III. ÚS 368/04

12. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. P. H. advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2004 č. j. 27 Co 450/2003-47, a návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a Moravskoslezských drůbežářských závodů P. a. s., jako vedlejšího účastníka řízení t a k t o:



Ústavní stížnost se o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :




Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2004 č. j. 27 Co 450/2003-47, kterým tento soud pod bodem I. výroku rozsudku změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003 č. j. 20 C 92/2001-28 tak, že uložil stěžovateli (dříve žalovanému) zaplatit žalobci - Moravskoslezským drůbežářským závodům P. a. s. (dále jen "žalovaný") 9.652 Kč s 15 % úrokem z prodlení ode dne 26. 4. 1997 do zaplacení do tří dnů od právní moci citovaného rozsudku.

Těžištěm ústavní stížnosti je v předmětné věci nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby u práva na plnění závazku ve vztahu k ustanovení § 392 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Tento právní názor považuje stěžovatel za "svévolný výklad práva", který má údajně za následek porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel je přesvědčen, že pokud žalobce v řízení neprokázal doručení faktury za stěžovatelem odebrané zboží, neprokázal současně ani její řádné vystavení, neboť i k němu mělo dojít v obecné promlčecí době. Podle názoru stěžovatele by právní názor odvolacího soudu (tj. že v dané právní věci počala běžet čtyřletá promlčecí doba ode dne splatnosti faktury za odebrané zboží) v obecné rovině vedl k nepřípustnému prodlužování čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku.

I když si odvolací soud učinil odlišný úsudek o počátku běhu promlčecí doby od soudu prvního stupně, zdůrazňuje dále stěžovatel, neměl prý opomenout zkoumat, zda došlo k řádné fakturaci, tj. zda tento daňový doklad odpovídá příslušným daňovým předpisům, konkrétně zákonu o dani z přidané hodnoty, který ukládá povinnost vyhotovit daňový doklad nejpozději do 15 dnů ode dne uskutečnění zdanitelného plnění, což se v daném případě nestalo.

Postup odvolacího soudu tak v konečném důsledku porušil údajně i čl. 37 Listiny, zaručující rovné postavení účastníků řízení.

Současně s návrhem na zrušení napadeného rozsudku navrhuje stěžovatel ve smyslu ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., i odložení jeho vykonatelnosti.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2003 č. j. 20 C 92/2001-28, zamítl žalobu žalobce, aby stěžovateli bylo uloženo zaplatit částku 9.652,-Kč s 15 % úrokem z prodlení ode dne 26. 4. 1997 do zaplacení. Soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že stěžovatel převzal dne 13. 3. 1997 na základě rámcové smlouvy uzavřené mezi oběma účastníky (resp. mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalobce) dne 13. 5. 1996, dodávku zboží, odpovídající příslušnému dodacímu listu č. 008125 ze dne 13. 3. 1997, který stěžovatel bez výhrad podepsal.

Na základě uskutečněného plnění žalobce dodávku zboží vyúčtoval dne 11. 4. 1997, a to fakturou č. 121970924, jejíž splatnost byla ve smyslu shora označené rámcové smlouvy stanovena do 14 dnů od jejího vystavení, tj. na 25. 4. 1997.

Soud prvního stupně se proto při posouzení vznesené námitky promlčení zabýval otázkou počátku běhu promlčení doby ve smyslu ustanovení § 392 odst. 1 obchodního zákoníku, když vzal v úvahu znění článku III odst. 2 rámcové smlouvy a dovodil, že v projednávané věci běží promlčecí doba od doby, kdy došlo k převzetí zboží, tedy od 13. 3. 1997, neboť již tímto dnem mohl žalobce vystavit fakturu. Protože žalobce neprokázal, že předmětná faktura byla stěžovateli doručena, připočítal soud prvního stupně k tomuto datu 14 dnů na dobu splatnosti faktury, a poté dospěl k závěru, že nárok na zaplacení kupní ceny měl žalobce nejméně od 28. 3. 1997, odkdy běžela žalobci čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku), která uplynula dne 28. 3. 2001. Vzhledem k tomu, že žaloba byla u soudu podána až dne 6. 4. 2001, nárok žalobce je podle přesvědčení soudu prvního stupně promlčen.

Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004 č. j. 27 Co 450/2003-47, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I rozsudku tak, jak bylo již shora uvedeno, a to poté, co zopakoval dokazování rámcovou smlouvou, předmětnou fakturou i dodacím listem, a dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně; odlišně však posoudil vznesenou námitku promlčení.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zastává názor, že počátek běhu promlčecí doby v dané věci je třeba posoudit v souladu s textem rámcové smlouvy a ustanovením § 340 obchodního zákoníku tak, že je třeba důsledně odlišovat okamžik vzniku povinnosti (v dané věci zaplatit odebrané zboží) od splatnosti dluhu, tj. okamžiku, kdy má být tato povinnost splněna. Jestliže tedy ustanovení odst. III. bodu 2 rámcové smlouvy v souladu s citovaným ustanovením § 340 obchodního zákoníku výslovně určuje splatnost pohledávky na dobu 14 dnů od vystavení příslušné faktury, je nutno počítat zákonnou čtyřletou promlčecí dobu ode dne splatnosti faktury, tj. ode dne 25. 4. 1997. V takovém případě ke dni doručení předmětné žaloby k soudu prvního stupně dne 6. 4. 2001 ještě neuběhla čtyřletá promlčecí doba, a proto námitka promlčení není důvodná.

Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že nemá žádný dluh vůči žalobci, odvolací soud konstatoval, že toto své tvrzení stěžovatel nebyl schopen prokázat, proto změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, a žalobě vyhověl.

Po posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu nepřísluší tomuto soudu jako orgánu ochrany ústavnosti přezkoumávat správnost aplikace použitých právních norem a přehodnocovat obecnými soudy prováděná dokazování, pokud Ústavní soud současně nezjistí porušení některých ústavních kautel.

Ústavní soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že při posuzování obchodně závazkových vztahů je třeba mít na zřeteli obecně daný imperativ nutnosti každého subjektu splnit své závazky řádně a včas. Řádné a včasné placení je proto jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku zakotvené v obchodním zákoníku.

Ústavní stížnost tvrdí, že právní názor odvolacího soudu ohledně počátku běhu čtyřleté promlčecí doby je nesprávný, neboť údajně tím, že za její počátek považuje až dobu 14 dnů od vystavení příslušné faktury, bez ohledu na to, zda tato byla protistraně řádně doručena, vytváří prostor k nepřípustnému prodlužování této promlčecí doby, a tím i k nerovnosti obou smluvních stran (ve smyslu čl. 37 odst. 3), v konečném důsledku k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu (podle čl. 36 odst. 1 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Nelze souhlasit se stěžovatelem v jeho názoru, že skutkový stav věci nebyl obecnými soudy řádně zjištěn, neboť soudy obou stupňů se při posuzování uplatněného nároku zabývaly právně relevantními skutečnostmi, tj. zejména tím, zda objednané zboží bylo řádně a včas doručeno stěžovateli, a zda splněná dodávka byla stěžovateli vyúčtována. Pokud odvolací soud při posouzení počátku běhu promlčecí doby poté, co zopakoval dokazování rámcovou smlouvou, příslušnou fakturou a dodacím listem na dodané zboží, dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně, které ale odlišně právně posoudil, nelze v této skutečnosti, při dodržení všech dalších povinností vyplývajících z ustanovení § 157 občanského soudního řádu, spatřovat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Ve vztahu k námitce stěžovatele o údajně nesprávné interpretaci norem "jednoduchého" práva odvolacím soudem považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úprava smluvních podmínek zakotvených v rámcové smlouvě ze dne 13. 5. 1996, zejména jejich kvalita a výhodnost pro smluvní strany, je vždy věcí konkrétních podnikatelských subjektů, jež jsou účastníky této smlouvy. Pokud tato ujednání neodporují kogentním ustanovením obchodního zákoníku, je nutné jejich znění respektovat, a to tím spíše, že strany si mohou své vzájemné vztahy upravit podle svých potřeb a specifických požadavků; jejich uzavření takových smluv samozřejmě předpokládá i svobodu vůle na straně těchto subjektů.

V předmětné věci je nepochybné, že se oba obecné soudy musely vypořádat se vznesenou námitkou promlčení nároku žalobce na zaplacení odebraného zboží, takže při posouzení otázky počátku běhu této lhůty vycházely jak ze smluvních ujednání stran, tak i z příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Jak správně zdůraznil odvolací soud, u obchodních závazkových vztahů je nezbytné zásadně vycházet ze zásady, že závazek zaniká především jeho splněním. Na rozdíl od žalobce stěžovatel v pravomocně skončeném řízení neprokázal splnění závazku. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodné datum, kdy měl být závazek splatit dluh splněn (§ 392 odst. 1 obchodního zákoníku), tj. 14 dnů od vystavení faktury. Vzhledem k tomu, že splatnost účetního dokladu (v daném případě faktury) byla stanovena podle ujednání rámcové smlouvy, nejednalo se ze strany odvolacího soudu "o svévolný", resp. nepřípustným způsobem "rozšiřující výklad práva" jak tvrdí stěžovatel, ale o objektivní, logicky propojený sled objektivně zjištěných skutečností, které tento soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasně a jednoznačně vyložil.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena stěžovatelem uváděná práva a svobody podle shora označených článků Listiny a Úmluvy.

Proto na základě všech výše uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2004 č. j. 27 Co 450/2003-47, podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 368/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies