II. ÚS 792/02

05. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické v právní věci navrhovatele JUDr. O. B., advokáta, zastoupeného advokátem JUDr. M. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2002, č. j. 51 Co 312/2001-97, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a společnosti K., v. o. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:


Návrh se odmítá.


Odůvodnění:



Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 60 C 176/2000, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2001, čj. 60 C 176/2000-49, byla žalované společnosti K., v. o. s. (dále jen "vedlejší účastník"), uložena povinnost zaplatit žalobci (nyní stěžovateli) částku 47.250,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 15.750,- Kč od 30. 3. 1998 do zaplacení, z částky 15.750,- Kč od 30. 4. 1998 do zaplacení a z částky 15.750,- Kč od 30. 5. 1998 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že mezi účastníky řízení byla dne 28. 3. 1994 uzavřena smlouva o poskytování právní pomoci na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní lhůtou. Stěžovatel se zavázal poskytovat vedlejšímu účastníkovi právní pomoc za dohodnutou paušální částku 15.000,- bez DPH, splatnou vždy do 15. dne v měsíci hotovostně. Vedlejší účastník stěžovateli dne 25. 2. 1998 vypověděl generální plnou moc i předmětnou smlouvu. Soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu mandátní ve smyslu ustanovení § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ), neboť tato byla uzavřena mezi podnikateli, týká se jejich podnikatelské činnosti a předmětem závazku bylo nejen činit právní úkony jménem mandanta na jeho účet, ale také uskutečňovat i jinou činnost, např. sepis smluv či právní porady, a to za úplatu. Soud však nesdílel názor vedlejšího účastníka, dle něhož je požadování paušální odměny bez ohledu na skutečně vykonanou činnost v okamžiku, kdy mandant advokátovi vypoví plnou moc, v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku, s dobrými mravy, s § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") či čl. 10 Pravidel profesionální etiky ČAK. Odkázal na znění ustanovení § 5 advokátního tarifu, který řeší případ, kdy advokátovi přísluší poměrná část smluvní odměny, neposkytuje-li právní služby ve stejném rozsahu, pokud smlouva nestanoví jinak. V tomto případě však smlouva odchylné ujednání obsahuje. Výpověď plné moci nezpůsobuje zánik smlouvy pro nemožnost plnění. Jejím předmětem nebylo jen zastupování mandanta, ale i další činnosti jako sepisování listin či poskytování právních porad. Ty mohl žalovaný využít a stěžovatel byl připraven je poskytnout. Případný částečný zánik závazku nemohl způsobit krácení úplaty, neboť ta byla sjednána paušálně, tzn. i pro případ, že stěžovatel nebude v daném období vedlejšího účastníka zastupovat na základě plné moci. Soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel měl až do zániku smlouvy uplynutím výpovědní doby nárok na zaplacení sjednané odměny.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2002, čj. 51 Co 312/2001-97, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění svého rozhodnutí považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Zdůraznil, že mezi účastníky nebyla sporná skutečnost, že v době od doručení výpovědi předmětné smlouvy a generální plné moci až do uplynutí výpovědní lhůty stěžovatel pro vedlejšího účastníka žádnou činnost ve smyslu smlouvy neprováděl a vedlejší účastník její provádění od něj nepožadoval. I krajský soud předmětnou smlouvu vyhodnotil jako smlouvu mandátní ve smyslu ustanovení § 566 a násl. ObchZ. Právní vztah účastníků zanikl v důsledku písemné výpovědi vedlejšího účastníka uplynutím sjednané výpovědní lhůty, během níž stěžovatel pro vedlejšího účastníka žádnou činnost nevykonával, neboť k tomu nebyl vedlejším účastníkem vyzván, což předpokládala předmětná smlouva v článku 4. Krajský soud zaujal odlišný právní názor na otázku, zda stěžovateli vznikl nárok na zaplacení sjednané paušální částky i za dobu běhu výpovědní lhůty. Úprava mandátní smlouvy v ObchZ má dispozitivní povahu, pouze tam, kde smlouva neobsahuje vlastní úpravu, uplatní se dispozitivní úprava v zákoně. Účastníci odlišně ujednali úpravu úplaty mandatáře, úpravu možnosti obou stran vypovědět smlouvu a dobu účinnosti výpovědí. Podle názoru soudu však neujednali nic o nároku mandatáře na paušální odměnu v nezměněné výši v době běhu výpovědní lhůty, ač tak učinit mohli. Nárok na odměnu v době od doručení výpovědi do její účinnosti se proto řídí úpravou v zákoně. Ustanovení § 574 odst. 4 ObchZ upravuje nárok na přiměřenou část úplaty a předpokládá, že jde o činnost řádně uskutečněnou. Ve stejném smyslu vyložil soud i ustanovení § 5 advokátního tarifu. Pokud tedy smluvní strany nedohodnou něco jiného, náleží odměna jen za služby nebo činnost skutečně a řádně provedenou. Protože však stěžovatel během výpovědní doby pro vedlejšího účastníka žádnou činnost neprováděl a smlouva nárok na poskytování paušální částky i v této době neupravuje, nemá stěžovatel na její zaplacení nárok. Nelze mu přiznat ani ochranu podle ustanovení § 265 ObchZ pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, neboť stěžovatel v době výpovědní lhůty žádnou činnost pro stěžovatele nevykonával.

Stěžovatel napadl právní závěry, o něž se opírá rozhodnutí krajského soudu, projednávanou ústavní stížností. Za nesprávné považuje už posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy mandátní. Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), označuje smlouvu, kterou uzavírá advokát se svým klientem, jako smlouvu o poskytování právních služeb (§20). Předchozí zákon o advokacii (č. 128/1990 Sb.) ji označoval jako smlouvu o poskytnutí právní pomoci. Má sice některé společné rysy se smlouvou mandátní, upravenou ustanoveními § 566 a násl. ObchZ, resp. smlouvou příkazní ve smyslu ustanovení § 724 a násl. zákon. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, není s nimi však totožná. Ustanovení § 1 odst. 2 zákona o advokacii rozumí poskytováním právních služeb zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajobu v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů a další formy právní pomoci. Z tohoto výčtu se podle stěžovatele rámci mandátní či příkazní smlouvy vymyká udělování právních porad, zpracování právních rozborů, sepisování listin a smluv o právních úkonech, které již činí sám klient. V těchto případech není naplněn základní rys příkazní či mandátní smlouvy spočívající v jednání mandatáře či příkazníka za mandanta či příkazce. I v případech, kdy vztah mezi advokátem a klientem příkazní či mandátní smlouvě odpovídá, existuje rozdíl ve vázanosti advokáta pokyny klienta (§ 16 odst. 1 věta druhá zákona o advokacii, § 41 odst. 4 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním). Přímá aplikace ustanovení § 574 odst. 4 ObchZ na vztah mezi advokátem a klientem není možná. Krajský soud však podle stěžovatele pochybil zejména v tom, že zcela pominul specifickou povahu paušálních smluv o poskytování právních služeb. Tyto smlouvy se od běžných smluv o poskytování právních služeb liší tím, že až na výjimky v nich není obsažena konkretizace právních služeb, které mají být poskytnuty, a k této konkretizaci dochází až v průběhu právního vztahu, který byl smlouvou založen. Z tohoto hlediska má smlouva o paušálním poskytování právních služeb společné rysy se smlouvou pracovní. Odlišnost od jiných smluv o poskytování právních služeb se projevuje i ve způsobu ukončení smluvního vztahu mezi advokátem a klientem. U tzv. paušálních smluv je, na rozdíl od smlouvy mandátní, běžné sjednání přiměřené výpovědní doby, která klientovi umožňuje zajistit si včas právní služby jiným způsobem a advokátovi zase dává možnost získání náhradní klientely. Neobstojí tak názor, že ujednání o zániku smluvního vztahu až uplynutím výpovědní lhůty bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Neobstojí ani názor, že by stěžovatel mohl požadovat sjednanou odměnu za výpovědní dobu jen tehdy, bylo-li to výslovně ujednáno. Dostatečným důvodem pro toto plnění je ujednání o tom, že předmětný právní vztah skončí teprve uplynutím výpovědní lhůty. Do té doby jsou obě strany povinny plnit své závazky, což stěžovatel učinil, neboť byl připraven vedlejšímu účastníkovi právní služby poskytovat. Soud svým přístupem k projednávané věci porušil též zásadu rovnosti účastníků občanskoprávních a obchodněprávních vztahů. Tím došlo současně i k porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel ve svém návrhu pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu. Jeho námitky směřují jednak proti posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy mandátní ve smyslu § 566 a násl. ObchZ a jednak proti závěru odvolacího soudu, jímž se vyslovil k interpretaci ustanovení § 574 odst. 4 ObchZ a odepřel mu nárok na požadovanou odměnu.

Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy jiných orgánů veřejné moci a ve vztahu k nim proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance. Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci může zrušit toliko tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ke zrušení napadených rozhodnutí tedy zjevně nepostačuje, jestliže jimi dojde k případnému porušení běžných zákonů či dokonce podzákonných předpisů. Jinak řečeno, vyhovující nález Ústavního soudu v případě řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, jestliže Ústavní soud shledá, že napadené rozhodnutí (popř. jiný zásah) orgánu porušilo ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, tzn., že dosáhla určité ústavní intenzity. K takovému závěru ovšem Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl.

Stěžovatel především nesouhlasí s posouzením předmětné smlouvy jako smlouvy mandátní ve smyslu ustanovení § 566 a násl. ObchZ. Podle ustanovení § 566 odst. 1 ObchZ platí, že mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Stěžovatel namítá, že řada činností, jež byla předmětem smlouvy (např. udělování právních porad, zpracování právních rozborů apod.), se vymyká rámci mandátní (resp. příkazní) smlouvy. Obecné soudy však dospěly k závěru opačnému.

Obchodní záležitost, která má být zařízena, může spočívat buď v uskutečňování právních úkonů nebo v uskutečňování jiné faktické činnosti. Z toho zjevně vyšly právě obecné soudy, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně jasně plyne, že stěžovatelem jmenované činnosti, údajně vymykající se rámci mandátní smlouvy, považuje právě za "zařízení určité obchodní záležitosti uskutečněním jiné činnosti" - tedy činnosti jiné než uskutečnění úkonů jménem mandanta. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti následně pouze tvrdí opak, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Důvodný není ani odkaz stěžovatele na ustanovení § 16 odst. 1 věta druhá zákona o advokacii a ustanovení § 41 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, z nichž vyplývá rozdíl v otázce vázanosti advokáta pokyny klienta v porovnání s úpravou mandátní smlouvy. Nelze dovodit, že by odchylnost úpravy této otázky mohla zpochybnit závěr, dle něhož má předmětná smlouva charakter smlouvy mandátní. Zákon o advokacii i trestní řád jsou předpisy veřejného práva, které by jako takové byly aplikovány primárně, aniž by ovlivnily povahu předmětné smlouvy. Obecný soud tedy aplikoval na věc správný předpis a při jeho interpretaci zjevně nevybočil z mezí ústavnosti.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele, týkajícím se zaplacení odměny z předmětné smlouvy. Odvolací soud opřel svou argumentaci o ustanovení § 574 odst. 4 ObchZ a konstatoval, že, ač tak strany smlouvy mohly učinit, neujednaly nic o nároku stěžovatele na paušální odměnu v nezměněné výši v době výpovědní doby. Pro absenci takového ujednání se tedy nárok na odměnu řídí dispozitivní úpravou obsaženou v ustanovení § 574 odst. 4 ObchZ, která upravuje nárok na přiměřenou část úplaty za činnost řádně uskutečněnou. Interpretací uvedeného ustanovení dospěl odvolací soud k závěru, že pokud stěžovatel ve výpovědní době nevykonával žádnou činnost, pak nemá na odměnu nárok. Uvedený závěr lze považovat za ústavně konformní. Obecný soud logicky a srozumitelně odůvodnil, z jakého důvodu aplikoval na projednávanou věc ustanovení § 574 odst. 4 ObchZ, a stěžovatel tento závěr přesvědčivě nezpochybnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále také nezpochybňuje závěr soudu, že předmětná smlouva daný problém neupravuje. Obecně lze akceptovat jeho námitky, týkající se odlišnosti tzv. paušálních smluv. Nelze však současně nesouhlasit s odvolacím soudem v tom, že měl možnost obsáhnout uvedené odlišnosti v předmětné smlouvě a vyloučit tak užití dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku. Ani v tomto případě tak závěry obecného soudu nevybočily svou interpretací a aplikací jednoduchého práva z mezí ústavnosti.

Podle názoru Ústavního soudu tedy nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecného soudu či jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Takovým zásadám dostály i orgány veřejné moci v projednávaném případě. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.




V Brně dne 5. 8. 2004 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 792/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies