I. ÚS 395/04

19. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. července 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. I. Š., zastoupené JUDr. V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, č. j. 8 Ca 26/2003 - 45,


t a k t o :


Ústavní stížnost s e o d m í t á.




O d ů v o d n ě n í :


Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2004 ve lhůtě stanovené zákonem č 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že Městský soud v Praze pochybil při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka (žalované Ministerstvo financí ČR), což mělo mít za následek porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. 11. 2002, č. j. 533/125 322/2002, kterým nebylo podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 5229/150/99, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kutné Hoře ze dne 1. 9. 1999, č. j. 35585/99/038921/0615 o zastavení řízení ve věci dodatečných daňových přiznání za období 1996 - 1998.

Proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze si stěžovatelka podala kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, č. j. 7 Afs 4/2004 - 62, odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 s. ř. s. jako opožděně podaná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno její základní ústavně chráněné právo obrátit se na nezávislý a nestranný soud ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, byla-li jako účastník na svých právech zkrácena rozhodnutím takového orgánu. Proto žádá Ústavní soud, aby přezkoumal proběhnuvší řízení před Městským soudem v Praze, zda bylo jako celek spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy zakotvené v hlavě páté Listiny včetně čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Dále stěžovatelka poukazuje na výše citovaná rozhodnutí Finančního úřadu v Kutné Hoře a Finančního ředitelství v Praze, která považuje za nesprávná. Jelikož se domnívá, že postupem soudu byla zkrácena na svých právech garantovaných čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované usnesení Městského soudu v Praze.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatelka ústavní stížností brojí toliko proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze, přestože proti němu podala kasační stížnost, která ovšem byla z důvodu opožděnosti odmítnuta. Za této situace Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost nepřípustnou. Ze zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Pokud tedy stěžovatelka podala kasační stížnost opožděně, zmeškala tak svým vlastním přičiněním lhůtu k podání takového prostředku, jímž by se mohla domáhat ochrany svých práv. Takové neefektivní vyčerpání opravného prostředku je de facto do důsledku totožné s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatelky poskytuje, a proto Ústavní soud při respektování principu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl než takové podání odmítnout.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 19. 7. 2004


Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 395/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies