odkázal na písemné odůvodnění obou rozsudků.

Jako vedlejší účastníci se vyjádřily společnosti G., spol. s r. o., a společnost T., spol. s r. o.

G., spol. s r. o., uvedla, že stěžovatelka nikde v ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, jak soudy porušily čl. 36 Listiny, a stejně tak i porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny zůstává pouze na úrovni tvrzení bez konkrétních odkazů týkajících se výkladu právní normy obecnými soudy.

T., spol. s r. o., se vyjádřila shodně jako G. a navíc dodala, že stěžovatelka podala stížnost, aniž vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva dává, neboť nepodala dovolání, ač tak mohla učinit. Namítá, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K tomu v daném případě došlo.

Soud je povinen rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, přitom je povinen hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny každý občan má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah.

V daném případě se stěžovatelka stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci, uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb. Podle § 12 odst. 1 tohoto zákona dnem jejich převzetí vstoupila do práv a závazků pronajimatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti. Z tohoto ustanovení, které je kogentní povahy, vyplývá, že oprávněná osoba není vázána smlouvou o dočasném užívání, kterou dne 1. 1. 1982 uzavřel Československý stát, zastoupený Místním národním výborem Ř., s druhým vedlejším účastníkem.

Ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. ještě platilo ustanovení § 348 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, o dočasném užívání národního majetku. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., oprávněné osoby nebyly zavázány k plnění takových dohod. Z toho je nutné dovodit, že vůči nim byly neúčinné. Na těchto závěrech nemění nic fakt, že oprávněná osoba vstupovala do práv a závazků pronajimatele až dnem převzetí nemovitosti. Pro posouzení toho, do jakých práv oprávněná osoba vstupuje, byl rozhodující stav ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. Jestliže tedy ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. neexistovala k předmětným nemovitostem smlouva o nájmu nebytových prostor, nemohla oprávněná osoba vstoupit do takových práv jenom proto, že následkem právních úprav nastalých po účinnosti zákona došlo ke změnám, v jejichž důsledku právní vztahy týkající se nemovitosti, na kterou restituční předpis dopadal, doznaly změn, které restituční zákon nepředvídal. Oprávněná osoba se nemůže dostat v důsledku změn zákonů do výrazně horší pozice, než v jaké byla v okamžiku účinnosti restitučního zákona. Opačný výklad by byl v rozporu s legitimním očekáváním oprávněné osoby, která v okamžiku, kdy nárok na vydání věci uplatňovala, nemohla předvídat, že dojde k takovým zákonným úpravám, které zásadním způsobem ovlivní právní režim vydávané věci v tom smyslu, že v užívání věci po jejím převzetí bude významným způsobem omezena, a to na poměrně dlouhou dobu.

Bylo by v rozporu se smyslem zákona, který měl odstranit majetkovou křivdu, aby se v důsledku zákonných úprav stala nová křivda v podobě závazků mnohaleté nájemní smlouvy nebo dokonce smlouvy o výpůjčce. Tam, kde zákonodárce z důvodů celospolečenského zájmu cítil potřebu omezit nového vlastníka, tak učinil přímo v zákoně, když ho zavázal respektovat užívání vydané věci po dobu 10 let v případech vyjmenovaných v § 12 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., a stanovil současně i podmínky takového užívání. Naproti tomu v § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. uložil povinným osobám povinnost nakládat s odňatými věcmi až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře, což je nutné vyložit tak, že nesmí vydané věci smluvně ani jinak zatížit v neprospěch oprávněné osoby. Pokud povinná osoba uzavřela v roce 1991 dodatek č. 1 a v roce 1993 dodatek č. 2 ke smlouvě ze dne 1. 1. 1982 o dočasném bezúplatném užívání a učinila z bezplatného užívání úplatné, nepočínala si ve vztahu k oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře. Pouze si pro sebe zajistila příjem z věci, kterou byla povinna vydat, a jejíž vydání odpírala a vyčkávala, až ve věci rozhodne soud.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz nález sp. zn. III. ÚS 224/98; nález sp. zn. III. ÚS 269/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98; svazek 17, nález č. 33).

V daném případě obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení v § 12 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., z něhož vyplývá, do jakých práv a povinností právního předchůdce, kterým byla povinná osoba, vstupuje osoba oprávněná. Nerespektování tohoto ustanovení pak vedlo oba obecné soudy k závěrům, které vyloučily poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelky, která se této ochrany žalobou na vyklizení domáhala. Nesprávně vyložily ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., neboť povinnost uloženou povinné osobě (nakládat s odňatými věcmi s péčí řádného hospodáře) nesprávně interpretovaly proti smyslu tohoto ustanovení. Šlo evidentně o ochranu majetku pro osobu oprávněnou, a ne o to, aby si povinná osoba opatřovala příjem.

Výklad původní smlouvy o dočasném bezplatném užívání předmětných nemovitostí lze označit za přepjatě formalistický, neboť naprosto nepřihlíží ke smyslu a podstatě restituce majetku podle zákona č. 403/1990 Sb. Zejména v případě restitucí podle tohoto zákona byly odstraňovány nejhrubší majetkové křivdy, které se dotkly běžného majetku občanů, přičemž postup podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jehož důsledky byly zákonem č. 403/1990 Sb. odstraňovány, byl zcela v rozporu i s tehdy platným ústavním pořádkem. V těchto případech šlo o jasnou svévoli státní moci, a proto se také k odstraňování těchto křivd přistoupilo v prvé řadě.

Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadené rozsudky zrušil.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 199/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies