I. ÚS 713/02

15. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. I.H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 589/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 6 Co 1110/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 30 C 113/2001,



t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Ústavní stížností (včetně jejího několikerého doplnění) se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR jakož i čl. 7, čl. 10, čl. 11, čl. 12, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 589/2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 6 Co 1110/2002, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 30 C 113/2001.

Naposled citovaným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích v právní věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému J. H. tak, že žalobu o určení, že jedinou nájemkyní bytu o velikosti 3+1, I. kategorie, na nám. P. O. v Č.B. je stěžovatelka, zamítl. Mezi účastníky bylo nesporné, že jim k předmětnému bytu vznikl společný nájem bytu manžely (§ 703 občanského zákoníku). Předmětem sporu a dokazování byla otázka, zda žalovaný trvale opustil společnou domácnost. Po provedení všech důkazů a zvážení okolností případu dospěl okresní soud k závěru, že odchod žalovaného z bytu nebyl svobodným, dobrovolným a chtěným projevem jeho vůle a že proto společný nájem stále trvá.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho názorem, že nebylo prokázáno, že měl žalovaný v úmyslu trvale opustit společnou domácnost.

Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí jako nepřípustné odmítl. Poukázal na to, že stěžovatelka ani neoznačuje právní otázku, kterou považuje za zásadně významnou [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.] a nezpochybňuje ani základ pojmu trvalého opuštění společné domácnosti, z něhož odvolací soud vycházel. Dovolací námitky prý směřují proti neúplnosti skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů odvolacím soudem.

Stěžovatelka vytýká v ústavní stížnosti "řízením soudů obou stupňů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování". Rozhodnutí se prý opírají o tvrzení, která nebyla přesvědčivým a objektivním způsobem prokázána, a údajně zcela pomíjí fakta svědčící ve prospěch stěžovatelky; např. to, že soud prý neprovedl stěžovatelkou navržený důkaz, aby vyžádal zprávu od Správy domů, s.r.o., v Č. B., zda v bytě paní H. je hlášen žalovaný jako spolužijící osoba.

K podstatě věci stěžovatelka uvedla, že se žalobou domáhala toho, aby soud určil, že se stala jedinou nájemkyní bytu poté, co žalovaný byt v prosinci roku 1993 údajně opustil. V bytě na náměstí P. O. II. č. 14 v Č. B. žije žalobkyně od roku 1963, tj. od svých 13 let. Žalovaný se do tohoto bytu nastěhoval z herecké ubytovny poté, co s ním žalobkyně v roce 1978 uzavřela sňatek. V té době bydlela stěžovatelka v bytě, ve kterém vyrostla, spolu se svou matkou a se svým pětiletým synem. Z manželství se účastníkům narodila dcera J. Během manželství účastníků prováděl vlastník domu, kterým je město Č. B., rekonstrukci domu, při níž došlo ke zmenšení původního bytu o vel. 3+1 na 2+1. Proto dalo město účastníkům do užívání byt o původní velikosti, tedy 3+1, v 1. patře domu. Tehdy došlo k tomu, že dekret na byt byl napsán na jméno žalovaného; podle stěžovatelky je však třeba i s ohledem na právní problematiku tohoto sporu si uvědomit, že byt v 1. posch. domu byl účastníkům dán jako náhrada za byt, jehož uživatelkou byla po 26 let ona sama se svými rodiči.

Podle stěžovatelky bylo svědeckou výpovědí R. H. prokázáno, že s ní žalovaný vede společnou domácnost a že s ní má osobní intimní vztah, který v současné době trvá již 9 let. Stěžovatelka výslovně nesouhlasí s tím, jak tuto svědeckou výpověď soudy jako důkaz zhodnotily a posoudily a namítá, že provedený důkaz byl zhodnocen nesprávně. Stěžovatelka prý od února 1994 platí sama nájem a služby s užíváním bytu spojené (kromě jednorázových částek, které zaplatil žalovaný a stěžovatelku s tím neseznámil). Žalovaný si byl - podle názoru stěžovatelky - při svém odchodu vědom toho, že se k ní "přistěhoval z herecké ubytovny a právo byt užívat získal pouze díky tomu, že se stali manžely, sám se o nabytí bytu nepřičinil". Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka zejména namítla, že Nejvyšší soud pochybil, jestliže nezaujal žádné stanovisko - a to ať v pozitivním, či v negativním smyslu - k tomu, zda má dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tak je tomu i ve zkoumaném případě, kdy soudy všech stupňů postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily žádná stěžovatelčina základní práva.

Z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně i odvolací soud k podstatě věci uvedly, že pouze z toho, že žalobkyně a žalovaný spolu ve společné domácnosti fakticky nežijí skoro 9 let, ještě nelze dovodit, že měl žalobce úmysl společnou domácnost trvale opustit. I podle ustálené judikatury nelze za takový úmysl považovat situaci, kdy je někomu v bytě znemožněno bydlet, například tím, že jsou vyměněny zámky, anebo když se některý z účastníků ve snaze vyhnout se konfliktu v důsledku rozvratu manželství z bytu odstěhuje. Je-li důvodem odchodu snaha předejít manželským neshodám, pak opuštění společné domácnosti z takového důvodu za svobodné označit nelze.

Taková situace - jak dovodily obecné soudy - (např. výměna zámků, konflikty účastníků) nastala i v souzené věci, přičemž v bytě obývaném účastníky dokonce pobýval i osobní přítel stěžovatelky. Krajský soud konstatoval, že v daném případě sice již účastníci nebyli manžely, jedná se však o otázku trvání společného nájmu bytu účastníků jako rozvedených manželů, kteří se nedohodli, a proto je věc třeba posuzovat analogicky podle § 707 odst. 1 o.z. Žalovaný také stěžovatelce, jak sama vypověděla, posílal 500,- Kčs měsíčně na bydlení. Dohoda o tom platila už od října 1993. Skutečnost, že tuto částku žalobkyně později počala chápat jako část výživného na dceru, na tomto nic nemění. K námitce, že žalovaný založil s R. H. společnou domácnost, soud prvního stupně uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou; v řízení bylo totiž prokázáno, že žalovaný začal u jmenované bydlet z nutnosti, a to postupně, a že - jak plyne z výslechu svědkyně H. - táž nechtěla žalovaného ubytovat natrvalo. Tato svědkyně poskytovala bydlení i jiným osobám a od žalovaného si nechala platit nájemné. Ačkoli vztah mezi žalovaným a touto svědkyní nabyl intimního rázu, žalovaný s H. stálý vztah partnerů nenavázal a společné hospodaření nevedou. Soud dále konstatoval, resp. zopakoval, že pouze z faktu, že žalovaný již předmětný byt 8 let neužívá, nelze vyvodit, že by tím ztratil k němu právní vztah. Poslední čtyři roky z tohoto období se již vede spor a již předtím žalovaný činil stěžovatelce návrhy na vyřešení jejich problémů ohledně bytu. V řízení tedy bylo prokázáno, že odchod žalovaného ze společné domácnosti nebyl svobodný a dobrovolný; žalovaný se tak snažil předejít neshodám v domácnosti, vyhnout se nepřívětivé a nepříjemné atmosféře vzájemného soužití, a proto raději volil dlouhodobé přechodné ubytování, než se situace vyřeší.

S uvedenými názory se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice stěžovatelky s uvedenými a řádně zdůvodněnými právními a skutkovými závěry obecných soudů. Námitka porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Se zřetelem na obsah provedených důkazů (a na jejich zhodnocení obecnými soudy) nelze spatřovat porušení principů spravedlivého procesu ani v tom, že si soudy nevyžádaly zprávu od Správy domů, s.r.o., v Českých Budějovicích o tom, zda v bytě paní H. je či není žalovaný "hlášen jako spolužijící osoba".

Pochybení neshledal Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu, který dostatečným způsobem odůvodnil, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. Nejvyšší soud - mimo jiné - uvedl, že stěžovatelka ani neoznačila právní otázku, kterou považovala za zásadně významnou z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. a nezpochybnila ani výklad pojmu "trvalé opuštění společné domácnosti", z něhož soudy vycházely a který v předmětné věci vyložily způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře, v daném usnesení Nejvyššího soudu příkladmo citované. Z kontextu odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že ani Nejvyšší soud sám nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění, zjevně vyplývá, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další přezkumnou instanci, což je zřejmé např. z formulace některých námitek, jež jsou shodné s dovolacími důvody, popř. z toho, že navrhuje rozsáhlé doplnění dokazování. Taková role však Ústavnímu soudu - jak shora objasněno - nepřísluší a příslušet nemůže. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vymezil Ústavní soud svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě o.s.ř.), nespadá do jeho pravomoci přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na soudní ochranu resp. právo na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Porušení zmíněných ústavních principů však z napadených rozhodnutí dovozovat nelze.







Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2004







JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 713/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies