I. ÚS 639/03 - Odůvodnění rozhodnutí v trestním řízení - změna právní kvalifikace skutku

21. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, "doplňoval" dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení.

Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje žádné úvahy o tom, že i když celý dosavadní směr dokazování směřoval k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, je takto zjištěný skutkový stav v každém směru postačující pro závěr, že došlo ke spáchání trestného činu zpronevěry, kterýžto závěr by nezbytně vyžadoval poněkud jiný směr dokazování. Nejvyšší soud neuvedl, proč takový závěr lze učinit bez dalšího dokazování, pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, tj., aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 trestního řádu. Absence takové úvahy neumožňuje přezkum této části usnesení Nejvyššího soudu.

Odůvodnění se přirozeně, dle povahy věci, budou lišit mírou stručnosti a budou nutně odrážet i rozsah přezkumného rámce, který není v řízení o mimořádných opravných prostředcích tak široký, jak je tomu u prostředků řádných. Nelze však akceptovat takový postup, který by v důsledku zbavení se povinnosti odůvodnit rozhodnutí alespoň stručně, znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, která není z hlediska ústavněprávního slučitelná s fair procesem, garantovaným ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.08.2004 sp. zn. I. ÚS 639/03)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 21. července 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti usnesení Nejvyššího soudu z 20. 8. 2003 sp. zn. 3 Tdo 742/2003, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 3. 3. 2003 sp. zn. 1 To 4/03, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 11. 2002 sp. zn. 7 T 104/2002, kterým byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem.

I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 3 Tdo 742/2003 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 3 Tdo 742/2003 ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností ze dne 5. 12. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003 (3 Tdo 742/2003), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003 (11 To 4/03-1765), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002 (7 T 104/2002), kterým byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu [§ 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zák.")], za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Stěžovatel žádal zrušení těchto rozhodnutí s tvrzením, že jejich vydáním obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zasaženo mělo být i právo stěžovatele na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a "právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon").



II. a)

Stěžovatel, který byl odsouzen za jednání, jehož se dopustil v době, kdy vykonával funkci generálního ředitele a člena představenstva obchodní společnosti P. d. z., a. s., (dále jen "PDZ"), v ústavní stížnosti mj. uvedl, že Nejvyšší soud na základě jím podaného dovolání přezkoumal rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně rovněž v části týkající se právní kvalifikace, tedy i z toho hlediska, zda a jakým trestným činem je jednání uvedené ve výroku soudu prvního stupně. Došel přitom k závěru, že s ohledem na postavení stěžovatele v PDZ nemůže jít o podvod, ale o zpronevěru či porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nejvyšší soud uvedl, že z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně i jeho odůvodnění vyplývají skutková zjištění spočívající v tom, že stěžovatel si přisvojil věc z cizího opatrovaného majetku. Proto Nejvyšší soud dovodil, že jednání stěžovatele je třeba posoudit podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zák., což by však pro stěžovatele nemělo žádný praktický význam, a napadené rozhodnutí proto nezrušil. Stěžovatel se domnívá, že dovolací soud v jeho neprospěch nesprávně interpretoval rozsudek soudu prvního stupně, kde se ve výroku hovoří o tom, že stěžovatel částky převzal, což nemusí znamenat, že si je přisvojil, protože v době svého působení v PDZ jako jejich statutární zástupce mnoho částek převzal, aniž si je přisvojil. Nejvyšší soud nesplnil svou přezkumnou povinnost a nenapravil pochybení obecných soudů, ač tak učinit měl a mohl.

Pochybení soudů prvního a druhého stupně spočívají podle stěžovatele v tom, že krajský soud porušil obžalovací zásadu [§ 2 odst. 8 trestního řádu (dále též "tr. ř.")], protože skutek obsažený v jeho výroku hovořící o přivlastnění (sic) prostředků PDZ stěžovatelem, je vzdálen od skutku popsaného v obžalobě, kde byl viněn tím, že kryl finanční schodek pomocí předložení a potvrzení správnosti faktur za nepřijatá plnění. Stěžovatel tak byl odsouzen za skutek, pro nějž nebyl obžalován. I kdyby však byla zásada obžalovací dodržena, zásadní posun obsahu stíhaného skutku znemožnil stěžovateli hájit se (např. tím, že prostředky z faktur zcela nebo zčásti nepřevzal, nebo že je vynaložil ve prospěch PDZ) a navrhovat ke svým tvrzením důkazy (např. znalecký posudek zkoumající relevantní finanční toky ve společnosti by mohl prokázat, zda se údajně vyplacené prostředky v pokladně PDZ skutečně nacházely). Aby stěžovatel mohl být uznán vinným, musely by důkazy dostatečně prokázat, že si svěřené prostředky úmyslně přivlastnil (u zpronevěry), eventuálně že o podvodně získané prostředky úmyslně obohatil sebe či konkrétní jiný subjekt (u podvodu). Za zjevně protiústavní názor stěžovatel považuje, že pokud nějakou skutečnost prokázat nelze, tak se prokazovat nemusí. Obohacení konkrétní skupiny subjektů musí být pokryto alespoň eventuálním úmyslem pachatele, pokud tomu tak není, nemůže být prokázáno ani spáchání úmyslného trestného činu. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že "nebylo prokázáno, že by si stěžovatel peníze ponechal nebo je předal Ukrajincům, popř. proč", a zůstalo-li toto rozhodnutí v platnosti, znamená takový závěr, že soud připouští, že si stěžovatel mohl ponechat z důvodů, které pro vznik škody nesvědčí, nebo je předat někomu jinému z obdobných důvodů. S přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo to nutně znamená, že soud neshledal prokázaným způsobení škody na majetku PDZ. Odvolací a dovolací soud tím, že ponechaly rozsudek krajského soudu v platnosti, nesplnily svou přezkumnou povinnost a postupovaly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) Úmluvy a porušily i právo stěžovatele na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy.

Ústavní stížnost, jejímž předmětem jsou základní práva stěžovatelů, a nikoli jednotlivá soudní rozhodnutí, brojila proti vadnému právnímu posouzení skutku, které může být napraveno přezkumem v rámci dovolacího řízení. Dovolání je v tomto případě posledním prostředkem k ochraně práva, proti němuž musí směřovat ústavní stížnost. Avšak mezi celkovým obsahem ústavní stížnosti (která brojila i proti postupu Nejvyššího soudu) a mezi jejím petitem a plnou mocí (kde se usnesení o odmítnutí dovolání nezmiňuje), existoval rozpor a muselo být vyjasněno, která rozhodnutí stěžovatel napadá. Proto byl stěžovatel postupem podle § 41 písm. b) zákona vyrozuměn o této vadě, kterou podáním ze dne 16. 12. 2003 odstranil tak, že v petitu ústavní stížnosti a v plné moci výslovně zmínil i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Bylo tak postaveno najisto, že ústavní stížnost je přípustná i v části, v níž napadá vadnou právní kvalifikaci.



II. b)

Krajský soud v Praze dne 6. 11. 2002 (7 T 104/2002) uznal stěžovatele vinným spácháním trestného činu podvodu [§ 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zák.], protože jako generální ředitel a člen představenstva PDZ na konci roku 1999 vydal pokladní PDZ příkaz k vystavení dvou výdajových dokladů k fakturám vystaveným společností K., i když věděl, že obě faktury jsou fiktivní a fakturované práce nebyly nikdy provedeny, částky převzal a způsobil tak PDZ škodu ve výši 853 038 Kč. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v PDZ předstíral, že byla najata společnost K. (šlo o v.o.s., za niž vystupovali dva ukrajinští státní příslušníci, aniž byli společníky či jednateli) a že provedla fakturované práce. Nebylo však prokázáno, zda si stěžovatel peníze ponechal, nebo že byly předány Ukrajincům, popř. proč. Soud vycházel z toho, že nebylo jednoznačně prokázáno tvrzení obžaloby, že stěžovatel penězi z fiktivních faktur kryl finanční schodek v pokladně PDZ, který vznikl z dříve vyzvednutých a neproúčtovaných finančních záloh. Soud zjistil, že stěžovatel v roce 1999 na zálohách převzal 1 300 000 Kč a dne 19. 10. 1999, kdy došlo k vydání částky 412 528 Kč, do pokladny vrátil 180 528 Kč a dne 30. 11. 1999, kdy došlo k vydání částky 440 510 Kč, do pokladny vrátil 447 010 Kč. To však nebyl dle soudu jednoznačný důkaz, že obžalovaný právě z částky 853 038 Kč uhradil vybrané zálohy za rok 1999.

Na základě odvolání stěžovatele se věcí v rozsahu vytýkaných vad (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 3. 3. 2003 (11 To 4/03-1765) zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Vrchní soud konstatoval, že řízení nebylo zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně nenaplnění znaku zavinění plně odkázal na rozhodnutí krajského soudu, jehož odůvodnění považoval za logické a přesvědčivé. Vrchní soud shrnul zjištění soudu krajského a konstatoval, že stěžovatel, v době kdy dal příkaz k vystavení pokladních výdajových dokladů, věděl, že předmětné faktury jsou fiktivní. Vysvětlil rovněž, proč nebyly věrohodné stěžovatelovy měnící se výpovědi a z jakých zjištění krajského soudu vyplývá, že k provedení fakturovaných plnění nikdy nedošlo. Vrchní soud konstatoval, že ze závěru krajského soudu týkajícího se znaku obohacení je zjevné, že tento soud nemohl pouze bezpečně zjistit, zda se obohatil stěžovatel sám, nebo zda obohatil i někoho jiného.

Z usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 20. 8. 2003 (3 Tdo 742/2003) vyplývá, že stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., kde namítal jednak, že v přípravném řízení, kdy byl vazebně stíhán, neměl obhájce, a jednak, že vrchní soud své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což mělo spočívat v neprokázání zákonného znaku obohacení a v tom, že soud nezohlednil, že stěžovatel jako majoritní akcionář PDZ měl způsobit škodu sám sobě, výše způsobené škody proto měla být poměrně krácena. Stěžovatel vznesl i námitku, že stíhané jednání nemohlo být kvalifikováno jako podvod, ale např. jako porušování povinností při správě cizího majetku. Stěžovatel rovněž namítl nesprávné posouzení hmotněprávních předpisů o účetnictví spočívající v tom, že obecné soudy nepřihlédly k tomu, že prostředky vyplacené společnosti K. byly započteny proti pohledávce PDZ za K.

Námitku omezení práva vazebně stíhaného obviněného na obhájce Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. U nesprávné právní kvalifikace stíhaného jednání Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel jako osoba oprávněná jednat za PDZ byl obeznámen se všemi okolnostmi, za nichž došlo k fakturaci neprovedených prací, a nemohl jednat v omylu. Pokud by nebyl prokázán znak obohacení, lze popsané jednání stíhat jako porušování povinností při správě cizího majetku. Avšak ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že stěžovatel sám převzal odměny za fakturované práce, tudíž obohatil sebe. Není proto rozhodné, zda si celou částku ponechal, nebo ji někomu dále předal. Proto je nutno stíhané jednání kvalifikovat jako přisvojení si věci z cizího opatrovaného majetku, což způsobilo značnou škodu, tedy jako zpronevěru podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zák. Potud považoval Nejvyšší soud námitku stěžovatele za důvodnou.

Když dovolací soud zkoumal, jaký důsledek by pro stěžovatele měla náprava konstatovaného vadného právního posouzení, dospěl ze srovnání trestních sazeb trestných činů podvodu [§ 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zák.] a zpronevěry [§ 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zák.], že oba činy mají stejnou typovou společenskou nebezpečnost vyjádřenou trestní sazbou v rozmezí od 2 do 8 let. Dále pouze uvedl, že "z uvedeného je zřejmé, že i kdyby vyhověl zčásti podanému dovolání, nemohlo by projednání věci vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila v jeho prospěch.". Otázku řešenou v dovolacím řízení Nejvyšší soud vzhledem k dosavadní praxi soudů nepovažoval za otázku, jež má po právní stránce zásadní význam. Proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.



II. c)

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. V. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona) jenž uvedl, že podstata námitek stěžovatele byla obsažena již v jeho odvolání, jímž se vrchní soud obsáhle zabýval. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu nelze dovodit, že by soud zaujal stanovisko, že zákonný znak obohacení není třeba dokazovat, neboť z odůvodnění rozhodnutí krajského i vrchního soudu vyplývá, že bylo zejména prokázáno, že se stěžovatel obohatil především sám. K námitce posunu skutkových okolností v rozsudku soudu prvního stupně, oproti obžalobě vrchní soud poznamenal (s výhradou, že vychází pouze z poznámek k prostudovanému spisu, který aktuálně neměl k dispozici), že žádné poznatky o nedodržení totožnosti skutku v rámci přezkumu nezjistil, když v odvolacím řízení porušení základních zásad trestního řízení v tom směru, jak bylo uvedeno v ústavní stížnosti, nebylo ani namítáno. Proto vrchní soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. A. Ch. pouze odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí (s upozorněním, že nemá k dispozici příslušný spis). Nejvyšší, vrchní a krajské státní zastupitelství se vzdaly postavení vedlejších účastníků.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. BB. R., jež především odkázala na právní názor obsažený v odůvodnění jejího rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu je třeba setrvat na názoru, že za cizí je třeba považovat majetek akciové společnosti ve vztahu k akcionářům, a proto bylo nutno přisvědčit oběma soudům nižších stupňů, že stěžovatel jednal ke škodě cizího majetku. Jednání však nenaplňovalo znaky podvodu, protože obviněný, který byl od počátku seznámen se všemi okolnostmi, za nichž došlo k fakturaci neprovedených prací, nemohl jednat v omylu. Vzhledem k tomu, že popsané jednání je ohrožováno shodnou trestní sazbou, nemohla by náprava vadného posouzení vést k příznivějšímu výsledku pro stěžovatele, jehož věc nesplňovala ani kritérium zásadního právního významu. Závěrem Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem nebyl porušen trestní řád, ani Listina a Úmluva. Nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.



III.

Podle § 48 odst. 1 zákona provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavní soud zkoumá, zda rozhodováním obecných soudů došlo k porušení některého ze základních práv či svobod garantovaných ústavním pořádkem České republiky. Naopak nezkoumá, zda byly porušeny zákonné či podzákonné právní normy. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 104/2002, který k důkazu provedl.

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ souhlas dali. Od ústního jednání bylo následně upuštěno.

IV. a)

Ústavní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Aplikace ve smyslu interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Ústavní soud, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 615/01, sp. zn. II. ÚS 301/98, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 78/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 35, str. 273; svazek 13, nález č. 45, str. 325; svazek 3, nález č. 34, str. 257; svazek 28, nález č. 129, str. 109; všechna rozhodnutí dostupná na www.judikatura.cz) posuzoval věc nejprve z hlediska dotčení komplexu práv na spravedlivý proces, tak jsou tato základní práva formulována v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy a v ustálené judikatuře týkající se těchto ustanovení. Ústavní soud v souladu se zásadou formální a materiální subsidiarity řízení o ústavní stížnosti nejprve zkoumal rozhodnutí o dovolání.



IV. b)

Nejvyšší soud v rámci přezkumného řízení konstatoval vadné posouzení stíhaného jednání, které podle něj nebylo možné kvalifikovat jako podvod, nýbrž jako zpronevěru. Trestní zákoník vymezuje podvod jako jednání, při němž pachatel: "ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek" [§ 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zák.]. Naproti tomu zpronevěra je vymezena jako jednání, kterého se dopustí ten: "kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek" [§ 248 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zák.]. Ze srovnání obou skutkových podstat vyplývá nepochybná odlišnost ve znacích "přisvojení si svěřené věci" resp. "obohacení (sebe nebo jiného) v důsledku omylu".

Účelem zásady obžalovací a zásady totožnosti stíhaného skutku, které spolu s ostatními zásadami zajišťují spravedlivost trestního řízení je, mimo jiné, zajištění možnosti obviněného vyvracet, předtím než soud dospěje k závěru o jeho vině, tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně. Pokud tedy před vynesením pravomocného rozhodnutí dojde ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát možnost obviněnému na takovou situaci reagovat. V dané věci Nejvyšší soud, který rozhodoval o mimořádném opravném prostředku, konstatoval chybnou právní kvalifikaci, avšak dospěl k závěru, že napravení zjištěné chyby by nemohlo změnit situaci stěžovatele v jeho prospěch. Svůj závěr opřel o výklad, kterým ztotožnil pojem "převzal" (a následně obohatil sebe nebo jiného) s pojmem "přisvojil si", a dále vycházel jen z prostého porovnání trestní sazby trestného činu podvodu, za nějž bylo jednání stěžovatele podle Nejvyššího soudu chybně považováno, a sazby trestného činu zpronevěry, jehož znaky byly podle Nejvyššího soudu naplněny. Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání kromě prostého srovnání sazeb trestu odnětí svobody neobsahuje žádné další úvahy o tom, proč je závěr o spáchání trestného činu zpronevěry nezvratný a proč není třeba z hlediska námitek stěžovatele uplatněných v dovolání i přes odchylné právní posouzení věc blížeji objasnit, nebo dokonce doplňovat dokazování ve veřejném zasedání (§ 265o odst. 2, § 265r odst. 7 tr. ř., anal. s § 190 odst. 1 in fine a § 259 odst. 1 a 3 tr. ř.). Uvedení těchto úvah umožňuje posoudit, zda byla v řízení zajištěna rovnost stran, zda byla respektována zásada presumpce neviny a dodržena zásada obžalovací.

Neboť mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, "doplňoval" dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení. Nepřípustná presumpce viny by zde spočívala v tom, že soud by úvahu, že jakýkoli procesní návrh obžaloby nemůže zvrátit nové právní hodnocení, opřel o pouhý, blíže nezdůvodněný, předpoklad. Pokud tedy soud sám shledá nesprávnou právní kvalifikaci, musí se z hlediska presumpce neviny vypořádat s tím, zda není nové právní posouzení v nějakém ohledu založeno na úvaze, která by neobstála vůči námitce či důkaznímu návrhu obhajoby či obžaloby.

Řízení o mimořádných opravných prostředcích je řízením, v němž jsou přezkoumávána rozhodnutí pravomocná. Proto je pochopitelné, že zákonodárce výslovně umožnil, aby i v situacích, kdy je v přezkoumávaných rozhodnutích zjištěna právní vada, nemělo takové zjištění za následek zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. To však nic nemění na povinnosti dovolacího soudu transparentně a přesvědčivě (byť stručně) vyložit, že nastala zákonem předvídaná situace. Tato povinnost vyplývá z požadavků na výkon soudní moci v liberálně demokratickém právním státě, tak jak byly rozvedeny v ústavních zásadách spravedlivého procesu, jež se opírají o čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Teprve na základě přezkoumání takového odůvodnění by mohl Ústavní soud dospět k závěru, že nedošlo k porušení čl. 39 a čl. 8 Listiny v důsledku nerespektování pravidel spravedlivého procesu.

Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nesporně obsahuje úvahy o tom, proč z hlediska ustálené judikatury nelze podle dosud provedených skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně kvalifikovat jednání stěžovatele jako podvod, avšak neobsahuje žádné úvahy o tom, že i když celý dosavadní směr dokazování směřoval k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, je takto zjištěný skutkový stav v každém směru postačující pro závěr, že došlo ke spáchání trestného činu zpronevěry, kterýžto závěr by nezbytně vyžadoval poněkud jiný směr dokazování. Nejvyšší soud neuvedl, proč takový závěr lze učinit bez dalšího dokazování, pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, tj., aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 trestního řádu. Absence takové úvahy neumožňuje přezkum této části usnesení Nejvyššího soudu.

Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální povinnost doplnit dokazování. Pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr, byť stručně, odůvodnit. Nutnost vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 f) tr. ř. s tím, proč by ani další dokazování nemohlo zlepšit postavení odvolatele, připomíná i odborná literatura (srov. Šámal. P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, komentář II. díl, C.H. Beck, Praha, 2002, str. 1671 - 2, bod 10). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že i Nejvyšší soud si je této povinnosti jinak vědom (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo 536/2003 zveřejněný na www.nsoud.cz/rozhod.php). Literatura rovněž upozorňuje, že vymezení stíhaného jednání, které ovlivňuje směr dokazování, má význam pro zajištění řádné obhajoby zahrnující právo vyjadřovat se k důkazům, resp. důkazy navrhovat - tedy možnosti účinně se bránit proti skutkovým a právním tvrzením obžaloby (srov. Šámal. P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, komentář I. díl, C.H. Beck, Praha, 2002, str. 28 - 29, bod 40; str. 30 - 31, bod 42).

Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích formuloval požadavky na úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů způsobem umožňujícím jejich přezkoumatelnost. Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na fair proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit - v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu (srov. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 24, str. 153; nález ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 124/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 20, str. 175; nález ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 108, str. 489; nebo nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 25, str. 225; či nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15, str. 131, vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.; všechny nálezy veřejně dostupné pod uvedenými sp. zn. na www.judikatura.cz). Vzhledem k povaze záruk spravedlivého procesu obsažených v Listině, Ústavě a Úmluvě nelze u stanovených požadavků na přezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů činit zásadního rozdílu mezi rozhodnutími vydávanými v různých typech soudního řízení (ve smyslu dělení řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích). Odůvodnění se přirozeně, dle povahy věci, budou lišit mírou stručnosti a budou nutně odrážet i rozsah přezkumného rámce, který není v řízení o mimořádných opravných prostředcích tak široký, jak je tomu u prostředků řádných. Nelze však akceptovat takový postup, který by v důsledku zbavení se povinnosti odůvodnit rozhodnutí alespoň stručně, znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, která není z hlediska ústavněprávního slučitelná s fair procesem, garantovaným zmíněnými články Úmluvy a Listiny.

To vše vede Ústavní soud k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu, které pouze odkazem na shodnost trestních sazeb konstatovalo, že zjištěná vada rozsudků Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze by v případě nápravy nevedla k příznivějšímu výsledku pro stěžovatele, je nepřezkoumatelné, protože z něj není dostatečně zřejmé, proč by napravení konstatované vady v právní kvalifikaci nemohlo zlepšit postavení stěžovatele. Shodnost dopadů jednotlivých kvalifikací nelze mechanicky dovozovat ze shodnosti trestních sazeb u jednotlivých skutkových podstat. Je nutno věci posoudit v kontextu dosud provedeného dokazování a z hlediska možné námitky omezení obhajovacích práv v důsledku nemožnosti stěžovatele brojit námitkami a důkazními návrhy proti změněné právní kvalifikaci. Pokud Nejvyšší soud transparentně a přesvědčivě neodůvodnil, proč by v dalším řízení nebylo možno dospět k závěru, že stěžovatelovo jednání, původně nesprávně kvalifikované jako podvod, není možno považovat ani za zpronevěru, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy). Odůvodnění není přezkoumatelné Ústavním soudem z hlediska respektování práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť shledaný zásah do základního práva sám o sobě vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí, jímž bylo do základních práv stěžovatele zasaženo.

S přihlédnutím k principům sebeomezení a minimalizace zásahů do soudního rozhodování Ústavní soud zrušil pouze usnesení Nejvyššího soudu, neboť již jeho postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Přiléhavost právního posouzení skutku Ústavní soud nebude zkoumat, protože to je úkolem obecných soudů a především Nejvyššího soudu. Usnesení bylo zrušeno podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona].

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies