IV. ÚS 641/03

12. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 641/03


Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. R. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2003, sp. zn. 2 T 8/2002, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2003, sp. zn. 1 To 61/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i jinak, s výjimkou formální vady v předložené plné moci (substituční doložky), formální náležitosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2003 (1 To 61/2003) a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2003 (2 T 8/2002-927), a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v posuzované trestní věci nebylo přihlíženo k důkazům (svědkům), které navrhl. Dále pak poukazuje na to, že veškeré jím "navržené, ať již provedené či neprovedené důkazy byly soudem a priori hodnoceny jako lživé, nepravdivé, zfalšované a vykonstruované". Obecný soud nebyl nestranný a z celého řízení, ovlivněného podle stěžovatele matkou odsouzeného V., byla evidentní podjatost obecného soudu vůči stěžovateli. Rovněž tak nebyli vyslechnuti svědci, kteří mohli prokázat nevinu stěžovatele, zejména pak odsouzený P. K.; proto bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu. Navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, zrušil.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2003 (1 To 61/2003) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2003 (2 T 8/2002-927), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže [§ 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.], za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a zařazen do věznice s ostrahou.

Ústavní soud zaslal k vyjádření ústavní stížnost (§ 42 odst. 4 zákona) účastníku řízení (Vrchnímu soudu v Olomouci) a vedlejšímu účastníku řízení (Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci).

Účastník řízení ve svém vyjádření konstatoval, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Stěžovatel byl od počátku svého trestního stíhání zastoupen obhájcem, kterému bylo umožněno uplatňovat oprávnění vyplývající z ust. § 41 tr. ř., přičemž o návrzích na doplnění dokazování bylo odvolacím soudem řádně rozhodnuto a tento postup byl dostatečným způsobem odůvodněn i v jeho rozhodnutí, ke zkrácení obhajovacích práv stěžovatele tudíž nedošlo. Podle názoru účastníka nedošlo ani k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť nalézací soud postupoval v souladu s ust. § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Účastník proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém podání uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k ústavní stížnosti vyjádřit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Stěžovatel byl usvědčován především výpovědí spolupachatele V. V., výpověď poškozeného J. M., který označil stěžovatele jako pachatele, nebyla brána v potaz vzhledem k předtím procesně nepoužitelně provedené rekognici fotografiemi. Nalézací soud se pečlivě zabýval obhajobou stěžovatele ve vztahu k jeho alibi a rovněž tak uvedl, proč neuvěřil výpovědi svědků, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatele. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).

Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Pokud jde o hodnocení důkazů, obecné soudy (zejména pak Krajský soud v Brně) postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Obdobně nedůvodné je pak i tvrzení stěžovatele, že k zásahu do jeho základních práv došlo neprovedením jím navržených důkazů, neboť obecné soudy nemají obecně povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), jak se v dané věci stalo. Ostatně obecné soudy (Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci) v odůvodnění napadených rozhodnutí postačujícím způsobem odůvodnily, proč považovaly provedení dalších důkazů za nadbytečné.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Obecné soudy neupřely stěžovateli jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z postupu stěžovatele je naopak zřejmé, že svých procesních oprávnění náležitě využil, nebylo tedy porušeno ani jeho právo na obhajobu. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, aniž se jevilo účelným vyzývat právního zástupce stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. srpna 2004


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 641/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies