I. ÚS 273/04

22. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeného advokátkou JUDr. M. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 54 Co 629/2003 - 135, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 10. 2003, čj. 16 C 407/2000 - 128, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 16 C 407/2000 - 128. Tímto usnesením zmíněný obvodní soud odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení téhož obvodního soudu ze dne 26. 11. 2002, čj. 16 C 407/2000 - 100, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 10. 2002, čj. 16 C 407/2000 - 91.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že oba soudy svými rozhodnutími poškodily jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu jednostranným výkladem § 46 odst. 5 OSŘ postavily najisto, že se v místě doručení nezdržoval a nevěřily, že se zdržoval v tehdy ještě nezkolaudovaném domě v obci Mlčechvosty, pošta Vraňany. Stěžovatel odmítl závěr soudu, že se proti rozsudku obvodního soudu odvolal pozdě, neboť posledním dnem lhůty byl 18. listopad 2002. Stěžovatel podal odvolání dne 22. 11. 2002 s tím, že se řídil poučením uvedeným na straně sedm rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 10. 2002, čj. 16 C 407/2000 - 91. V poučení bylo uvedeno, že proti předmětnému rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu prvního stupně. V souladu s tímto poučením podal stěžovatel odvolání v posledním dnu odvolací lhůty. Poučení o odvolání neobsahuje informaci, že při doručení rozsudku nastala tzv. fikce doručení, od které teprve běží patnáctidenní lhůta k odvolání. O fikci doručení měl být stěžovatel, podle svého tvrzení, poučen v souladu s ustanovením § 204 odst. 2 OSŘ, jinak nemohl správný běh odvolací lhůty vypočítat. Lhůta k odvolání by pak, podle citovaného ustanovení, měla být tříměsíční.

Na základě uvedených skutečností stěžovatel dovodil, že obecné soudy porušily jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR, neboť mu svým postupem ve věci odepřely právo na spravedlivý proces proto, že jeho odvolání, podané posledním dnem patnáctidenní lhůty k odvolání proti rozsudku o vypořádání společného majetku manželů, bylo odmítnuto jako opožděné.

Po přezkoumání formálních náležitostí stěžovatelova návrhu Ústavní soud zjistil, že jeho ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal v plném rozsahu na odůvodnění usnesení soudů obou stupňů.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že jako odvolací soud dospěl, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že usnesení obvodního soudu ze dne 26. 11. 2002 bylo doručeno v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 OSŘ, tedy uplynutím třídenní lhůty od uložení zásilky u pošty, k němuž došlo 3. 12. 2002. Zákonná odvolací lhůta tak začala stěžovateli plynout dne 7. 12. 2002 a marně uplynula 23. 12. 2002. Svěřil-li stěžovatel své odvolání k poštovní přepravě až 1. 10. 2003, učinil tak pozdě. Odvolací soud nemá důvod ustupovat od svého závěru, že pro fikci doručení je významné pouze to, zda se stěžovatel v den marného pokusu o doručení, tj. 3. 12. 2002, v místě doručování zdržoval. Opak stěžovatel nejen netvrdil, ale ani neprokazoval. Tvrzení, že se v místě doručování přestal zdržovat až od 6. 12. 2002, neboť od tohoto dne se s manželkou a dětmi zdržoval v nezkolaudovaném domě v obci Mlčechvosty, tudíž potvrzuje domněnku, že se v místě doručování dne 3. 12. 2002 zdržoval.

K námitce stěžovatele ohledně "chybného poučení o odvolání" odvolací soud uvedl, že podle § 157 odst. 1 OSŘ musí poučovací část rozsudku obsahovat pouze poučení o tom, zda je či není odvolání přípustné a v případě přípustnosti odvolání také poučení o tom, jak dlouhá je odvolací lhůta a u kterého soudu se odvolání podává. Nemusí však obsahovat poučení o fikci doručení, neboť není možno předvídat, zda vůbec nastane.

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 10. 2003, čj. 16 C 407/2000 - 128, Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatele, podané na poště dne 1. 10. 2003 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 2002, čj. 16 C 407/2000 -100, bylo odmítnuto. V odůvodnění je uvedeno, že usnesením tohoto soudu ze dne 26. 11. 2002, čj. 16 C 407/2000 - 100, bylo, jako opožděné, odmítnuto odvolání stěžovatele podané dne 22. 11. 2002 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 10. 2002, čj. 16 C 407/2000 - 91. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 6. 12. 2002 v souladu s ustanovením § 46 odst. 2, 5 a 6 OSŘ a dne 24. 12. 2002 nabylo právní moci. V písemném vyhotovení usnesení byl stěžovatel řádně poučen o tom, že odvolání lze podat do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení usnesení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu prvního stupně. Stěžovatel podal na poště, dne 1. 10. 2003, proti označenému usnesení odvolání, které bylo obvodnímu soudu doručeno dne 2. 10. 2003. Vzhledem k tomu, že posledním dnem lhůty k podání odvolání byl 23. prosinec 2002 a odvolání bylo stěžovatelem podáno až 2. 10. 2003, je zřejmé, že stěžovatel nepodal odvolání v zákonem stanovené lhůtě. Obvodní soud proto, v souladu s ustanovením § 208 odst. 1 OSŘ, jeho odvolání odmítl jako opožděné. V usnesení dále uvedl, že pokud byla, podle názoru stěžovatele, lhůta k podání odvolání zmeškána z omluvitelných důvodů, mohl současně s podáním odvolání požádat, v souladu s ustanovením § 58 odst. 1 OSŘ, o prominutí zmeškání lhůty, což však neučinil. Avšak i v případě, že by tak učinil, nemohla by jeho žádost být úspěšná, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že o existenci označeného usnesení měl stěžovatel možnost se dozvědět již v souvislosti s vymáháním nákladů státu podle zmíněného rozsudku. Odvolání však bylo podáno až po devíti měsících. Podle závěru soudu nelze podání stěžovatele ze dne 1. 10. 2003 považovat za žádost o prominutí zmeškání lhůty ani podle jeho obsahu, neboť z něho nevyplývá, kdy došlo k odpadnutí překážky, která bránila eventuelnímu podání odvolání a jak má soud o žádosti rozhodnout.

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 54 Co 629/2003 -135, bylo zjištěno, že shora uvedené usnesení obvodního soudu bylo potvrzeno. V odůvodnění zmíněný odvolací soud uvedl, že usnesení obvodního soudu ze dne 26. 11. 2002 bylo stěžovateli doručováno jako zásilka, která není určena do vlastních rukou. Podle § 46 odst. 2 OSŘ nebyl-li adresát takové písemnosti zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si ji vyzvedl. Nevyzvedl-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Usnesení ze dne 26. 11. 2002 bylo stěžovateli, jak je zřejmé ze zásilky vrácené poštou, uloženo na poště dne 3. 12. 2002. Skutečnost významná pro fikci doručení, tj. že se adresát v místě doručení zdržuje, se předpokládá není-li prokázán opak a upíná se ke konkrétnímu dni, kdy je učiněn marný pokus o doručení, kdy adresát nebyl zastižen, přestože se v tento den v místě doručení zdržuje. Stěžovatel by musel prokázat, že se v místě doručení nezdržoval dne 3. 12. 2002, tj. v den, kdy byla zásilka uložena na poště a kdy mu její uložení bylo oznámeno. Stěžovatel však takovou skutečnost netvrdil, uvedl jen, že se v místě doručení nezdržoval až od 6. 12. 2002. Podle § 46 OSŘ soud vycházel z vyvratitelné domněnky, že adresát se v místě doručení dne 3. 12. 2002 zdržoval, a proto zásilku, kterou mu bylo doručováno usnesení ze dne 26. 11. 2002, považoval za doručenou dnem 6. 12. 2002, tedy uplynutím třídenní lhůty od uložení. Patnáctidenní lhůta k podání odvolání začala stěžovateli běžet ode dne následujícího po doručení usnesení, tedy dnem 7. 12. 2002 a uplynula marně dne 23. 12. 2002. Dne následujícího, tedy dne 24. 12. 2002 nabylo usnesení právní moci. Stěžovatel podal své odvolání až v říjnu následujícího roku, tedy zjevně po uplynutí zákonné lhůty pro odvolání. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když odvolání jako opožděné odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.


Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení obecných soudů obou stupňů a tvrdí, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu a s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených usneseních vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.


Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou, a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.


Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. K námitce stěžovatele, že nebyl v poučení o odvolání poučen o tom, že může nastat při doručování tzv. fikce doručení, je třeba uvést, že "fikce doručení" je podrobně upravena v občanském soudním řádu jako eventualita pro případ, kdy se adresátovi nepodaří zásilku doručit. Tato zákonná úprava se však v poučení o odvolání neuvádí, neboť se jedná o skutečnost, která může, ale vůbec nemusí nastat. Navíc to zmíněný zákon soudům ani neukládá.


Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


Tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR nepřichází ve zkoumané věci v úvahu, protože se jedná o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody


Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 22. července 2004







JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 273/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies