II. ÚS 7/03 - Průtahy v trestním řízení - Městský soud v Praze

15. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Pokračující průtahy v řízení jsou porušením práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod .

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 04.08.2004 sp. zn. II. ÚS 7/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 15. července 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 ve věci ústavní stížnosti M. N. proti usnesení Městského soudu v Praze z 24. 7. 2002 sp. zn. 6 To 361/2002, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 30. 5. 2002 sp. zn. 46 T 77/2002 o zastavení trestního stíhání stěžovatele a dalších obviněných a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a proti nečinnosti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 77/2002 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 1 Zt 1300/94.

I. Návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002 sp. zn. 6 To 361/2002 se odmítá.

II. Ústavní soud České republiky ukládá Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby nepokračovalo v průtazích v řízení vedeném pod spisovou značkou 1 Zt 1300/94.

III. Ve zbývající části se návrh zamítá.


Odůvodnění



Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze, Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 77/2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 1 Zt 1300/94, aby pokračovaly v porušování práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby jim přikázal projednat jeho věc bez zbytečných průtahů. V napadeném řízení došlo podle jeho názoru k porušení (kromě již uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy) čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 77/2002, z něhož zjistil následující:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 46 T 77/2002 bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále jen "tr. ř."), § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných R. G., nar. 12. 1. 1966, P. H., nar. 11. 1. 1974, M. N., nar. 18. 9. 1966 (stěžovatele), a T. P., nar. 20. 5. 1971, pro skutky popsané ve výroku tohoto rozhodnutí. Soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že trestní stíhání v dané věci trvá již téměř osm let (obvinění bylo sděleno dne 8. 8. 1994, resp. 18. 8. 1994, věc byla mimo jiné opakovaně vrácena státnímu zastupitelství k došetření), což je doba nepřiměřeně dlouhá. Další pokračování trestního stíhání by podle něj bylo v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a došlo by i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na další okolnosti případu (případ nijak nevybočuje z běžně projednávané agendy, ani v případě brzkého rozhodnutí ve věci samé a uložení trestu by nebylo možno dosáhnout účelu trestu) proto trestní stíhání zastavil.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 6 To 361/2002 uvedené rozhodnutí zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. I Městský soud v Praze s ohledem na obsah spisu potvrdil závěr soudu prvního stupně, že v řízení dochází k průtahům přičitatelným k tíži státu. Uvedl však, že samotné průtahy řízení neumožňují zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu uvedeného ustanovení totiž musí být explicitně stanovena v textu příslušné mezinárodní smlouvy. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy však takové ustanovení neobsahuje. Závěry soudu prvního stupně by nutně znamenaly, že při zjištění průtahů v řízení orgány činné v trestním řízení vždy trestní stíhání zastaví. Tento postup je kontraproduktivní ve vztahu k zásadě oficiality i ve vztahu k zájmu obviněných na spravedlivém rozhodnutí o jejich vině či nevině.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 9. 2002 vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť předložené spisové materiály neobsahují dostatečný podklad pro to, aby soud mohl rozhodnout ve věci samé. Z důkazů vyžadovaných již dříve soudy vyšší instance byla do spisového materiálu doplněna pouze část. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2002 sp. zn. 6 To 560/2002 zamítl.

Stěžovatel podal v projednávané věci ústavní stížnost, jíž, jak sám uvádí, napadá primárně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002 sp. zn. 6 To 361/2002. Odmítá požadavek na explicitní úpravu nepřípustnosti trestního stíhání v případě nedůvodných průtahů. Pokud by se tento požadavek vztahoval i na přesnou dobu, po jejímž uplynutí by nastala možnost či povinnost zastavit řízení, omezila by se dle něj úloha orgánů činných v trestním řízení na roli "časoměřiče", který po uplynutí explicitně stanovené doby řízení ukončí. Současná konstrukce je dle jeho názoru jasná a nesporná. S odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy dovozuje, že posouzení toho, zda řízení probíhá v přiměřené době, by mělo být věcí konkrétního posouzení. Nesouhlasí ani s názorem vysloveným Městským soudem v Praze, dle něhož je jedinou možností nápravy ústavní stížnost či žaloba na náhradu škody. Městský soud v Praze podle jeho názoru pominul povahu trestního řízení, v němž je jedním z účastníků stát mající povinnost zajistit, aby řízení proběhlo v přiměřené době. V tomto řízení je nejefektivnějším způsobem, jak obviněného či obžalovaného zbavit důsledků porušování zákonných povinností ze strany státu, zastavení trestního stíhání. Stěžovatel však pro případ, že Ústavní soud neshledá své oprávnění do trestního řízení podle jeho návrhu zasáhnout, brojí i proti průtahům, které v projednávaném případě vznikly. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel zjevně nepodal stížnost na průtahy řízení ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o rozsah jeho návrhu, konstatuje, že zásadní procesní aktivitu má obvodní státní zastupitelství, které podalo proti vrácení věci k došetření stížnost, a Městský soud v Praze, který o ní bude rozhodovat. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zakázal další průtahy v řízení těmto orgánům, a dále i obvodnímu soudu, byť u něj tento problém nastává (ač je aktuální) spíše nepřímo. Pokud jde o důvody, pro něž podává tento návrh, stěžovatel uvádí, že řízení v jeho věci probíhá nepřiměřeně dlouhou dobu s ohledem na charakter případu nevybočující z projednávané agendy v trestních věcech. K průtahům dochází ze strany orgánů činných v trestním řízení (při sporech o věcnou příslušnost ve věci, věc nebyla předložena soudu řádně došetřená). Stěžovatel k průtahům svým jednáním nepřispěl, neboť se řádně dostavoval k výslechům. Věc byla již po čtvrté vrácena státnímu zástupci k došetření.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 4 a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření pouze sdělil, v jaké fázi se řízení nachází. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti především uvádí, že pokud stěžovatel napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze, jde o účelovou snahu vyhnout se další odpovědnosti za svou vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost, pro niž je stíhán. Stanovisko k důvodnosti trestního stíhání v dané věci bylo vyjádřeno podrobně v odůvodnění stížnosti proti zastavení trestního stíhání i v odůvodnění stížnosti proti vrácení věci k došetření. K dalším průtahům mělo dojít právě vrácením věci k došetření.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Primárně zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud vychází ve své judikatuře ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon [srov. sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.).

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím zrušil usnesení soudu prvního stupně a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Ústavní soud má za to, že stěžovatel může v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách. Nadto mu zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost v této části přijmout jako přípustnou.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.

Jako obiter dictum Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 527/03 (nepublikováno) či sp. zn. IV. ÚS 487/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usn. č. 26, str. 357 a násl.)], dle níž čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje Soud tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození. V § 11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně, a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její čl. 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.

Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k tvrzeným průtahům řízení. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je v této části přípustná, ačkoliv se stěžovatel nedomáhal ochrany svých práv stížností na průtahy řízení ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., v platném znění. S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí č. 53341/99 Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003), Ústavní soud tuto stížnost nepovažuje za poslední opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež nutně musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti.

Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [např. Kemmache proti Francii (1991), Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele (např. srov. II. ÚS 445/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 73, str. 117 a násl.).

Přiměřenost délky řízení v projednávaném případě zkoumaly již obecné soudy a samy neměly pochyb o tom, že k průtahům v řízení skutečně dochází. Z obsahu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o zastavení trestního stíhání je zřejmé, že soud vzal v úvahu všechny okolnosti případu. Konstatoval, že řízení trvá již téměř osm let a případ nikterak nevybočuje z běžně projednávané agendy v trestních věcech. K průtahům dochází ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů při sporech o věcnou příslušnost v dané věci a státního zastupitelství, pokud jde o náležité prošetření případu. Sám též připustil, že obžalovaní k tomuto nežádoucímu stavu svým jednáním nepřispěli. Průtahy v řízení potvrdil i Městský soud v Praze. Také obsah připojeného spisu závěry obecných soudů potvrzuje. Není tedy sporu o tom, že v projednávaném případě došlo k tzv. "jinému zásahu orgánů veřejné moci", jímž bylo zasaženo do práv stěžovatele garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel podával ústavní stížnost ve fázi, kdy obvodní soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření a ten podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, o níž měl rozhodnout Městský soud v Praze. Logicky tak své námitky stran průtahů směřoval primárně proti Městskému soudu v Praze a státnímu zastupitelství, a teprve sekundárně proti obvodnímu soudu. Ústavní soud však rozhoduje za jiné procesní situace. Městský soud v Praze v mezičase o stížnosti rozhodl tak, že ji zamítl. Věcí se tedy v současné době má znovu zabývat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4. Jak bylo ověřeno telefonicky dne 3. 6. 2004, ve věci doposud nebyla podána obžaloba.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 62, str. 119 a násl). Ač je zřejmé, že k průtahům docházelo v průběhu celého řízení jak na úrovni státního zastupitelství, tak i na úrovni obecných soudů, Ústavní soud má za to, že k aktuálnímu zásahu nyní dochází jen ze strany státního zastupitelství, protože právě na něm je, aby učinilo další procesní kroky. Proto ústavní stížnosti vyhověl pouze v této části.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem proto Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) zakazuje Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby pokračovalo v porušování práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve věci vedené pod sp. zn. 1 Zt 1300/94, a přikazuje mu, aby tato věc byla projednána bez zbytečných průtahů [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002 sp. zn. 6 To 361/2002 byl s ohledem na § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnut. Ve zbývající části se návrh zamítá (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies