III. ÚS 1/04

12. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 1/04


Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J, B, zastoupeného JUDr. H. K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2003, sp. zn. 5 Tdo 1081/2003, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2003, sp. zn. 6 To 16/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2002, sp. zn. 1 T 8/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2003 (5 Tdo 1081/2003), usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2003 (6 To 16/2003) a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2002 (1 T 8/2000-1731)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, potažmo na spravedlivý proces, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 zřejmě Listiny základních práv a svobod (nikoliv Ústavy, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti), přičemž obecné soudy neprojednaly jeho věc v přiměřené lhůtě a došlo k neoprávněným a nedůvodným průtahům v řízení v rozporu s čl. 38 odst. 2 (opět zřejmě měl stěžovatel na mysli Listinu základních práv a svobod, nikoliv Ústavu). Podle názoru stěžovatele označené obecné soudy nedostály ani své ústavní povinnosti uložené jim čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a nerespektovaly čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2002 (1 T 8/2000-1731), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2003 (6 To 16/2003), byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oboru nákupu a prodeje zboží a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených uvedených ve výroku rozsudku na náhradu škody. Trestný čin spáchal obviněný tím, že společně s další osobou, stíhanou samostatně, na základě vzájemné domluvy v době od 8. 11. 1990 do 11. 3. 1991 odebírali prostřednictvím společnosti T.H., eventuálně I. M. od různých společností zboží, které prostřednictvím společnosti I.M. prodávali povětšinou pod nákupní cenou zboží, stržené prostředky pak použili pro vlastní potřebu, přičemž odebrané zboží neuhradili a ani neměli od počátku v úmyslu přinejmenším včas uhradit; takto odebrali celkem v 17 případech, které jsou rozvedeny ve výrokové části rozsudku, zboží a způsobili tak celkovou škodu ve výši 6.584.697,55 Kč.

Označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 30. září 2003 (5 Tdo 1081/2003) odmítl z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatel jako důvod zrušení odsuzujících rozhodnutí obecných soudů a rozhodnutí dovolacího soudu uvedl průtahy v řízení. Poukázal na to, že jeho trestní stíhání započalo dne 25. června 1992 a bylo zahájeno jako řízení proti uprchlému. Podle názoru stěžovatele ale orgány činné v trestním řízení "zásadním způsobem" pochybily, neboť přesně věděly, kde se nachází. V Jihoafrické republice se stěžovatel zdržoval ne proto, že by se chtěl vyhnout trestnímu stíhání, nýbrž proto, aby ochránil svůj život. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno po jeho návratu do České republiky dne 27. září 1994, poté pobýval opět v zahraničí, ale tento pracovní pobyt mu nebyl zakázán a orgánům činným v trestním řízení byl připraven poskytnout součinnost a vrátit se do vlasti, což v roce 1998 rovněž učinil. Od zahájení trestního stíhání až do okamžiku podání první obžaloby trvalo jeho trestní stíhání nepřiměřeně dlouho. V roce 1998 byl okamžitě po svém návratu do vlasti vzat do vazby. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Olomouci stran nezastavení trestního stíhání pro průtahy v řízení a tvrdí, že obecné soudy pochybily tím, že se nezabývaly přípustností jeho trestního stíhání. Podle názoru stěžovatele 11letá lhůta k projednání věci počínaje sdělením obvinění v roce 1992 do meritorního rozhodnutí ve věci v květnu 2003 není přiměřenou lhůtou k jejímu projednání. Dále stěžovatel - aniž by toto své tvrzení jakkoli konkretizoval a doplnil označením příslušného rozhodnutí - tvrdí, že v tomto případě je možné vycházet z bohaté judikatury Evropského soudu pro lidská práva a judikatury Nejvyššího soudu ČR (byť rozporuplné). Stěžovatel dovozuje, že pokud trestní stíhání přesáhne přiměřenou lhůtu dosahující 6 roků, zbavuje se stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že nelze jednoznačně dovodit, že by průtahy byly způsobeny jeho pobytem mimo území České republiky, neboť s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně (u něj je nesprávně uvedeno jako datum jeho vydání 11. srpna 2002), Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení, pročež mělo být jeho trestní stíhání zastaveno. Jakkoli je Ústavní soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, neztotožňuje se s názorem stěžovatele, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodu průtahů v řízení, a to ani v případě, že byly zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení, nehledě k tomu, že v dané věci měl na délku trestního stíhání nepochybně vliv i pobyt stěžovatele v cizině.

Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. Ani jedna z nich a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodu průtahů v řízení. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002 - 5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02 a další). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodu jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení.

Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodu průtahů v řízení, bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Naopak je v rozporu s účelem trestního řízení, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§ 1 odst. 1 tr. ř.). V tomto směru je možné odkázat i na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 217/03, III. ÚS 225/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno). Proti průtahům v té které věci se lze v závislosti na povaze řízení bránit jiným procesním způsobem, nikoliv však argumentem, že tu kterou věc nelze z důvodu průtahů rozhodnout.

Ostatně napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna (§ 125 odst. 1, 134 odst. 2 tr. ř.), a to i ve vztahu k tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze v dané věci označeným obecným soudům nic vytknout.

Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. srpna 2004

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 1/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies