III. ÚS 392/04

12. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. D. B. právně zastoupeného Mgr. A. M., advokátem proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 2. 2004, č. j. 9 Nt 464/2003-19, a dále proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2004, č. j. 12 To 111/2004-25, t a k t o:




Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:



Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 6. 2004, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. 6. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 2. 2004, č. j. 9 Nt 464/2003-19, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2004, č. j. 12 To 111/2004-25, a to pro porušení čl. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2004, č. j. 12 To 111/2004-25, byla podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta stížnost obhájce Mgr. D. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 2. 2004, č. j. 9 Nt 464/2003-19, kterým soud prvního stupně výrokem I. přiznal obhájci Mgr. D. B., podle ust. § 151 odst. 2, odst. 3 tr. řádu, a dále dle § 11 odst. 1, 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, advokátního tarifu, odměnu ve výši 900,- Kč, dle § 13 odst. 3 adv. tarifu režijní paušály ve výši 150,- Kč, dle § 13 odst. 1 adv. tarifu cestovní výlohy ve výši 77,80,- Kč, dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 adv. tarifu promeškaný čas ve výši 100,- Kč, celkem tedy částku 1 227,80 Kč za obhajobu L. T.. Výrokem II. uvedeného usnesení pak soud prvního stupně zamítl návrh obhájce co do částky 55,- Kč, z toho 33,- Kč cestovní výlohy a 22,- Kč za promeškaný čas.

V odůvodnění svého výše uvedeného usnesení Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že podle ust. § 151 odst. 2 tr. řádu má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu (advokátního tarifu). Okresní soud nepochybil, když obhájci přiznal odměnu a náhradu hotových údajů ve shora uvedené výši. Podle názoru krajského soudu postupoval okresní soud správně i pokud nepřiznal obhájci částku 55,- Kč, představující navýšení o daň z přidané hodnoty. Ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu, které ze zákona zakládá nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů vůči státu, totiž odkazuje na advokátní tarif. Advokátní tarif pak jednoznačně stanoví, v jaké výši se má obhájci (advokátovi) dostat mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, o jaké honorovatelné úkony se jedná, a jaké jsou typy náhrad za výdaje advokáta (obhájce), které v souvislosti s poskytnutím právních služeb vynaložil - náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas.

Krajský soud v Hradci Králové dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v žádném ustanovení advokátní tarif nezmiňuje nárok advokáta (obhájce) na přiznání daně z přidané hodnoty, byť by skutečnost, že je registrovaným plátcem daně, byla osvědčena. Na věci nic nemění podle krajského soudu skutečnost, že advokátní tarif je normou nižší právní síly. Krajský soud dále poukázal na konstantní judikaturu, týkající se této problematiky - rozhodnutí č. 30/1994 Sb. soudních rozhodnutí, dle něhož ustanovenému obhájci, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle § 5 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nelze přiznat podle ust. § 152 odst. 3 tr. řádu v rámci uplatněného nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů i částku příslušející na zaplacení uvedené daně z požadované odměny určené podle advokátního tarifu.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vyúčtoval částku 55,- Kč jako daň z přidané hodnoty, kterou je podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, povinen odvést státu. Paušalizované náklady ve výši 75,- Kč k režijnímu paušálu, jakož i 50,- Kč jako náhrada za promeškaný čas jsou byť paušalizované, ale náklady advokáta spojené s poskytnutou právní pomocí. Nepřiznání částky odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty pak znamená, že navrhovatel neobdržel náklady, resp. obdržel pouze 78 % těchto nákladů, neboť byl povinen odevzdat státu daň z přidané hodnoty ve výši 22 %. Odměna navrhovatele, resp. náhrada nákladů tak nebyla poskytnuta ve výši stanovené právním předpisem, tj. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., a rovněž tedy nebyla ve stejné výši jako u advokátů, neplátců daně z přidané hodnoty. Nepřiznání náhrady nákladů nutné obhajoby navýšené o daň z přidané hodnoty by pak znamenalo, že navrhovatel neobdrží ani to, co činí jeho skutečné náklady vynaložené v souvislosti s poskytnutou právní pomocí. Obdržel by tak od státu (soudu) 78 % toho, co vynaložil, resp. vyúčtoval by si skutečné náklady a následně odevzdal státu 22 % nákladů jako daň z přidané hodnoty. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená rovnost v právech, jakož i rovnost před zákonem, neboť nepřiznáním částky odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty navrhovatel jako plátce daně z přidané hodnoty neobdržel náklady, resp. obdržel pouze 78 % nákladů, které skutečně v rámci nutné obhajoby vynaložil, ovšem advokát neplátce daně z přidané hodnoty by v obdobném případě obdržel vynaložené náklady v plné výši. Tím, že navrhovateli nebyla přiznána částka odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty a navrhovatel jako plátce daně z přidané hodnoty neobdržel náklady, resp. obdržel pouze 78 % nákladů, které skutečně v rámci nutné obhajoby vynaložil, a náhrada tedy nebyla ve výši stanovené právním předpisem, tj. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., bylo dotčeno navrhovatelovo základní lidské právo na spravedlivou odměnu za práci a právo vydělávat si na živobytí svou prací.

Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle níž není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se proto ani eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem (čl. 83 Ústavy).

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je spor o výši odměny obhájce v trestním řízení ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebyla přiznána částka 55,- Kč (z toho 33,- Kč cestovní výlohy a 22,- Kč náhrada za promeškaný čas), když tuto částku vyúčtoval jako daň z přidané hodnoty, kterou je povinen vyúčtovat státu. Stěžovatel tedy polemizuje s výkladem jednoduchého práva, který provedly příslušné obecné soudy.

S ohledem na výše uvedené obecné principy činnosti Ústavního soudu nemůže rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, či jiného ústavně zaručeného práva (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 66). K porušení některého z ústavně zaručených práv může dojít jen v těch případech, kdy výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci. Ten by spočíval např. v nerespektování kogentní normy či v přepjatém formalismu při výkladu a aplikaci právní normy (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.

Ústavní soud se problematikou výše odměny obhájce v trestním řízení již zabýval. Ve svém usnesení ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 720/02, ji řešil z hlediska článku 9 odst. 1 Listiny. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť nucenou prací ve smyslu citovaného článku nelze rozumět situaci, kdy dojde ke sporu o cenu poskytnuté služby, ale případ, kdy určitá osoba musí konat proti své vůli a příslušný závazek je pro ni současně zjevně nespravedlivý či představuje zbytečnou tvrdost. Neshledal ani, že by napadeným rozhodnutím byl porušen princip rovnosti v odměňování, když tato tvrzená nerovnost je důsledkem nejednoznačnosti právní úpravy týkající se daně z přidané hodnoty. V této souvislosti upozornil na to, že úkolem Ústavního soudu není provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, což přísluší Nejvyššímu soudu ČR.

Shodná argumentace jako v nyní projednávané ústavní stížnosti, byla použita i v ústavních stížnostech, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 517/03, III. ÚS 73/04, III. ÚS 90/04, III. ÚS 91/04 a III. ÚS 92/04. Ústavní soud o nich rozhodl svým usnesením ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 517/03, jímž ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dalším příkladem je věc vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 122/04.

Ve svých usneseních sp. zn. III. ÚS 517/03, a sp. zn. II. ÚS 122/04, Ústavní soud konstatoval, že postup orgánů veřejné moci při interpretaci jednoduchého práva nelze označit za svévolný, neboť tyto orgány vycházely z konstantní judikatury obecných soudů. Dospěl k závěru, že jejich právní argumentace, k níž dospěly, není ve zjevném rozporu s pravidly logiky, neboť daná otázka není výslovně upravena jednoznačně znějící kogentní normou. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by napadená interpretace byla v rozporu s principy spravedlnosti či vedla k porušení jiných ústavně zaručených práv. Odkaz stěžovatelů na porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny s tím, že jsou znevýhodněni oproti osobám, které nejsou plátci daně z přidané hodnoty, Ústavní soud označil za nepřiléhavý, neboť uvedená zásada se vztahuje na postavení účastníků řízení z hlediska procesního (nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 50/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, č. 72). V souvislosti s uvedenou námitkou nezjistil ovšem ani porušení zásady rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny, neboť z hlediska uvedeného ustanovení nelze srovnávat postavení plátce, jež nutně musí být odlišné od postavení neplátce daně z přidané hodnoty, přičemž skutečnost, zda v určitých konkrétních situacích má jedna kategorie subjektů relativně výhodnější postavení oproti druhé, je z pohledu čl. 1 Listiny bez významu (k výjimkám srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 29).

Závěry, učiněné ve shora citovaných rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 517/03, sp. zn. II. ÚS 122/04, lze plně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto svých závěrů odchylovat a v podrobnostech na tyto odkazuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, nebo čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2004




JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 392/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies