I. ÚS 657/01

22. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů M. H. a F. K., zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 13 Co 864/2000, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 28 C 212/98, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 28 C 212/98, v právní věci navrhovatelů 1) M. H., 2) F. K., proti odpůrci S., st.p., o poskytnutí náhrady dle zákona o půdě, rozhodl: (ve výrokové části I.), že odpůrce je povinen poskytnout I. navrhovatelce náhradu za nemovitost v Č. na stavební parcele s hospodářskými budovami v kat. území Č., obec K. H., ve výši 2.540,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, (ve výrokové části části II.), že odpůrce je povinen poskytnout II. navrhovateli náhradu za nemovitost v Č. na stavební parcele s hospodářskými budovami v kat. území Č., obec K. H., ve výši 2.540,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, dále (ve výrokové části III.), že žalobní návrh I. navrhovatelky a II. navrhovatele (dále jen "stěžovatelů"), tedy pokud každý z nich požadoval úhradu částky 594.581,- Kč, se zamítá, a (ve výrokové části IV.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Okresní soud poukázal především na to, že v projednávané věci postupoval v souladu s ustanovením § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a vzhledem k předchozímu zrušovacímu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 1999, č.j. 13 Co 1063/98-35, byl vázán jeho právním názorem. Okresní soud proto vycházel z toho, že majetek, který získali právní předchůdci stěžovatelů přídělem od státu, nikdy neztrácí charakter přídělu, a to ani poté, co přešel do vlastnictví právních nástupců původních přídělců. Za této situace, jde-li o poskytnutí náhrady za nevydaný nemovitý majetek, musí soud vycházet z ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., které stanoví, že oprávněné osobě, která získala nemovitost přídělem od státu, se poskytne náhrada za tyto nemovitosti jen do výše přídělové ceny; při jejím stanovení vycházel ze zápisu ze dne 1. 8. 1952, z něhož vzal za prokázané, že přídělová cena nevydaných budov činila 25.400,- Kč. Po vydělení této částky 5 (s ohledem na měnovou reformu v roce 1953) byla stěžovatelům poskytnuta náhrada za nevydané nemovitosti, a to v celkové výši 5.080 Kč, tedy náhrada ve výši 2.540,- Kč každému ze stěžovatelů. Okresní soud vycházel v prvé řadě z toho, že mezi účastníky řízení je nesporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a že odpůrce je osobou povinnou. Okresní soud dále vycházel z toho, že mezi účastníky řízení je rovněž nesporné, že stěžovatelům nebyly vydány budovy v Červené na stavební parcele, neboť ty jsou ve vlastnictví fyzických osob a konečně, že mezi účastníky je nesporná i forma poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti, kterou umožňuje ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na závazný právní názor Krajského soudu v Plzni, je pak prý nutno - pokud jde o výši poskytnutých náhrad - opřít se o ustanovení § 14 odst. 9 citovaného zákona a stěžovatelům poskytnout náhradu za nevydané nemovitosti jen do výše přídělové ceny. Žalobnímu návrhu stěžovatelů bylo proto vyhověno pouze zčásti.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 13 Co 864/2000, (ve výrokové části I.) potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výroku pod bodem III, kterým byl žalobní návrh žalobců (stěžovatelů) co do zbytku, tedy pokud každý z nich požadoval úhradu částky 594.581,- Kč, zamítnut a ve výroku o nákladech řízení, a (ve výrokové části II.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Krajský soud v Plzni v prvé řadě uvedl, že v přezkoumávané věci se i nadále jedná o posouzení toho, zda omezení vyplývající z ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. platí i pro vlastníka (oprávněnou osobu), který nemovitost získal od původního přídělce. Spornou tedy zůstala výše finanční náhrady. Soud prvého stupně ve svém rozsudku respektoval předchozí závěr odvolacího soudu, jímž byl ve smyslu § 226 o.s.ř. vázán, neboť tento rozsudek vychází, jak správně uvedli odvolatelé (stěžovatelé), z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 634/97. Odvolací soud dále poukázal na provedené důkazy, z nichž vyplynulo, že předmětnou nemovitost získali na základě přídělové listiny ze dne 28. 5. 1948, č. 463/48, prarodiče stěžovatelů, kteří nemovitost postupní smlouvou ze dne 1. 10. 1948 postoupili rodičům stěžovatelů. Postupní smlouva "byla uzavřena za cenu", odpovídající výši přídělové ceny, tzn. za částku 173.230,- Kč, přičemž původní přídělci zaplatili jen část ceny a zbytek se zavázali uhradit noví nabyvatelé, tedy rodiče stěžovatelů. Na přídělovou listinu odkazuje také postupní smlouva a nastupující prohlašují pod bodem IV postupní smlouvy, že omezení dle čl. 5, 6, 7 a 8 přídělové listiny jsou jim známa. Tím je dáno i omezení nabyvatelů majetku od původních přídělců, které jimi bylo dokonce v postupní smlouvě ujednáno. Toto omezení vychází z ustanovení § 23 zákona č. 90/1947 Sb. Předmětnou postupní smlouvou proto rodiče stěžovatelů nastoupili do práv a povinností vyplývajících z přídělu a nejedná se o jakési "dvojí nabytí vlastnictví". Rodiče stěžovatelů nabyli předmětný majetek postupní smlouvou do vlastnictví, ovšem byvše si vědomi toho, že jsou i nadále limitováni skutečností, že se původně jednalo o majetek nabytý přídělem. Odvolací soud proto uzavřel s tím, že soud prvého stupně posoudil souzenou věc správně, jestliže dospěl k závěru, že je nutno postupoval podle ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., takže v jeho rozsahu stěžovatelům přiznal náhradu, a současně jejich žalobu ve zbytku zamítl. Krajský soud proto rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné a zákonu odpovídající v části odvoláním napadené podle § 219 o.s.ř. , potvrdil.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, č.j. 28 Cdo 1875/2001-88 (pozn.: po podání ústavní stížnosti), dovolání stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud ČR v prvé řadě - s odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) a § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. - shledal dovolání přípustné a napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni přezkoumal. Dovolací soud konstatoval, že se výkladem ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. opakovaně zabýval a poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR mimo rozsudek sp. zn. 2 Cdon 634/97 (zmiňovaný soudy) zaujal stejný právní názor také v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 684/98, ve kterém poukázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 154/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, podle něhož úlohou interpretace a aplikace právních předpisů je naplnění vůle zákonodárce. Ta v případě ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. (jehož smyslem byla v prvé řadě náprava křivd) směřovala k omezení možnosti získání bezdůvodného obohacení jak ze strany osob povinných, tak i ze strany osob oprávněných. Dle názoru dovolacího soudu je proto správný výklad ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., který se neopírá jen o slovní vyjádření jeho textu, ale sleduje jeho smysl. Nejvyšší soud ČR proto považuje za správný závěr rozsudku, podle něhož se omezení náhrady za stavby, které nelze vydat, jak je vyjádřeno v ustanovení § 14 odst. 9 citovaného zákona, vztahuje nejen na osoby, které přídělem předmětný nemovitý majetek získaly, ale i na další osoby "po nich podle ustanovení § 14 odst. 9 citovaného zákona oprávněné" a na dědice. Dovolací soud uvedený názor zastává i nadále (srov. rozsudek sp. zn. 24 Cdo 2273/99) a zdůraznil, že v souzené věci nepovažuje za možné posuzovat náhradu za nemovitosti jinak než v případě dědiců a dalších oprávněných osob po původních přídělcích. Jednalo se totiž nesporně o majetek z přídělu získaný prarodiči stěžovatelů, tedy jejich předchůdci, jejichž veškeré povinnosti a závazky z přídělu přešly na rodiče stěžovatelů, jak je dokonce uvedeno ve smlouvě. Tyto osoby vstoupily tedy do práv i povinností původních přídělců formou singulární sukcese. V tomto směru odkázal dovolací soud na výstižné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR se proto přiklonil k výkladu, byť i poněkud širšímu, než jak by vyplývalo ze striktního znění zákonného ustanovení, avšak postihujícího jeho smysl.

Rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 13 Co 864/2000, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 28 C 212/98, napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní nejdříve poukázali na to, že v případě argumentace krajského soudu poukazující na to, že omezení uvedená v čl. 5, 6, 7 a 8 přídělové listiny se vztahují i na omezení nabyvatelů (rodičů stěžovatelů) od původních přídělců, se v podstatě jedná o citaci ustanovení § 23 zákona č. 90/1947 Sb.; to však dle jejich názoru řeší pouze podmínky zcizování přiděleného majetku, kdy se vyžaduje souhlas národního pozemkového fondu, což však neplatí pro převody vlastnického práva z rodičů na děti. Dále za důležité považují to, že při zcizení přiděleného majetku podle ustanovení § 23 odst. 1 citovaného zákona do 10 let ode dne, kdy bylo do veřejné knihy pro nabyvatele vloženo vlastnické právo, je zcizitel povinen odvést fondu rozdíl mezi cenou zcizovací a nabývací, snížený o částku, na kterou fond ocení dosud trvající zlepšení majetku. Poukázali i na směrnici č. 504/52 Sb. ob. pro KNV, podle níž převod přidělené zemědělské nemovitosti kupní nebo postupní smlouvou je nutné považovat za další dispozice s přiděleným majetkem, na kterém zpravidla vázne ještě nedoplatek úhrady. Zcizovací cena proto nesmí být menší než nedoplatek úhrady ke dni zcizení. Z uvedeného stěžovatelé dovodili, že na nabyvatele přiděleného majetku přecházela povinnost zaplatit nikoli přídělovou cenu, ale cenu vypočtenou jako rozdíl mezi cenou zcizovací a nabývací.

Stěžovatelé dále uvedli, že se v souzené věci nejedná o shodnou situaci popisovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 634/97 (poznámka: v níž šlo o přechod vlastnického práva na právního nástupce původního vlastníka), neboť nejdříve došlo k převodu majetku na jiné osoby a teprve ty se v tísni majetku vzdali, resp. jim byl odňat. Předmětná nemovitost měla po převodu charakter přídělu pouze v rozsahu, ve kterém s ní bylo omezeno nakládání podle zákona č. 90/1947 Sb. Z hlediska způsobu nabytí vlastnického práva stěžovateli se jednalo o zcela odlišný nabývací titul (postupní smlouvou) "od přídělové listiny původních vlastníků". Podle mínění stěžovatelů si odvolací soud ve svých závěrech odporuje, jestliže v odůvodnění rozsudku uvádí, že předmětnou postupní smlouvou nastoupili rodiče stěžovatelů do práv a povinností vyplývajících z přídělu a nejedná se tedy o jakési "dvojí nabytí vlastnictví" a dále, že rodiče stěžovatelů nabyli předmětný majetek postupní smlouvou do vlastnictví ovšem "za vědomí toho", že jsou i nadále limitováni tím, že se původně (poznámka: podtrženo stěžovateli) jednalo o majetek nabytý přídělem. Stěžovatelé konečně poukázali na to, že Nejvyšší soud ČR argumentuje (ve svém stanovisku; poznámka: musí se nepochybně jednat o argumentaci uvedenou v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR) tím, že správný výklad ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1992 Sb. je ten, který se neopírá jen o slovní vyjádření textu tohoto ustanovení, ale který sleduje jeho smysl; stěžovatelé proti tomu namítají, že výklad zákona musí být v souladu s jeho textem a nelze do něj vkládat něco, co zákonodárce měl v úmyslu, avšak do textu zákona to nevtělil.

Stěžovatelé proto podali proti oběma rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost a namítli, že těmito rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), neboť soudy se v odůvodněních rozsudků nevypořádaly se všemi aspekty podané žaloby; napadli i údajně mechanickou aplikací rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který dopadá na zcela jiný případ, přičemž navíc pramenem platného práva v ČR je právo psané, nikoli rozhodnutí vyšších soudů. Stěžovatelé dále poukázali na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a "podle dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod má každá osoba právo svůj majetek pokojně užívat. Nikdo také nemůže být svého majetku zbaven (s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva)".

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 13 Co 864/2000, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 28 C 212/98, zruší. Právní zástupce stěžovatelů dále upozornil Ústavní soud, že proti citovanému rozsudku krajského soudu podal také dovolání, neboť byl k tomuto postupu veden názorem jednoho z ústavních soudců, který v Bulletinu advokacie doporučil - bez ohledu na podané dovolání - podat z opatrnosti ve stanovené lhůtě i ústavní stížnost po doručení rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní soud se v první řadě zabýval otázkou, zda stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud se ostatně již dříve vyjádřil, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, podle níž podmínkou podání ústavní stížnosti je právě vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., Praha C.H. Beck 1997, str. 331). Tato procesní podmínka však splněna nebyla. Stěžovatelé sice původní ústavní stížností nemohli napadnout v té době neexistující rozsudek Nejvyššího soudu, mohli a měli tak však učinit po jeho vydání doplněním ústavní stížnosti, což se nestalo. Z toho vyplývá, že stěžovatelé nenapadli soudní rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který měli k dispozici, tedy (citovaný) meritorní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, jimž bylo jejich dovolání věcně zamítnuto.

Ústavní stížnost je tedy nepřípustná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Okrajově, nad rámec tohoto důvodu, lze obecně uvažovat o tom - i kdyby byla ústavní stížnost přípustná - zda by nešlo o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

V prvé řadě lze totiž stěží akceptovat tvrzení stěžovatelů, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelům nebylo nijak bráněno, aby se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu domáhali. Samy obecné soudy - jak vyplývá z obsahu spisu - se ústavní stížností napadenou věci vícekrát zabývaly. Ostatně i stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že Okresní soud Plzeň - město se v rozsudku ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 28 C 212/98, rozhodoval na základě závazného právního názoru Krajského soudu v Plzni uvedeného v usnesení ze dne 3. 8. 1999, č.j. 13 Co 1063/98-35, kterým byl původní rozsudek soudu prvého stupně ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 28 C 212/98, zrušen. Nelze proto souhlasit ani s námitkou stěžovatelů, že by Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 28 C 212/98, porušil jejich základní právo na soudní ochranu, pokud postupoval v souladu s ustanovením § 226 o.s.ř., podle něhož je vázán právním názorem odvolacího soudu.

Stěžovatelům lze dále ztěží přisvědčit potud, pokud namítají, že obecné soudy jen mechanicky aplikovaly rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 634/97, který se týká - dle jejich názoru - zcela jiného případu. Argumentace obecných soudů je jasná, přesvědčivá a neopírá se toliko o citovaný rozsudek Nejvyššího soudu - který ostatně není se souzenou věcí nesrovnatelný - nýbrž i o judikaturu další. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že základní spornou otázkou je výklad ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 129/1991 Sb., což je otázka interpretace běžného práva a nelze dovozovat, že by v souzené věci nabývala ústavněprávní dimenze. Nehledě na tento závěr možno dodat, že obecné soudy nezaložily interpretaci ustanovení § 14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. toliko na "rozhodnutí vyšších soudů" - byť jimi operují - leč na takovém výkladu uvedeného ustanovení, který respektuje jeho skutečný smysl. V této souvislosti je namístě připomenout vlastní judikaturu Ústavního soudu, v níž je dostatečně zřetelně konstatováno, že úlohou interpretace a aplikace právních předpisů (zákona č. 229/1991 Sb.) je naplnění vůle zákonodárce (srov. sp. zn. II. ÚS 267/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 339). Rozhodnutí obecných soudů proto nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností jsou proto napadená rozhodnutí věcí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudků) by bylo ztěží možné z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.

Co se týká stěžovateli namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a ust. čl. 1 (odst. 1) Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, dopouštějí se stěžovatelé omylu, pokud v rozhodnutí obecných soudů spatřují zpochybnění svého vlastnického práva či dokonce práva pokojného užívání jejich majetku. Právo stěžovatelů na poskytnutí finančního odškodnění za nemovitý majetek, který je v současnosti ve vlastnictví fyzických osob, obecné soudy nezpochybnily a - za podmínek dostatečně odůvodněných (srov. výše) - rozhodly o výši tohoto finančního odškodnění. Ani v tomto směru by tedy nebylo možné ústavní stížnosti přisvědčit.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2004








JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 657/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies