I. ÚS 226/03

22. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. A., s. r. o., zastoupené JUDr. L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2003, čj. 42 Co 60/2003 - 44, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 7 Nc 35/2002, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Včasnou ústavní stížností se obchodní společnost A. A., s .r. o. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka, s odkazem na ustanovení § 40a, § 143 a § 145 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), uvedla, že obecné soudy "vyšly z nepodložené skutečnosti", že žalobkyně M. Ř. je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví pro k. ú. Bruntál - město. Nezkoumaly otázku, jak žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti, zda je vdaná či nikoli, zda bylo zúženo společné jmění manželů (tj. žalobkyně a jejího manžela), případně zda byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů. Nájemní smlouva na předmětné nemovitosti byla podepsána i jejím manželem, stěžovatelka řádně a včas platila sjednané měsíční nájemné, stejně jako všechny náklady na provoz pronajatých nemovitostí. Krajský soud rovněž nezhodnotil fakt, že v době vyhlášení napadeného usnesení byla v obchodním rejstříku zapsána změna sídla stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že v daném případě nebyl dán důvod podle § 74 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Obecné soudy tak žalobkyni zvýhodnily a porušily rovné postavení stran ve sporu. Za nejvýznamnější porušení svých ústavních práv však stěžovatelka považuje skutečnost, že krajský soud nepřipustil dovolání proti svému usnesení o nařízení předběžného opatření. Tím mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření krajského a okresního soudu, jako účastníků řízení, a spis okresního soudu sp. zn. 7 Nc 35/2002.

Okresní soud odkázal na písemné odůvodnění svého usnesení. Krajský soud konstatoval, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V přezkoumávané věci je přesvědčen, že poučení o nepřípustnosti dovolání je správné, neboť napadeným usnesením bylo sice změněno usnesení okresního soudu o návrhu žalobkyně M. Ř. na nařízení předběžného opatření, ale rozhodnutí o předběžném opatření není rozhodnutím ve věci samé. Proto přípustnost dovolání není ustanovením § 237 odst. 1 OSŘ dána a nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 2 , § 238 , § 238a a § 239 OSŘ.

Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud, k odvolání žalobkyně, změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se bránění žalobkyni v užívání nemovitostí v Bruntále zapsaných a dále specifikovaných na listu vlastnictví pro k. ú. Bruntál - město. Žalobkyni uložil podat, ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci usnesení, návrh na zahájení řízení ve věci samé. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, která považoval za správná, a uzavřel, že je nutné zatímně upravit poměry účastníků. Žalobkyně prokázala důvodnost této úpravy existencí svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem a osvědčením, že dochází k zásahům do tohoto vlastnického práva. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byly zatímně upraveny poměry účastníků tak, aby mohla nadále vykonávat práva, vyplývající z jejího vlastnického práva, až do doby, než bude definitivně rozhodnuto o sporné otázce mezi účastníky řízení, tedy o platnosti nájemních smluv uzavřených mezi žalobkyní a stěžovatelkou.

Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem krajského soudu, který při hodnocení důvodnosti vydání předběžného opatření dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání tohoto opatření. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v nepřípustnosti dovolání proti usnesení krajského soudu o nařízení předběžného opatření a v tom, že pro nařízení předběžného opatření neexistovaly zákonné předpoklady. Tím zpochybňuje závěry krajského soudu a staví tak Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu, jak bylo výše uvedeno, nenáleží.
Pokud jde o předběžná opatření, Ústavní soud ve své předchozí judikatuře (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV.ÚS 43/94) obecně konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jedná se o opatření, které má jen dočasný dosah.


Vydání předběžného opatření obdobného charakteru jako v posuzovaném případě tedy nezasahuje definitivně do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodnutí pouze předběžné a dočasné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, za podmínek stanovených v § 74 a násl. OSŘ. V daném případě bylo předběžným opatřením umožněno, aby do doby konečného rozhodnutí ve věci mohla být právně přijatelným způsobem zajištěna žalobkyni možnost užívat předmětné nemovitosti, které vlastní. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedl, jaké okolnosti a důkazy (vlastnické právo vedlejší účastnice, zásahy do jejího vlastnického práva ze strany stěžovatelky) jej k tomuto rozhodnutí vedly. Z okolností případu pak přesvědčivě vyplývá, že ochrana, poskytnutá žalobkyni napadeným rozhodnutím, nevykazuje znaky svévole a nedosahuje takové intenzity, která by mohla znemožnit ochranu práv stěžovatelky.


K namítanému porušení práva na soudní ochranu je nutno z obecného pohledu poukázat na skutečnost, že rozsah tohoto práva, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, stěžovatelka měla zachována všechna procesní práva a mohla se vyjádřit ke všem skutečnostem. Předběžné opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), obecné soudy svá rozhodnutí o nařízení předběžného opatření řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, jejich rozhodnutí nejsou projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a bylo rozhodováno ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností lze učinit jen závěr, že postup obecných soudů zajistil rovnost procesních stran a jejich rozhodnutí zajistila spravedlivý výsledek. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo.


K námitkám stěžovatelky týkajícím se nepřípustnosti dovolání Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku České republiky. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných soudních rozhodnutí neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové řízení v trestních věcech (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v civilní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl, v rovině obecného práva, omezit jak stanovením důvodů přípustnosti dovolání, tak i přesným vymezením vlastních dovolacích důvodů.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 22. července 2004









JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 226/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies