III. ÚS 453/03

05. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 453/03


Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Paedr. M. Š., zastoupené JUDr. H. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2000, sp. zn. 24 Cdo 2474/98, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2000, sp. zn. 30 Co 182/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která - po odstranění formálních vad na základě výzev Ústavního soudu - splňovala i jiné formální předpoklady podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2000 (24 Cdo 2474/98-141) a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2000 (30 Co 182/2000-149) a tvrdila, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2000 (24 Cdo 2474/98-143) bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 1998 (30 Co 197/98-120) se ve výroku obsaženém v odstavci druhém, kterým byl rozsudek soudu I. stupně (Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. září 1996 -
11 C 1244/95-66) změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc byla v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

V označeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyslovil dovolací soud závazný právní názor, že k vydání nemovitostí (části nemovitostí) oprávněné osobě podle § 13 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), je pasivně legitimován z důvodu universální sukcese též právní nástupce původní oprávněně osoby, jíž byly vydány podle § 9 zákona o půdě.

Krajský soud v Praze vázán tímto právním názorem dovolacího soudu změnil svým novým rozhodnutím ze dne 17. května 2000 (30 Co 182/2000-149) rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. září 1996 - 11 C 1244/95-66) tak, že stěžovatelka je povinna vydat žalobcům (T. B. a G. B.) každému jednu ideální čtvrtinu nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Nymburce na listu vlastnictví č. 531 pro obec a katastrální území Č..

Dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2000 (30 Co 182/2000-149) bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003 (28 Cdo 2234/2002-209) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, a to s výkladem § 13 odst. 2 zákona o půdě. Podle jejího názoru je tento výklad extenzivní a rozšiřuje okruh osob povinných vydat nemovitost i na osoby, které nemovitosti získaly smluvně nebo děděním, ačkoliv z doslovného znění tohoto ustanovení mají tuto povinnost jen osoby, kterým byla nemovitost vydána. V této souvislosti poukazuje i na právní nauku (Knapp, V.: Teorie práva, Praha: C. H. Beck, 1995, a Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva, Praha: Codex Bohemia, 1997), dle které se extenzivního výkladu může použít pouze výjimečně, pokud není jazykový význam zcela jasně vyjádřen. V daném případě je však formulace v § 13 odst. 2 zákona o půdě vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána, zcela jednoznačná a extenzivní výklad není na místě. Stěžovatelka proto navrhla zrušit rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 82/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2474/98.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů stěžovatelka svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily tyto obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor k vydání nemovitostí (části nemovitostí) oprávněné osobě podle § 13 odst. 2 zákona o půdě, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto uvedeným obecným soudům nic vytknout.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tímto právním posouzením a výkladem ve věci aplikovaného jednoduchého práva - § 13 odst. 2 zákona o půdě, k čemuž však není Ústavní soud v daných souvislostech příslušný, neboť sjednocování judikatury v projednávaném případě je věcí Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení [§ 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Zaujetím jiného - byť stěžovatelce nepříznivého - právního názoru proto nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. srpna 2004

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 453/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies