III. ÚS 57/04

10. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 57/04

Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. L. zastoupeného JUDr. R. J., advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1095/2003, o odmítnutí dovolání v trestní věci, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2004, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu 21. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1095/2003 o odmítnutí dovolání v trestní věci. Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen v základních právech a svobodách plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 Nt 8/2002, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. září 2002 sp. zn. KZv 65/2002 bylo dle § 172 odst. 1 písm. e) tr. řádu vůči stěžovateli zastaveno trestní stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., proti němuž stěžovatel nepodal opravný prostředek (stížnost). Stížnost poškozené do předmětného rozhodnutí byla následně usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. září 2002 sp. zn. 1 VZt 777/2002 zamítnuta.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2003 sp. zn. 1 Nt 8/2002 bylo stěžovateli uloženo podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák. ochranné psychiatrické ústavní léčení. Stížnost stěžovatele do uvedeného rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2003 sp. zn. 7 To 58/03 zamítl, jeho dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu bylo pak podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1095/2003 odmítnuto s argumentací, dle níž bylo předmětné dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje dotčení v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny v odepření soudního přezkumu dovolacím soudem v důsledku jím tvrzené nesprávné interpretace a aplikace dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu. V dovolání přitom stěžovatel zejména namítá, že v předmětném případě nebyla naplněna podmínka uložení ochranného psychiatrického léčení dle § 72 odst. 1, 4 tr. zák., jelikož se dle svého přesvědčení pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. nedopustil, nýbrž šlo z jeho strany o jednání v nutné obraně dle § 13 tr. zák.
K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 18. března 2004 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Nejvyšší soud.
Předseda senátu 3 Tdo Nejvyššího soudu ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. K námitkám, jež stěžovatel uplatnil v řízení před Ústavním soudem, účastník řízení uvádí, že výtka nesprávného právního posouzení věci byla de facto vázána na výhrady vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Přitom určujícím kritériem pro naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu je existence vady hmotněprávní povahy (nikoli vady skutkové či vady právní, ale procesního charakteru). Dopadají-li na vady procesní v rámci dovolacích důvodů ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až f) tr. řádu, přezkum skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení obecně považuje účastník řízení za rozporné se základními účely dovolacího řízení, jelikož dovolací soud není obecnou třetí instancí a není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pro uvedené Nejvyšší soud nepovažoval dovolání stěžovatele, v němž je primárně polemizováno s jednotlivými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry, za relevantní, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Z takto vyložených důvodů účastník řízení zastává názor, že v řízení před Nejvyšším soudem ani v jeho rozhodnutí nedošlo k porušením ústavně garantovaných práv stěžovatele, pročež navrhuje předmětnou ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro nepřípustnost ústavní stížnost odmítne, přičemž nepřípustnost ústavní stížnosti je dána porušením zásady subsidiarity v řízení před Ústavním soudem.
Předpokladem zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. řádu je, že se stíhaný skutek skutečně stal, tento skutek naplňuje znaky určitého trestného činu a spáchal ho obviněný, který však není v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Opodstatněně proto konstatoval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. května 2003 sp. zn. 7 To 58/03 následující právní závěr: "Pokud v současném řízení o uložení ochranného léčení J. L. namítá, že jednal v nutné obraně, je třeba na základě shromážděného spisového materiálu takové výtky jednoznačně odmítnout. ... Skutkový děj byl totiž již zjištěn v původním trestním řízení a v nynějším řízení nutně musí jít pouze o to, zda jsou dány podmínky pro uložení ochranného opatření. Pokud v původním řízení bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu nepříčetnosti, nebránilo tehdy J. L. nic v tom, aby proti takovému usnesení podal stížnost, jestliže se chtěl domoci posouzení věci jako jednání v nutné obraně (a tedy aplikaci § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.). Nic takového však neučinil ani on sám, ani prostřednictvím svého obhájce."
Ve vztahu k stížnostnímu bodu uplatněnému stěžovatelem v ústavní stížnosti nelze pro uvedené než dospět k závěru, že tím, že stěžovatel proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. září 2002 sp. zn. KZv 65/2002, o zastavení řízení dle § 172 odst. 1 písm. e) tr. řádu, nepodal stížnost (§ 172 odst. 3 tr. řádu), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Pro uvedené nutno posuzovat předmětnou ústavní stížnost na zrušení usnesení Nejvyššího soudu 21. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1095/2003 za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), čímž byl naplněn důvod jejího odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2004

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 57/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies