I. ÚS 401/04

22. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. L. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, č. j. 20 Cdo 2372/2003-77, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a obchodní společnosti E., s. s. r. o., V. Š. a M. Š., jako vedlejších účastníků řízení,


t a k t o:



Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

I.

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. 6. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu byl v rámci exekuce na majetek povinného (nyní vedlejšího účastníka) Václava Škardy dne 18. 10. 2002 soudním exekutorem JUDr. J. D., exekutorský úřad Plzeň - jih, udělen příklep na vydražené nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 513 pro obec Domažlice, katastrální území Domažlice. Rozhodnutí o příklepu vydal soudní exekutor dne 18. 10. 2002 pod sp. zn. Ex 138/02.

Povinný a jeho manželka podali proti tomuto rozhodnutí odvolání. Okresní soud v Domažlicích, ačkoliv nebyl oprávněn o odvolání sám rozhodnout, tak učinil, a usneseními ze dne 9. 1. 2003, č. j. Nc 1624/2002-11, a ze dne 5. 3. 2003, č. j. Nc 1624/2002-31, rozhodl tak, že rozhodnutí o příklepu potvrdil, resp. odvolání manželky povinného odmítl. Krajský soud na základě odvolání povinného a jeho manželky, kteří byli v usneseních okresního soudu poučeni o možnosti podat odvolání, tato usnesení zrušil z důvodu, že o původně podaných odvoláních rozhodoval soud, který nebyl funkčně příslušný, neboť již rozhodnutí soudního exekutora mělo povahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Krajský soud následně rozhodl usnesením ze dne 10. 7. 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48, o odvoláních sám tak, že rozhodnutí o příklepu potvrdil.

Na základě dovolání podaného manželkou povinného Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením zrušil usnesení krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR dospěl v napadeném usnesení k závěru, že odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, když ve věci rozhodoval po prohlášení konkurzu na majetek povinného. Pokud odvolací soud o odvoláních proti rozhodnutí o příklepu rozhodoval v době po prohlášení konkursu (29. 4. 2003), postupoval tak podle dovolacího soudu na základě nesprávného výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání").

Krajský soud v Plzni má proto podle stěžovatele nyní řízení o odvoláních povinného a jeho manželky (vedlejších účastníků) za přerušené ze zákona a nerozhoduje o nich. Dalším důsledkem napadeného usnesení je skutečnost, že správce podstaty, který nejprve do konkursní podstaty sepsal stěžovatelem zaplacené nejvyšší podání a vyzval soudního exekutora k jeho vydání do podstaty, nyní do konkursní podstaty sepsal i předmětné nemovitosti, které stěžovatel vydražil.

Stěžovatel se domnívá, že dovolací soud pochybil tím, že nesprávně interpretoval ust. § 14 zákona o konkursu a vyrovnání. Dovolací soud podle stěžovatele nesprávně ztotožňuje rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutí o udělení příklepu s úkonem, jímž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován. Tímto úkonem byl podle stěžovatele samotný akt dražby. Rozhodování o opravném prostředku proti udělenému příklepu již nespadá do bezprostřední realizace výkonu dražby.

Dovolací soud podle stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání, ačkoliv měl věc posoudit podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona, podle kterého se řízení o výkon rozhodnutí nepřerušuje.

Stěžovatel dále uvedl, že za prvotní pochybení považuje postup Okresního soudu v Domažlicích, který rozhodoval neoprávněně o odvoláních povinného a jeho manželky. Následné průtahy v rozhodování o těchto odvoláních způsobené soudem prvního stupně vedly k tomu, že odvolací soud o nich rozhodoval až poté, co již byl na majetek povinného prohlášen konkurs.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a do základního práva pokojně užívat majetek a nebýt zbaven majetku garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně došlo podle stěžovatele k porušení principů demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Jak stěžovatel uvedl, je si vědom toho, že není přímým účastníkem řízení o exekuci, nicméně je přesvědčen, že je v postavení osoby oprávněné se dovolávat svých práv cestou ústavní stížnosti. Rovněž si je vědom toho, že ústavní stížnost není přípustná v případě, že zde sice existuje pravomocné rozhodnutí soudu (v daném případě napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR), kterým však není věc ukončena, nýbrž se vrací k dalšímu řízení. Stěžovatel je však přesto přesvědčen, že je důvodné přiznat mu za dané situace obranu cestou ústavní stížnosti.

Ačkoliv totiž stěžovatel zaplatil již dne 22. 10. 2002 nejvyšší podání a ačkoliv rozhodnutí o příklepu nabylo ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2003 právní moci dnem 25. 7. 2003 a stěžovatel se tak stal ke dni příklepu vlastníkem předmětných nemovitostí, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jeho vlastnické právo zásadním způsobem zpochybnilo. V řízení o vylučovací žalobě, kterou byl stěžovatel nucen podat, se totiž ocitá v situaci, kdy nebude moci prokázat právní moc rozhodnutí o příklepu, neboť odvolací soud nerozhodne o odvoláních povinného a jeho manželky dříve, než skončí konkurs na majetek povinného.

Stávající situaci proto stěžovatel považuje za nespravedlivou a vybočující z ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného i procesního práva.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.

II.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se proto v daném případě musel vypořádat s otázkou, zda je stěžovatel osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti a zda je taková ústavní stížnost přípustná.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti sám připustil, není přímým účastníkem řízení před obecnými soudy a z formálního hlediska tedy není ani oprávněn proti rozhodnutím, která z řízení před obecnými soudy vzešla, brojit cestou ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Na druhou stranu je evidentní, že rozhodnutí soudního exekutora konstituovalo vlastnické právo stěžovatele, a tudíž další rozhodování všech obecných soudů bezprostředně zasahuje do stěžovatelových práv. Z materiálního hlediska tedy je třeba připustit, že stěžovatel, ač není účastníkem řízení před obecnými soudy, je oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud již mnohokráte traktoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ústavní soud je proto oprávněn rozhodovat především o věcech již pravomocně skončených, tedy ve věcech, v nichž již nelze nápravy případného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele dosáhnout jinak před ostatními orgány veřejné moci.

Zásah Ústavního soudu je možný pouze tehdy, pokud v právním řádu neexistují jiné prostředky, jež jednotlivci umožňují dosáhnout ochrany práv. Pokud je však právo nadále předmětem řízení před jinými orgány veřejné moci, je třeba zásah Ústavního soudu považovat za nepřípustný, neboť by Ústavní soud takovým postupem zasahoval do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, aniž by dal těmto orgánům prostor k realizaci jejich pravomoci, včetně prostoru k ochraně práv, jde-li o rozhodování soudů.

V daném případě stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že tímto usnesením bylo zasaženo do jeho práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na ochranu majetkových práv podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Nejvyšší soud ČR tímto usnesením zrušil pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni, jež potvrdilo rozhodnutí o udělení příklepu, na jehož základě se stal stěžovatel vlastníkem dražených nemovitostí v exekučním řízení, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Dle právního názoru dovolacího soudu je však toto řízení ze zákona přerušeno, neboť na majetek povinného byl prohlášen konkurs.

Za daných okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu ČR je třeba připustit a zabývat se jí věcně, zvláště pokud stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením není respektováno jeho právo na přiměřenou délku řízení. Pokud je důsledkem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stav, kdy o odvoláních vedlejších účastníků nemůže být ze zákona rozhodováno a kdy je tedy otázka nabytí vlastnického práva stěžovatelem dosud nejistá, neboť v důsledku také o ní nemůže být pravomocně rozhodnuto, je Ústavní soud přesvědčen, že takto konstruovaná procesní situace, v níž se stěžovatel ocitá, vylučuje uplatnění institutu subsidiarity ústavní stížnosti. Efektem napadeného rozhodnutí je sice skutečnost, že o vlastnickém právu stěžovatele nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tedy jeho právo je nadále předmětem řízení před obecnými soudy, nicméně předmětem takového řízení, v němž nelze prozatím pokračovat. Pokud tedy stěžovatel konstruoval ústavní stížnost tak, že tvrdí nejen zásah do vlastnického práva, resp. práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ale také zásah do práva na přiměřenou délku řízení, nelze takovou stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Otázka délky řízení, jež je v daném případě bezprostředně odvislá od právního názoru vyjádřeného v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR (přerušení řízení ex lege), je totiž atributem řízení před obecnými soudy, nikoliv jeho předmětem.

Z toho důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, nicméně pouze v části, v níž stěžovatel tvrdí zásah do práva na přiměřenou délku řízení. Pokud jde o ochranu majetkových práv, jež jsou nadále předmětem řízení před obecnými soudy (Krajským soudem v Plzni), domnívá se Ústavní soud, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se proto v řízení nemůže touto námitkou stěžovatele vůbec zabývat s ohledem na to, že by tak nepřípustně a předčasně zasahoval do rozhodovací činnosti Krajského soudu v Plzni, který by rozhodoval poté, co odpadne důvod přerušení řízení.


Po zvážení všech argumentů, které stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, kterou k projednání před Ústavním soudem lze připustit, zjevně neopodstatněná.

Ze skutečností, které stěžovatel uvedl a s nimiž se Ústavní soud rovněž seznámil z předložených rozhodnutí ve věci, je evidentní, že stěžovatel byl poškozen vadným postupem obecných soudů, zejména pak Okresního soudu v Domažlicích, který rozhodoval o opravných prostředcích vedlejších účastníků, aniž by k takovému rozhodnutí byl příslušný. Takové vadné rozhodnutí zjevně založilo situaci, v níž se stěžovatel v současnosti ocitl. Takové rozhodnutí trpělo vadou (nepříslušnost soudu), pro kterou jej nemohl Krajský soud v Plzni ponechat v platnosti, zvláště za situace, kdy vedlejší účastníci proti takovému rozhodnutí uplatnili opravný prostředek na základě poučení, jehož se jim v usneseních Okresního soudu v Domažlicích dostalo.

Krajský soud po zrušení těchto usnesení rozhodoval o opravných prostředcích sám, nicméně již za situace, kdy byl na majetek povinného (vedlejšího účastníka) prohlášen konkurs.

Ústavní soud se domnívá, že s ohledem na tyto skutečnosti by mohla být stěžovateli otevřena cesta domáhat se náhrady škody po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, za nesprávný úřední postup, který lze v postupu obecných soudů spatřovat.

Stěžovateli však nelze přisvědčit v tom, že by usnesení Nejvyššího soudu ČR porušilo jeho ústavně zaručené základní právo na přiměřenou délku řízení, když dovolací soud konstatoval, že odvolací řízení mělo být v době rozhodování ze zákona přerušeno, a když takové usnesení potvrzující příklep a tedy nabytí vlastnického práva ve prospěch stěžovatele zrušil.

Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR nesprávně aplikoval na odvolací řízení ust. § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání, když podle stěžovatele na danou situaci dopadá ust. § 14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Z hlediska významu těchto ustanovení je totiž třeba rozlišovat řízení o výkon rozhodnutí (řízení o nařízení výkonu rozhodnutí) s provedením (realizací) výkonu rozhodnutí (exekucí). Zatímco prohlášení konkursu nikterak nebrání pokračovat v řízení o výkon rozhodnutí, tedy v řízení, v němž soud rozhoduje o nařízení výkonu rozhodnutí [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání], naopak samotné provedení exekuce nelze po prohlášení konkursu realizovat a ukončit [§ 14 odst. 1 písm. e) téhož zákona].

V případech, kdy je řízení přerušeno ze zákona, je z povahy věci vyloučeno, aby docházelo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, když doba, po níž je řízení přerušeno, je odvislá od jiných, vnějších faktorů (délka konkursního řízení). Podle Ústavního soudu proto nelze tvrdit, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k zásahu do práva na rozhodování bez zbytečných průtahů, jak v ústavní stížnosti namítá stěžovatel.

Nemožnost provést výkon rozhodnutí po prohlášení konkursu je nezbytnou podmínkou toho, aby mohl být konkurs vůbec proveden. Jde tedy z hlediska objektivního práva o ochranu účelu konkursního řízení, z hlediska subjektivních práv o ochranu všech věřitelů úpadce v tom směru, aby některý z věřitelů nenabyl po prohlášení konkursu lepší postavení při uspokojování své pohledávky.

Současně je třeba poznamenat, že vydražitel se sice stává vlastníkem vydražených nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu, nicméně podmínkou takového nabytí vlastnického práva je nabytí právní moci usnesení, tj. rozhodnutí odvolacího soudu o opravných prostředcích (§ 336l odst. 2 o. s . ř.) Dokud takové usnesení nenabude právní moci, není vydražitel vlastníkem vydražených nemovitostí.

Jak ovšem uvedeno shora, Ústavní soud se v daném případě nemohl zabývat námitkou stěžovatele stran zásahu do jeho majetkových práv, neboť vlastnické právo stěžovatele bude mimo jiné předmětem řízení před Krajským soudem v Plzni, pokud odpadne důvod pro jeho přerušení. Závěry Ústavního soudu by proto byly v tomto směru předčasnými.

III.

Ústavní soud však považuje za důležité na okraj uvést, že je nepřípustné, aby za daného stavu byly součástí podstaty úpadce (vedlejšího účastníka) jak předmětné nemovitosti, tak plnění, které stěžovatel za nemovitosti zaplatil na nejvyšší podání. Pokud o vlastnickém právu stěžovatele k nemovitostem nemůže být rozhodováno s ohledem na přerušení řízení ex lege a stěžovatel se tedy dosud nemohl a nemůže pravomocně stát vlastníkem nemovitostí, je nepřípustné, aby bylo upíráno také jeho vlastnické právo k finančním prostředkům, které zaplatil jako plnění za nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Pokud by rozhodování obecných soudů dospělo k opačným závěrům, teprve tehdy by bylo lze tvrdit, že taková rozhodnutí obecných soudů porušují vlastnické právo stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny eventuelně právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.



Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl z části jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 22. července 2004


JUDr. František Duchoň
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 401/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies