III. ÚS 175/04

12. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 175/04


Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. iur. S. Z., zastoupeného JUDr. A. B., advokátkou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, sp. zn. 18 Co 468/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. července 2003, sp. zn. 19 C 3/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003 (18 Co 468/2003-88) a jemu přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. července 2003 (19 C 3/2002-62) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR), právo na ochranu jeho majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003 (18 Co 468/2003-88) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. července 2003 (19 C 3/2002-62), kterým byl zamítnut návrh stěžovatele (stěžovatel vystupoval v postavení žalobce před obecnými soudy) na určení, že stěžovatel je vlastníkem ideální poloviny pozemkové parcely č. 513, k. ú. K., dle pozemkové knihy parc. č. 748 k. ú. K.. Obecné soudy vyšly z následujícího skutkového stavu. Stěžovatel je občanem Spolkové republiky Německo, není občanem České republiky. Předmětnou ideální polovinu nemovitosti nabyl do svého vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 7. 12. 1938 od svého otce O. Z.. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. července 1972 (9 T 75/72) byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin opuštění republiky a byl mu vysloven trest propadnutí majetku. Usnesením posledně jmenovaného soudu ze dne 21. prosince 1990 (Rt 946/90) bylo rozhodnuto o zrušení označeného rozsudku ze dne 3. července 1972. Stěžovatel se neúspěšně domáhal vydání nemovitostí u pozemkového fondu. V příslušných rozhodnutích (rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 12. dubna 2000 - PÚ 2580/99 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2001 - 28 Ca 170/2000) bylo konstatováno, že stěžovatel není vlastníkem ideální poloviny předmětného pozemku. Žádost stěžovatele posoudil pozemkový úřad jako uplatnění restitučního nároku podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále bylo v těchto rozhodnutích uvedeno, že žádost byla podána opožděně a nadto stěžovatel nesplňuje ani podmínku trvalého pobytu a státního občanství České republiky.

Na základě tohoto skutkového stavu věci obecné soudy dovodily, že podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 199/1990 Sb.), byla zrušena soudní rozhodnutí odsuzující stěžovatele za činy, které zákony účinné v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 označovaly za trestné, ačkoli to bylo v rozporu s principy demokratické společnosti. Vlastníkem stěžovatelova propadlého majetku se ex lege stal stát (§ 52 odst. 3 tr. zák.). V dané věci bylo dále použito ust. § 23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., dle kterého zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Jinými slovy řečeno, stěžovatel byl podle tohoto zákona rehabilitován společensky a hmotného odškodnění se mohl podle tohoto ustanovení domáhat podle zvláštních (restitučních) předpisů. V daném případě pak podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona však podal žádost opožděně a nesplňoval ani další podmínky stanovené tímto zákonem.

Stěžovatel polemizoval ve své obsáhlé ústavní stížnosti s právním závěrem obecných soudů týkajícím se použití ust. § 23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. Dále pak zejména nesouhlasil s odůvodněním soudu I. stupně, který konstatoval, že ze spojení § 6 a § 23 zák. č. 119/1990 Sb. zcela nepochybně plyne, že pouhé zrušení odsuzujícího rozsudku nezakládá opět vlastnické právo. Podle názoru stěžovatele muselo dojít zrušením příslušného soudního rozhodnutí k navrácení stavu před jeho vydáním. Stěžovatel zdůrazňuje, že nežádá žádné odškodnění z titulu nezákonného propadnutí majetku a jeho užívání státem podle § 23 zák. č. 119/1990 Sb.; žádá vydání, resp. potvrzení svého vlastnického práva, určovací žalobou, jelikož neexistuje žádný právní titul jiného subjektu. Rovněž tak poukazuje na to, že restituční předpisy nelze chápat jako "lex specialis k základnímu právu vlastnit majetek". Nadto v době vydání zrušujícího rozhodnutí nebyly restituční předpisy platné a účinné. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. května 2001 (22 Cdo 2163/2000). Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 623/2000, kterým argumentoval soud I. stupně, nemá podle stěžovatele právní význam, jelikož vychází z odlišného právního postavení stěžovatele. Stěžovatel argumentuje nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/99 a domnívá se, že stát porušil čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že dosud nevydal podle § 23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. zákon, který by upravil nároky vyplývající ze zrušených rozhodnutí dle tohoto zákona. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů stěžovatel svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o určovací žalobě stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Předmětnou problematikou se již Ústavní soud zabýval, když např. v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 623/2000 - na nějž odkazuje soud I. stupně a s jehož použitím v dané věci stěžovatel polemizoval - konstatoval, že samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zák. č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva. Za situace, kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně vypořádaly.

Podle názoru Ústavního soudu byla v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 623/2000 řešena skutkově i právně zcela shodná problematika jako v projednávané ústavní stížnosti. Tímto nálezem, od jehož rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto usnesení postačí odkázat, nebylo důvodů se v této věci odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/99 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2163/2000 je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána.

Rovněž je bez významu tvrzení stěžovatele, že se "v tomto soudním řízení dovolává mimo jiné Preambule a čl. 1 Ústavy ČR, která definuje Českou republiku jako právní stát a na základě této definice se stěžovatel dovolává nemožnosti slučovat moc soudní a zákonodárnou tak, jak to učinil zákonodárce v zákoně č. 119/1990 Sb., když se zde v § 23 odst. 2 snaží docílit změny již v mezidobí případně vydaných a pravomocných soudních rozhodnutí zákonem, jehož vydání zde teprve předpokládá".

Obecné soudy se určovací žalobou stěžovatele řádně zabývaly a postupovaly při jejím vyřízení v souladu s procesním předpisem (občanským soudním řádem). Právo na spravedlivý proces proto v dané věci porušeno nebylo. Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatele stran toho, že byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. V této otázce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se vztahuje především na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Konečně se pak sluší konstatovat, že důvodem přijetí restitučních zákonů (zák. č. 229/1991 Sb. a dalších) je zmírnění některých minulých majetkových křivd; z tohoto důvodu zákonodárce stanovil podmínky, na které je tato náprava vázána. V dané věci ani proto nemohlo dojít k porušení čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nebyl vydán stěžovateli příznivý zákon, na jehož základě by se mohl domáhat svého nároku.

Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. srpna 2004

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 175/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies