II. ÚS 803/02

04. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném s předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T., a. s., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 30 Ca 197/2001-56, ze dne 31. října 2002 a rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově - Pozemkového úřadu, č. j. POZ/2228/92-Re, ze dne 13. června 2001, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu Trutnov jako účastníků řízení, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:
Včas a ve shodě se zákonem podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka v záhlaví citované rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově - pozemkového úřadu, jímž bylo dle ust. § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") určeno, že vlastníky v rozhodnutí citovaných nemovitostí v kat. území K. jsou E. S.-S. (v rozsahu id. 1/2), E. C. (v rozsahu id. 1/4) a J. H. (v rozsahu id. 1/4), a cit. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byl odmítnut opravný prostředek podaný stěžovatelkou proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti napadá zejména závěr Krajského soudu v Hradci Králové o tom, že není osobou aktivně legitimovanou k podání opravného prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu Trutnov - pozemkového úřadu, jímž tento úřad rozhodoval o vlastnictví oprávněných osob k pozemkům, které byly ve vlastnictví stěžovatelky. Poukazuje na skutečnost, že byla od zahájení správního řízení považována za účastníka správního řízení, neboť pozemky, o kterých bylo jednáno, byly ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí ve vlastnictví stěžovatelky - správní úřad tedy rozhodoval o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech stěžovatelky, a z toho důvodu neměl pochybnosti o postavení stěžovatelky jako účastníka řízení [§ 14 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb, o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")]. Na její postavení jako účastníka řízení dle stěžovatelky nemá vliv ani novela § 9 odst. 8 zákona o půdě, provedená zák. č. 183/1993 Sb., s účinností od 1. 7. 1993, vzhledem k tomu, že samo správní řízení bylo zahájeno před účinností této novely. Správní orgán nikdy o odnětí jejího účastenství v řízení nerozhodl, s ohledem na závěr učiněný Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. října 2001, sp. zn. I. ÚS 600/99, tedy účastníkem správního řízení být nepřestala. Postup Krajského soudu, dle ní nerespektující ust. § 250m o. s. ř., ve znění platném ke dni vydání napadeného usnesení, a v rozhodnutí vyslovený závěr tedy považuje za nezákonný, porušující její právo na spravedlivý proces, pročež navrhuje zrušení citovaného usnesení.
Stěžovatelka se domnívá, že rovněž předcházejícím rozhodnutím Okresního úřadu v Trutnově - pozemkového úřadu byla dotčena na svých právech, neboť jí jako řádnému vlastníku pozemků, o nichž bylo v řízení jednáno, nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jejím vlastnickým právům, která nabyla na základě privatizačního projektu rozhodnutím ministra průmyslu České republiky č. 401/1992 s účinností ke dni 26. května 1992, tedy prokazatelně před tím, než byl uplatněn restituční nárok (výzva k vydání věci jí byla doručena 7. 12. 1992). V období zpracování privatizačního projektu restituční nárok uplatněn nebyl a povinné osobě (S. L., a. s., v likvidaci) nemohl být znám. Závazek vydat předmětné nemovitosti v době přechodu vlastnictví neexistoval a na stěžovatelku tak nepřešel. Stěžovatelka mimo to namítá, že správní orgán opomenul řadu důkazů předložených stěžovatelkou a neučinil tak správný závěr o tom, zda a které pozemky lze dle zákona o půdě vydat. Z majetku stěžovatelky tak byly odňaty nemovitosti, aniž by byla stěžovatelce poskytnuta jakákoliv náhrada, což považuje za protiústavní zásah do svého vlastnického práva. Domnívá se, že následky případného nesprávného postupu vlády České republiky a ostatních orgánů veřejné správy včetně státních podniků v rámci privatizace nemohou být přičítány k tíži řádného nabyvatele privatizovaného majetku. Uvedený způsob rozhodování orgánů veřejné správy dle ní nerespektuje právní stav existující ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí a v důsledku působí retroaktivně, jestliže zásadní právní otázky týkající se vzniku, změny nebo zániku majetkových práv dotčených subjektů posuzuje zcela odchylně a se značným časovým odstupem. Má za to, že takovým postupem došlo rovněž k porušení mezinárodních závazků České republiky (konkrétně Dohody mezi vládou ČSFR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o podpoře a ochraně investic, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 646/1992 Sb.), neboť uvedené správní rozhodnutí zasahuje významným způsobem i do práv akcionářů stěžovatelky, jež jsou zahraničními právnickými osobami. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 197/2001 a spis Pozemkového úřadu v Trutnově, zn. POZ 2228/92, z nějž zjistil následující:
Rozhodnutím ze dne 13. června 2001, č. j. POZ/2228/92-Re, rozhodl Okresní úřad Trutnov dle ust. § 9 odst. 4 zák. o půdě, že oprávněné osoby E. S.-S., E. C. a J. H. jsou vlastníky v rozhodnutí citovaných nemovitostí v kat. území K. o celkové výměře 33,1630 ha. Dospěl k závěru, že řešené nemovitosti jsou bez pochybností nemovitostmi vymezenými ust. § 1 zákona o půdě, neboť byly právním předchůdcům oprávněných osob znárodněny jako součást velkostatku K. dle zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, právní předchůdci oprávněných osob vlastnili nemovitosti v rozhodném období a do vlastnictví čs. státu nemovitosti přešly rovněž v rozhodném období, restituční titul je dán dle ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Ohledně námitky překážky vydání nemovitostí pro jejich zastavěnost vycházel ze závazného právního názoru Městského soudu v Praze ze dne 25. února 1999, sp. zn. 38 Ca 232/97, učiněného při rozhodování o opravném prostředku proti předchozímu rozhodnutí správního úřadu, opírajícího se o stanovisko Českého báňského úřadu ze dne 11. června 1992, č. j. 957/92/II, jako ústředního orgánu báňské správy. Toto stanovisko (č. l. 264 správního spisu) se vyjadřuje k problematice střetů při vydání nemovitostí mezi organizacemi vykonávajícími hornickou činnost na základě oprávnění k dobývání stanovením dobývacího prostoru (§ 24 odst. 1 zák. č. 44/1988 Sb., horního zákona) a oprávněnou osobou. M. j. uvádí, že "vymezení pojmu stavba obsahuje příkladmo § 1 odst. 1 vyhlášky FMTR č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu a § 1 téže vyhlášky. V pozemcích, které jsou určeny pro těžbu nerostů povrchovým způsobem lze předpokládat především lomy, skrývky a výsypky. Tyto objekty nelze považovat za stavbu, protože se mění s postupem těžby v prostoru a čase a nejsou pevně spojeny se zemí. Jsou to objekty sloužící k vytěžení nerostů. Protože se nejedná o pozemek zastavěný, je možné ho vydat oprávněnému, kromě částí, na kterých jsou umístěny stavby, které odpovídají § 1 odst. 1 vyhlášky č. 85/76 Sb. Vydáním pozemků nejsou dotčena oprávnění organizace podle § 24 horního zákona (oprávnění k dobývání stanovením dobývacího prostoru) a povolení hornické činnosti podle téhož ustanovení a podle oddílu 3 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě. Rozhodnutí příslušného státního orgánu o stanovení dobývacího prostoru a o povolení hornické činnosti byla vydána ve správním řízení podle zákona č. 71/1967 Sb. a nově vzniklé skutečnosti ze zákona č. 229/1991 Sb. mohou být podkladem ke změně nebo zrušení vydaných rozhodnutí podle § 62 téhož zákona." Pozemkový úřad tak z hlediska možného dopadu ust. § 11 odst. 1 písm c) (tj. z hlediska zastavěnosti) překážku pro vyhovění uplatněnému restitučnímu nároku neshledal.
Jako osoba povinná je v rozhodnutí označen S. Liberec, s.p., který předmětné pozemky držel ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě a v době vydání napadeného rozhodnutí nezanikl. Coby účastníka řízení pozemkový úřad uznal a obeslal i stěžovatelku, a to v souladu s jejím požadavkem, doručeným úřadu 14. června 1999. Důvody, které by bránily nárokům oprávněných osob vyhovět, správní úřad neshledal.
O opravném prostředku podaném stěžovatelkou proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. října 2002, č. j. 30 Ca 197/2001-56, a to tak, že opravný prostředek odmítl (§ 250p o. s. ř.). Soud v rozhodnutí poukázal na skutečnost, že stěžovatelka je osobou odlišnou od osoby povinné (§ 5 zákona o půdě), na což ostatně sama poukázala. S ohledem na novelizované ust. § 9 zákona o půdě, jímž byl vložen odst. 8, vymezující nově účastenství v řízeních dle tohoto ustanovení, jako ustanovení předpisu speciálního, vylučujícího použití § 14 odst. 1 správního řádu, dovodil soud, že stěžovatelka není účastníkem správního řízení, a jako taková není ani oprávněna k podání opravného prostředku proti napadanému správnímu rozhodnutí.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, obou napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu obecného soudu i pozemkového úřadu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů, a nemůže tedy fungovat jako další instance této soustavy. Nepřísluší mu hodnotit vedené řízení a rozhodnutí - pouze z toho hlediska, zda postup obecných soudů (příp. jemu předcházející rozhodnutí správního úřadu) nevybočuje v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky, zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se rovněž opakovaně vyjadřoval k interpretaci ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě a jeho vztahu k ust. § 14 odst. 1 správního řádu.
Pro úplnost pohledu na řešený problém považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že ustanovení § 9 odst. 8 se stalo součástí zákona o půdě na základě jeho novelizace, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1993. Před touto novelizací neobsahoval zákon o půdě žádné ustanovení, které by speciálně řešilo otázku účastníků řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, a proto aplikační praxe jednotně akceptovala, že pro určení okruhu účastníků tohoto správního řízení je třeba aplikovat ust. § 14 zákona č. 71/1967 Sb. Zařazení § 9 odst. 8 do zákona o půdě, ve znění, podle něhož jsou účastníky těchto řízení oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond, vyvolalo v aplikační praxi změnu v nazírání na určení okruhu účastníků předmětného řízení, a to konkrétně tak, že citované ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě bylo označeno za ustanovení speciální ve vztahu k § 14 zákona č. 71/1967 Sb., absolutně vylučující jeho aplikaci. Tento přístup se projevil i před soudem při rozhodování ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.
V této souvislosti lze pouze odkázat na závěr učiněný ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 2/99, kdy Ústavní soud dospěl k závěru, že specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle § 14 odst. 1 správního řádu. Toto stanovisko k interpretaci v souzené věci dokládá již ustálená judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 46/99, I. ÚS 163/2000, IV. ÚS 660/2000, IV. ÚS 196/02), jakož i rozhodovací praxe soudů obecných (viz např. usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. 30 Ca 238/2000-32, ze dne 26. dubna 2001, publikované v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 797/2001, sv. 3, str. 193).
Právní závěry Krajského soudu v Hradci Králové jsou s odůvodněními citovaných rozhodnutí v souladu a k namítanému porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo. Ničeho na tom nemůže změnit ani námitka stěžovatelky, že v daném případě se jednalo o správní řízení zahájené před účinností novely provedené zákonem č. 183/1993 Sb. Tato novela totiž neobsahuje žádné přechodné ustanovení k vymezené procesní normě, soud i správní úřad tedy byly povinny užít ustanovení procesních obsažených v daném předpisu (zákoně o půdě) s přihlédnutím ke všem jejich novelizacím, a to od data účinnosti těchto novelizací. Novým vymezením účastenství v konkrétním řízení tak přímo ze zákona zaniklo účastenství dříve vymezené, případné rozhodnutí správního úřadu o jeho zániku by tak bylo nadbytečným. Skutečnost, že správní úřad jednal se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení, sama o sobě není schopná její účastenství a legitimaci k podání opravného prostředku založit. Krajský soud v Hradci Králové, který se řídil ustanovením § 250m odst. 3 o. s. ř., tak nemohl opravný prostředek stěžovatelky věcně projednat. Tato skutečnost však nevylučuje, aby se stěžovatelka domáhala ochrany tvrzených vlastnických práv v jiném řízení, od přezkumného řízení dle bývalé hlavy páté o. s. ř., odlišném. Rovněž je třeba poukázat na to, že ve vztahu ke správním rozhodnutím, jež byla vydána v rozporu se zákonem, má každý (tedy i osoba, která nebyla účastníkem řízení), za podmínek upravených v § 65 a násl. správního řádu, dát podnět k přezkoumání rozhodnutí, které je v právní moci. Vzhledem k tomu, že konstantní judikatura Ústavního soudu vychází z principu, že ústavní stížnost přichází v úvahu jen proti takovým rozhodnutím orgánu veřejné moci, která mají na základní práva a svobody stěžovatele dopad neodčinitelný jinými právními prostředky, shledal Ústavní soud, za dané situace a vzhledem ke zde uvedeným okolnostem, předloženou stížnost z hlediska porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněnou.
Ohledně tvrzeného porušení čl. 11 Listiny ze strany pozemkového úřadu Ústavnímu soudu nezbývá než rovněž poukázat na závěry dříve učiněné. V této souvislosti je třeba uvést, že základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny jsou zahrnuta v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, jíž se stěžovatelka rovněž dovolává, posouzení dvojí zde tak pozbývá na významu. Stěžovatelka v podstatě namítá, že u ní došlo ke zbavení jejího vlastnického práva, které nabyla, aniž by mohla být existence možnosti jakéhokoliv zpochybnění trvání tohoto vlastnického práva známa. Citovaný článek stanoví, že: "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
V případě stěžovatelky však je možné přijmout závěr, že zde došlo k zásahu do jejího vlastnického práva, a to dnem, kdy dotčené rozhodnutí Okresního úřadu Trutnov - pozemkového úřadu nabylo právní moci (26. července 2001). Nezbývá tedy, než přezkoumat, zda lze tento zásah posoudit jako souladný s citovaným článkem.
Článek 1 Protokolu č. 1 především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová proti České republice ze dne 5. listopadu 2002 č. 36548/97).
Ke konstatovanému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky došlo podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, jež umožňuje ve svém důsledku připravit o tento majetek ty osoby, které jím disponují. Ústavní soud přitom opakovaně konstatoval, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Týká se to především tzv. blokačních paragrafů. Proto je nutno přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byly zákonodárcem nejprve upraveny převody majetku státu na jiné osoby v tzv. velké privatizaci dle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční, zákon o půdě, s účinností od 24. 6. 1991. (viz např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, č. 161, C. H. Beck, Praha, str. 389 nebo, sp. zn. II. ÚS 6/01, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, č. 3, C. H. Beck, Praha, str. 19). Oprávněné osoby uplatnily svůj nárok na vydání pozemků 7. 12. 1992, tedy ve lhůtě stanovené zákonem. Sama skutečnost, že již byla provedena privatizace, tak zde nemůže hrát zásadní roli. Zákon č. 92/1991 Sb. stanoví, že majetku, na jehož vydání m ů ž e vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů (restitučních), může být použito pro účely privatizace v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Zda může být privatizovaný majetek předmětem restitučního nároku (tedy nikoliv, zda ke dni převodu vlastnických práv skutečně je), mělo být zkoumáno v rámci privatizace a skutečnost, že toto zkoumání nebylo dostatečné, není sama o sobě důvodem zániku nároku na vydání nemovitosti. Z toho nutno dovodit, že podmínka zákonnosti zde byla naplněna.

Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice (viz výše cit. rozsudek ESLP). Podle ESLP legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav.
Současně však ESLP vyslovil názor, že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelka změnou ve vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem byla nucena snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. V naznačeném směru ovšem ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci.
Ústavní soud nehodlá zpochybňovat skutkové ani právní závěry učiněné pozemkovým úřadem v řízení o určení vlastnického práva, a to ani v stížností zpochybněném závěru, zda je možné učinit předmětem restitučního nároku výhradní ložisko, lom a zda je lom jako takový stavbou. Takovýto přezkum by jej stavěl do role další instance v soustavě obecných soudů, která mu však zásadně nepřísluší. Ohledně samého právního posouzení existence lomu a jeho vymezení je možné bez dalšího poukázat na v řízení užité vyjádření Českého báňského úřadu, jakož i na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozhodnutí ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96 (In: Právní rozhledy č. 6/1997, str. 325). Z vyžádaného spisu je navíc zřejmé, že na předmětných nemovitostech se nachází výhradní ložisko, jehož vlastnictví (§ 7 zák. č. 44/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů a contrario) není spojeno s vlastnictvím těchto nemovitostí. Naopak, nadále jde o vlastnictví státu (§ 5 odst. 2 zák. č. 44/1988 Sb.), a to i tehdy, bylo-li jako výhradní ložisko stanoveno podle dříve platných předpisů. Změnou vlastnictví k pozemkům, na nichž se ložisko nachází, tak v žádném ohledu nedochází k zániku oprávnění stěžovatelky k těžbě a dalšímu nakládání s ložiskem tak, jak jí bylo povoleno příslušnými orgány báňské správy.
Nad rámec ústavní stížnosti je pak možno uvést, že za nepřiměřenou křivdu nebo zátěž ve směru výše naznačeném nelze zajisté považovat ani nastalou nutnost vypořádat se s obsahovou stránkou nově vzniklých vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem, jejichž užívání je spojeno s exploatací ložiska. Stěžovatelce právní řád České republiky poskytuje řadu právních prostředků, které jí umožňují přenesení nákladů vynaložených na toto vypořádání, příp. škody, která jí v důsledku ztížení využívání jejích práv k těžbě vznikla, na stranu, která nastalou situaci svým jednáním způsobila nebo za ni odpovídá. Tyto prostředky však stěžovatelka dosud nevyužila.
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka nebyla nucena v důsledku ústavní stížností napadených rozhodnutí snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. K porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tedy nedošlo.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. srpna 2004



JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 803/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies