I. ÚS 75/04

30. 07. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. V., zastoupené advokátem JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 11 Co 166/2003-129 ze dne 30. 10. 2003,


t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 11 Co 166/2003-129 ze dne 30. 10. 2003, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 8 C 276/95-116 ze dne 17. 12. 2003 ve výroku II., kterým byla žalobci stanovena povinnost zaplatit žalované stěžovatelce náklady řízení. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces odůvodňuje stěžovatelka následovně:
Stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č.j. 8 C 276/95-116 ze dne 17. 12. 2003 ve výroku II., kterým byla žalobci M. Ch. stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 33.137,50 Kč. Soud I. stupně nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení uplatněnou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Právní zástupce stěžovatelky zastává názor, že ve smyslu § 19 odst. 1 citované vyhlášky a bodu 10 závěrečných a přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. náleží advokátu odměna ve výši 35.250,- Kč (z částky 250.000,- Kč), protože řízení před soudem I. stupně již jednou skončilo vyhlášením rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen, a dále se jedná o řízení nové. Žalovaná (stěžovatelka) se domáhá též náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně za celkem 4 úkony v sazbě 6.000,- Kč a čtyři režijní paušály v sazbě 75,- Kč, za podání odvolání - jeden úkon v sazbě 5.925,- Kč a jeden režijní paušál v sazbě 75,- Kč a za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 10.600,- Kč. Dále se domáhá náhrady nákladů za nové řízení před soudem I. stupně po zrušení rozsudku odvolacím soudem, pro které se odměna vypočte podle citované vyhlášky samostatně; jde o odměnu ve výši 35.250,- Kč a o dva režijní paušály v sazbě 75,- Kč.

Odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované (stěžovatelce) náklady řízení nikoli "dle odvolání", ale pouze v částce 43.137,50 Kč. Jeho rozhodnutí není podle názoru stěžovatelky správné z následujících důvodů: Odměna podle citované vyhlášky náleží, pokud se koná řízení v jednom stupni po účinnosti uvedené vyhlášky. Pro určení odměny je tedy rozhodující datum zahájení řízení v konkrétním stupni, přičemž v předmětné věci probíhalo řízení následovně:
I. stupeň 16. 6. 1995 - 15. 12. 1999 - odměna 24.300,- Kč
II. stupeň 15. 2. 2000 - 3. 7. 2001 - odměna 5.950,- Kč
I. stupeň 3. 7. 2001 - 17. 12. 2002 - odměna 35.400,- Kč
II. stupeň 20. 12. 2002 - 10. 12. 2003 - odměna 825,- Kč.
Z uvedených skutečností stěžovatelka vyvozuje, že řízení v I. stupni bylo zahájeno 3. 7. 2001, tj. dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 12 Co 675/2000. S ohledem na uvedené skutečnosti měla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení ve výši podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., celkem tedy včetně zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 77.075,- Kč. Rozdíl proti přiznané náhradě činí částku 33.937,50 Kč.

Stěžovatelka namítala, že žádný z obecných soudů nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci a že věc nesprávně právně posoudily. Navrhla proto, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

II.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném usnesení. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 276/95 vedený u Okresního soudu v Teplicích. Ze spisu Ústavní soud ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti zjistil následující: Žaloba proti stěžovatelce byla podána dne 16. 6. 1995. Ve věci bylo konáno jednání dne 15. 11. 1999 (č.l. 36 - 37) a dne 15. 12. 1999 (č.l. 76 - 77), kdy byl vyhlášen rozsudek ze dne 15. 12. 1999, č.j. 8 C 276/95-78. Uvedeným rozsudkem byla žalované stěžovatelce uložena povinnost vydat žalobci v provozuschopné stavu jeden čistící stroj S. s příslušenstvím v pořizovací hodnotě 265.000,- Kč nebo, pokud nebude moci stroj předat, zaplatit mu částku 250.000,- Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 12.732,- Kč.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. 12 Co 675/2000-91 ze dne 31. 5. 2001 rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku I., II. a IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Toto usnesení bylo doručeno soudu I. stupně dne 28. 6. 2001, stěžovatelce (právnímu zástupci) dne 3. 7. 2001.

Před soudem I. stupně pak proběhlo jednání dne 11. 12. 2002. Soud I. stupně ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j. 8 C 276/95-116, tak, že žalobu vůči stěžovatelce zamítl a současně uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 33. 137,50 Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku - ve vztahu k určení výše náhrady nákladů řízení - pak uvedl, že postupoval podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a stěžovatelce, která byla ve věci plně úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení takto: tři úkony po 6.000,- Kč (příprava a převzetí, jednání dne 15. 11 1999 a dne 15. 12. 1999) tři režijní paušály v sazbě 75,- Kč, jeden úkon ve výši 5.875,- Kč (odměna za odvolání) a jeden režijní paušál v sazbě 75,- Kč. Dále soud přiznal odměnu za účast při jednání dne 11. 12. 2002 ve výši 5.875,- Kč a jeden režijní paušál v sazbě 75,- Kč. Uvedený postup odůvodnil odkazem na část 12 hlavu I. zákona č. 30/2000 Sb., bod 10, podle něhož se odměna za zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, stanoví podle dosavadních předpisů. V dané věci, uvedl soud I. stupně, řízení před soudem I. stupně neskončilo, usnesením krajského soudu se věc okresnímu soudu vrátila a řízení v I. stupni tedy pokračuje. S ohledem na to, že řízení bylo zahájeno dne 16. 6. 1995, rozhodl soud I. stupně o nákladech na právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále pak za účast při jednání dne 17. 12. 2002 (vyhlášení rozsudku) přiznal soud odměnu advokátovi ve výši poloviny sazby - tedy v částce 2.937,50 Kč - a jeden režijní paušál v sazbě 75,- Kč.

K odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č.j. 8 C 276/95-116 ze dne 17. 12. 2002 - pouze do výroku o náhradě nákladů řízení - rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem. Usnesením č.j. 11 Co 166/2003-129 ze dne 30. 10. 2003 změnil - jak již bylo uvedeno - rozhodnutí soudu I. stupně tak, že stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 43.137,50 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že soud I. stupně postupoval správně, pokud přiznal žalované náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem podle dosavadních předpisů o mimosoudní odměně, tj. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Řízení v prvním stupni bylo zahájeno podáním návrhu na zahájení řízení dne 16. 6. 1995, odvolací řízení pak bylo zahájeno podáním odvolání dne 15. 2. 2000, tedy v každém stupni před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Na tom nic nemění skutečnost, že usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2001, tj. v době po účinnosti novely občanského soudního řádu shora citovaným zákonem, byl rozsudek soudu I. stupně ze dne 15. 12. 1999 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Podle obsahu spisu počet úkonů právní služby i výše mimosmluvní odměny odpovídá ustanovení § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a proto odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Pouze uvedl, že od podání návrhu na zahájení řízení do vydání rozsudku soudu I. stupně dne 15. 12. 1999 je třeba vycházet z tarifní hodnoty 300.000,- Kč, od zahájení odvolacího řízení do vydání konečného rozsudku pak z tarifní hodnoty 250.000,- Kč. Odvolací soud dospěl ještě k závěru, že je třeba přiznat stěžovatelce náhradu nákladů za soudní poplatek z odvolání, i když zaplacen nebyl, neboť se stal splatným podáním odvolání a jeho nezaplacení nebránilo provést odvolací řízení.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je výklad přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (bod 10.). Ústavní soud po posouzení námitky stěžovatelky dospěl k závěru, že se v předmětné věci jedná toliko o výklad běžného práva, který obecné soudy provedly způsobem ústavně konformním. V jejich výkladu nelze shledat ani prvky svévole, ani extrémní rozpor s obecnými pravidly aplikace práva, vzhledem k nimž by tento výklad dosáhl roviny ústavněprávní. V dané věci řízení před soudem I. stupně neskončilo dne 3. 7. 2001 doručením rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 12 Co 675/2000 - jak se domnívá stěžovatelka - protože tímto usnesením byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Řízení v prvním stupni proto pokračovalo dále a skončilo v prvním stupni rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j. 8 C 276/95-116, jímž byla žaloba zamítnuta. Se zřetelem k tomu je zřejmé, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 16. 6. 1995, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Takový výklad běžného práva je plně přijatelný a nelze jej úspěšně napadnout ani z hlediska ústavněprávního.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem k porušení stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2004




JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 75/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies