II. ÚS 274/04

15. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti S.., L. s.r.o., zastoupené Mgr. M. V., proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 25. 2. 2004, č.j. 2003/31423-44 a rozhodnutí Úřadu práce v Liberci ze dne 10. 7. 2003, č.j. 1/3/03, návrhu na zrušení ust. § 24 odst. 2 - 9 zák. č. 1/1991 Sb. a návrhu na odklad vykonatelnosti, za účasti Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu práce v Liberci, jako účastníků řízení,


takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á .


Odůvodnění:


Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 26 a čl. 29 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu práce v Liberci, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč za porušení § 24 odst. 4 zák. č.1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění do 31. 12. 2001,v nyní platném znění se jedná o odst. 8 cit. ustanovení), jako postih za nenaplnění povinného podílu zaměstnanců se změněnou pracovní schopností na celkovém počtu zaměstnanců. V ústavní stížnosti uvádí, že proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí současně podal správní žalobu, avšak vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě ustanovení, jejichž protiústavnost stěžovatel napadá ústavní stížností, domnívá se, že jiný prostředek než ústavní stížnost k ochraně svých práv nemá, neboť správní orgány jsou vázány zákonem a nemají možnost předložit otázku Ústavnímu soudu. Pro případ, že by za poslední prostředek byla považována žaloba ve správním řízení, by stížnost stěžovatele neměla být odmítnuta, neboť svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy a je podána ve lhůtě jednoho roku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále předkládá argumentaci na podporu svého tvrzení o neústavnosti ust. § 24 odst. odst. 4 zák. č.1/1991 Sb., jehož účelem ve skutečnosti není zajištění zaměstnání pro osoby ze změněnou pracovní schopností, ale vynucení si finančních prostředků od zaměstnavatelských subjektů. Stěžovatel je sankcionován za nesplnění povinnosti, kterou však v případě, kdy mu druhá strana eventuelního smluvního vztahu neposkytne nutnou součinnost (uchazeč o zaměstnání nemá povinnost se o ně ucházet a přijmout jej a stát nemá povinnost pracovní sílu zajistit), objektivně bez svého zavinění nemohl splnit.

Za situace, kdy stěžovatel současně s ústavní stížností podal proti v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, Ústavní soud nejdříve přezkoumal otázku přípustnosti ústavní stížnosti.

V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že z ustanovení § 65 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, vyplývá, že ten kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší či závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se domáhat zrušení takového rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí Úřadu práce v Liberci ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, tj. orgánů veřejné správy, kterým byla stěžovateli uložena pokuta, nepochybně je rozhodnutím vyhovujícím takto vymezené žalobní legitimaci a tedy rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního.

V dané věci totiž bylo napadeno rozhodnutí, kterým byla stěžovateli na základě ustanovení § 9 odst. 1 a § 12 odst. 1 písm. g zák. č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů ČR na úseku zaměstnanosti, uložena pokuta za nesplnění ustanovení § 24 odst. 4 zák. č. 1/1991 Sb. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 9/1991 Sb. je orgán kontroly oprávněn ukládat zaměstnavatelům za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, pokuty až do částky 250.000,- Kč a při opětovném porušení povinností, za jejichž nedodržení byla již pokuta uložena, až do částky 1.000.000,- Kč. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že zjištění, zda došlo k zaviněnému porušení povinností vyplývajících z § 24 odst. 4 zák. č. 1/1991 Sb., opravňující uložení pokuty a rozhodnutí o její výši je věcí správního uvážení příslušného orgánu.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o posledním prostředku k ochraně jeho práva.

Ústavní soud přitom vycházel z principu, podle kterého jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Z ustanovení § 72 odst. 1 a ust.§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) vyplývá, že ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí a pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhl postup dle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud posuzoval, zda v projednávané věci jsou dány podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Dospěl při tom k závěru, vycházejícímu i z jeho předchozí judikatury (např. sp. zn. II.ÚS 326/01, III.ÚS 677/01), že aplikace uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možná a jedná se proto o návrh nepřípustný.

Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady stanovující podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, přičemž pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99, nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, IV.ÚS 370/02). Z porovnání citovaného ustanovení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní úlohu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí.

Na základě uvedených úvah, se zřetelem na dikci § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. a především na Ústavou ČR vymezené postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto, jak se stalo právě v souzené věci.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., nelze použít a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný. Návrhem na zrušení příslušných právních předpisů se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti odpadá i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu daná § 74 zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (návrh na zrušení právního předpisu tzv. "sleduje osud ústavní stížnosti"). Návrh na zrušení ust. § 24 odst. 2 - 9 zák. č. 1/1991 Sb. proto byl odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 15. července 2004






JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 274/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies