III. ÚS 359/04

12. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. R. B. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2003 sp. zn. 20 Co 190/2003 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. prosince 2002 sp. zn. 8 C 563/2002, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, a Ing. V. M., a Ing. B. M., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o:




Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :



Ve včas podané ústavní stížnosti, doplněné podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2004, napadá stěžovatel obě, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a k věci uvádí, že Okresní soud v Kolíně zamítl jeho žalobu jíž se domáhal, aby Ing. V. M. a Ing. B. M. (dále jen "žalovaným") bylo uloženo zdržet se oplocení jejich pozemku parcela č. 1094/13 o výměře 81 m2 v katastrálním území Velim, zapsaného na LV č. 215 v délce strany související s pozemkem stěžovatele parcela č. 1094/9, zapsaného na LV č. 634 pro obec a katastrální území Velim.

Stěžovatel se domnívá, že v pravomocně skončeném řízení měly obecné soudy posoudit jako předběžnou otázku hranici obou sousedících pozemků a zjistit dalším dokazováním její přesné vymezení. Důkazy v řízení provedené jednoznačný závěr o hranici pozemků přijmout neumožňují, neboť zaměření obou pozemků a vytýčení jejich hranic je, v souvislosti s dvěma odlišnými objednávkami (stěžovatele a žalovaných), rozdílné. Z tohoto důvodu dosud fakticky existuje stav, kdy průběh hranice obou sousedících pozemků není jednoznačný.

Jak dále zdůrazňuje stěžovatel, zejména soud prvního stupně neměl rozhodnout o oprávněnosti jeho žaloby dříve, než učinil skutková zjištění ohledně správného průběhu sporné hranice obou sousedících pozemků, neboť povinnost rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci (ve smyslu ustanovení § 153 o. s. ř.), soudům ukládá občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Oba obecné soudy údajně porušily své povinnosti tím, že v řízení neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí jejich neprovedení řádným způsobem nevysvětlily. Z tohoto důvodu jsou údajně oba rozsudky nepřezkoumatelné, a porušují jak zákonnost (neboť jsou prý v rozporu s ustanoveními §§ 153, 132 a 157 odst. 2 o. s. ř.), tak i ústavnost, ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 36 odst. 1 Listiny i článku 95 odst. 1 Ústavy.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 17. 12. 2002 č. j. 8 C 563/2002-32, žalobu stěžovatele zamítl, stručně řečeno s odůvodněním, že je zajisté právem žalovaných, aby oplotili svůj pozemek, když výkonem tohoto práva nemohou neoprávněně zasáhnout do vlastnických práv stěžovatele, a to jak podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), tak ani podle ustanovení § 127 odst. 1 o. z.. Soud prvního stupně uvedl, že je nepochybné, že žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku, jehož oplocení se mají zdržet. Tento pozemek žalovaní již jednou po předchozím oznámení drobné stavby oplotili. Oplocení však bylo stěžovatelem neoprávněné odstraněno, za což mu bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo nahradit žalovaným způsobenou škodu. Soud prvního stupně ve vztahu k žalobnímu petitu dospěl k závěru, že k objasnění předmětu sporu již nemohou přispět návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechem obou geodetů, kteří zaměřovali oba sousedící pozemky, ani vypracování znaleckého posudku na posouzení obou vypracovaných geometrických plánů účastníků, a proto návrh stěžovatele na doplnění dokazování v uvedeném rozsahu zamítl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 6. 2003 č. j. 20 Co 190/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Při přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo, vycházel odvolací soud ze shodných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a dospěl i ke stejným právním závěrům, když i on nespatřoval právně relevantním zabývat se spornou hranicí sousedících pozemků jako předběžnou otázkou pro posouzení uplatněného nároku tak, jak je formulován v petitu žaloby. S ohledem na skutečnost, že žalobní petit (stejně jako vylíčení rozhodujících skutečností) byl dostatečně určitý, přesný a srozumitelný, neshledal důvod k postupu podle ustanovení § 43 o. s. ř. Za těchto okolností, a při respektování zásady, že soud nemůže ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. poskytovat účastníkům jiné než procesní poučení, odvolací soud konstatoval, že soud neměl "žádný prostor" k tomu, aby stěžovatele vedl ke změně žalobního petitu. Poučení stěžovatele o tom, jakým způsobem by měl správně své případné právo uplatňovat, by podle jeho názoru šlo nad zákonný rámec citovaného ustanovení § 5 o. s. ř., neboť by se jednalo výhradně o poučení o hmotném právu, což občanský soudní řád nepřipouští.

Ze všech těchto důvodů rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že není důvod k doplnění dokazování důkazy navrženými stěžovatelem, neboť soud prvního stupně správně nemohl posuzovat nic jiného než důvodnost požadavku stěžovatele, aby se žalovaní zdrželi oplocení svého pozemku, a proto žalobě stěžovatele nelze vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 3. 2004 č. j. 22 Cdo 338/2004-77, nejprve konstatoval, že z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatel ve vytýkaných nedostatcích rozhodnutí soudů obou stupňů spatřuje, ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci.

V otázce přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť i když stěžovatel blíže nespecifikuje, které právní otázce přikládá zásadní význam, je zřejmé, že "jedinou hmotně právní otázkou, na níž je napadený rozsudek založen, je otázka, zda lze vlastníku pozemku obecně, bez bližší konkretizace, zakázat, aby tento pozemek oplotil", když správnost závěru, že tomu tak není, stěžovatel nezpochybňuje. Pokud stěžovatel namítá, uvádí dále odvolací soud, že oba soudy nesprávně interpretovaly jeho žalobní petit, jedná se jednoznačně o námitku procesního charakteru, která vychází z právního závěru těchto soudů založeného na konkrétním znění žalobního petitu, odůvodnění žaloby a připojených listinných důkazech. Protože procesnímu závěru soudu nelze přiznat, podle současné judikatury, zásadní právní význam, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani případný rozpor řešení právní otázky s procesním právem, a to s ohledem na výslovné znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel napadá předmětné rozsudky obou obecných soudů a řízení, které jim předcházelo z důvodu jejich údajné nezákonnosti a protiústavnosti.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli zákonnosti, když ne každá i zjištěná nezákonnost znamená automaticky neústavnost napadeného rozhodnutí.

V předmětné právní věci je zřejmé, že obecné soudy v pravomocně skončeném řízení důsledně respektovaly znění ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., které soudům zakazuje, aby ve sporném řízení překročily návrhy účastníků a přisoudil jim něco jiného či více, než požadují. Nelze tedy těmto soudům vytýkat, že při vázanosti žalobním petitem, z jehož obsahu a z připojených listinných dokladů v řízení vycházely, nepovažovaly za nutné pro další objasnění věci doplnit dokazování v mezích stěžovatelových návrhů. V tomto směru se ostatně oba obecné soudy vyjádřily velmi jasně a srozumitelně v odůvodněních svých rozhodnutí. Za situace, kdy tyto soudy nezjistily, že mezi petitem žaloby tak, jak jej formuloval stěžovatel, ostatně v řízení zastoupen právním zástupcem, a rozhodnými skutečnostmi uvedenými v jejím obsahu by byl zjevný rozpor, neměly důvod stěžovatele rovněž vyzývat k úpravě petitu, neboť takový postup by byl v rozporu s poučovací povinností soudů ve smyslu občanského soudního řádu, a bezesporu by v řízení vytvořil zjevnou nerovnost mezi stranami sporu.

Zásada spravedlivého procesu, zakotvená v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a konkretizovaná rovněž v článku 36 odst. 1 Listiny, znamená především vytváření předem jasně definovaného zákonného rámce, v jehož hranicích se mohou účastníci řízení domáhat svých práv; v žádném případě nelze obsah tohoto práva zaměňovat za "nárok kohokoliv na úspěch ve sporu".

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2003 sp. zn. 20 Co 190/2003 a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. prosince 2002 sp. zn. 8 C 563/2002 byla porušena práva a svobody ve smyslu shora uvedených článků Listiny, Ústavy a Úmluvy.

Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 359/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies