II. ÚS 317/03

12. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 10. 2002, č. j. 7 C 22/2001-63, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2003, č. j. 14 Co 17/2003-87, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2004, č. j. 30 Cdo 40/2004-121, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení,


takto:


Návrh se odmítá.


Odůvodnění


Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně vidí v postupu obecných soudů i porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Podle názoru stěžovatele se napadené rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího opírají pouze o jediný a nepřesvědčivý důkaz, a to o znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví genetika, který podle stěžovatele vykazuje zásadní nedostatky. V řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo okolnosti týkající se odběrů vzorků krve účastníků řízení, které zpochybnily samotný znalecký posudek. Podle stěžovatele nebylo dostatečně spolehlivě objasněno, kdo prováděl odběry krve a jak s nimi bylo posléze disponováno. Provedení revizního znaleckého posudku, jak navrhl stěžovatel, však soud nenařídil. Z provedených důkazů tak nebylo možno učinit bezpečný a spolehlivý závěr o skutkovém stavu věci. Dovolání, jímž se stěžovatel domáhal ochrany, bylo odmítnuto jako nepřípustné, proto rozšířil stěžovatel ústavní stížnost i na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s argumentem, že jím došlo k rovněž ke tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv, a to tím, že dovolací soud, ač tak mohl učinit, neodstranil dříve vzniklé vady řízení.

Z obsahu spisu, vedeného Okresním soudem v Prostějově ve věci sp. zn. 7 C 22/2001, který byl při projednání věci Ústavnímu soudu k dispozici, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rubrikovaný rozsudek Okresního soudu v Prostějově, a to ve výrocích o určení otcovství stěžovatele k nezletilému K. I., o výchově nezletilého, o běžném výživném pro něj, o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení. Dále jím bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku ohledně vedlejšího účastníka P. H., který před obecnými soudy vystupoval jako druhý žalovaný. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn ve výroku ohledně dlužného výživného pro nezletilého K., ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice náklady řízení byl zrušen a v této části byla věc vrácena k dalšímu řízení.

V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Prostějově, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Prostějově, ač byl k vyjádření řádně vyzván, se k obsahu návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti nevyjádřil.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že při projednávání odvolání postupoval podle platných právních předpisů a není si vědom, že by porušil jakákoli práva účastníka řízení. V odůvodnění rozsudku jsou uvedeny všechny důvody, které vedly odvolací soud k vydání rozhodnutí. Námitky stěžovatele považuje krajský soud za neopodstatněné, podle jeho názoru se jedná o námitky uplatněné již v řízení u obecných soudů, s nimiž se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal Nejvyšší soud na skutečnost, že v dané věci nebyla dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) občanského soudního řádu. Výtky týkající se usnesení dovolacího soudu proto považuje za neodůvodněné.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34).

Jádrem stěžovatelových námitek, jak již bylo uvedeno, je nesouhlas s obsahem znaleckého posudku, na jehož základě bylo určeno, že pravděpodobnost jeho otcovství vůči nezletilému K. I. je 99,47%. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že nebylo zjištěno, kdo provedl odběry vzorků krve, a nebylo objasněno, jak bylo s těmito vzorky později nakládáno. Proto považuje stěžovatel znalecký posudek za vadný a domnívá se, že soudy měly nechat provést revizní znalecký posudek a tak potvrdit či vyvrátit závěr o jeho otcovství, jež bylo předmětem řízení.

Odvolací soud se v průběhu řízení zaměřil na námitku stěžovatele, která se týká nedostatků při odběru vzorků krve. V protokolech o odběru krve stěžovatele (založených ve spisu na č. l. 17) je uvedeno, že odběr provedl MUDr. F. M. V průběhu řízení bylo prokázáno, že tento lékař odběru nebyl přítomen. V rámci dokazování bylo výslechem MUDr. M. a znalce Mgr. J. D., Ph. D. prokázáno, že MUDr. M. odběru skutečně přítomen nebyl, odběr prováděla zdravotní sestra za přítomnosti znalce Mgr. D.. Ten nesrovnalost vysvětlil tím, že měl protokoly předtištěny podle vzoru a že odběru MUDr. M. nebyl přítomen, neboť vykonával v době odběru jiné povinnosti (tak prohlášení jmenovaného znalce ve spisu na č. l. 47 a protokol z ústního jednání Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 10. 2002 ve spisu na č. l. 60). Sám stěžovatel posléze při svém výslechu uvedl, že může potvrdit, že na zkumavce, do níž byla odebrána jeho krev, je nálepka s jeho jménem (tak protokol z ústního jednání Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2003 ve spisu na č. l. 85).

Ve svém dovolání (tak viz ve spisu na č. l. 100) stěžovatel nově uvedl (stejně jako později v ústavní stížnosti), že v předchozích řízeních nebylo prokázáno, jak bylo odborně disponováno se vzorky po jejich odběru, a rovněž uvedl, že posudek byl vyhotoven na podkladě výsledků zdravotních vyšetření ve věci zainteresovaných osob, t. j. účastníků řízení, které nebyly opatřeny či zjištěny řádně, tedy předepsaným způsobem. Tyto výroky však jsou vyřčeny pouze v obecné rovině a zůstávají tvrzeními, aniž je stěžovatel podpořil jakýmkoliv argumentem.

Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že obecné soudy akceptovaly, že došlo k formálnímu pochybení při odběru vzorků krve. V průběhu projednání věci však dospěly k vysvětlení nastalé situace, které podepřely svým dokazováním. Za situace, kdy se jak soud prvního stupně, tak soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s uplatněnými námitkami stěžovatele, jež směřovaly do oblasti odběru vzorků, nelze podle názoru Ústavního soudu jejich skutkovým zjištěním z hlediska ústavněprávního nic vytýkat. Z tohoto pohledu se jeví Ústavnímu soudu poněkud účelová nově se objevivší argumentace, že došlo k další manipulaci se vzorky po jejich odběru. Výkon znalecké činnosti má svá kritéria. Zákon stanoví podmínky výkonu znalecké činnosti, jimiž zajišťuje objektivnost vztahu znalce k účastníkům řízení (tak § 6 odst. 2 a § 8 a násl. zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících). Jsou-li splněny tyto garance, nelze podle názoru Ústavního soudu neomezeně zpochybňovat výsledky znaleckého závěru zpochybňováním té fáze znalcovy činnosti, jíž nejsou účastníci (či soud) osobně přítomni. Přijetím takového přístupu by bylo znalecké dokazování naprosto bezcenné. To lze zdůraznit především za situace, kdy ani v konkrétní rovině nepřinesl v řízení před obecnými soudy stěžovatel argumenty, jež by tuto "neveřejnou" část činnosti znalce odůvodněně zpochybňovaly.

Dovolává-li se stěžovatel porušení zásady vyšetřovací obecnými soudy (§ 120 odst. 2 občanského soudního řádu), považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že smyslem zásady vyšetřovací je zajistit, aby neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení s sebou nepřineslo nutně neúspěch v řízení účastníkovi, jejž tato situace postihuje. V žádném případě však zásadu vyšetřovací nelze absolutizovat a vnímat ji jako bezbřehou povinnost soudu provádět důkazy do doby, kdy budou všichni účastníci řízení s výsledkem dokazování bez výhrad spokojení. Samotný (neodůvodněný) nesouhlas účastníka řízení s provedenými důkazy a z toho vyplývajícími závěry soudu nemůže odůvodnit povinnost soudu provést další důkaz (revizní znalecký posudek). Obecné soudy se, jak bylo již výše zmíněno, vypořádaly s námitkami stěžovatele stran nedostatku při odběru vzorků krve a z tohoto pohledu odstranily nedostatky znaleckého posudku. Fakt, že bylo probíhající řízení ovládáno zásadou vyšetřovací, nebránilo stěžovateli navrhnout v odvolacím řízení jakýkoliv "vlastní" důkaz (§ 205a odst. 2 občanského soudního řádu), jenž by opodstatněně zpochybňoval znalecký posudek z hlediska odborné věrohodnosti.

Podle názoru Ústavního soudu nelze přisvědčit ani tvrzení, že obecné soudy postavily své rozhodnutí pouze na jediném důkazu (znaleckém posudku). Je třeba si uvědomit - jak ostatně konstatoval i Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí - že k výroku o určení otcovství podle domněnky otcovství ve smyslu § 54 odst. 2 zákona o rodině je třeba se nejprve zabývat otázkou, zda je splněn předpoklad, že se jedná o muže, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů. Soud prokázal, že v rozhodné době s matkou dítěte souložili dva muži (postoj, že matka měla pohlavní styk v rozhodné době i s jinými muži, spočíval na pouhých tvrzeních stěžovatele). Bylo-li otcovství jednoho z mužů vyloučeno a druhého z nich určeno s pravděpodobností 99,47% - podle H. kategorizace jako otcovství vysoce pravděpodobné - nelze spatřovat v závěru obecných soudů o naplnění podmínek § 54 odst. 2 zákona o rodině vadu. Metody DNA paternitních testů umožňují matematickým hodnocením pravděpodobnosti v současné době určit otcovství s pravděpodobností 99,9% a vyšší. Přední odborníci z řad znalců v této oblasti upozorňují na nutnost provádět hodnocení pečlivěji, tedy s vyjádřením vyšší matematické pravděpodobnosti (např. Sieglová, Z. - Loudová, M. - Brdička, R.: Průkaz biologického otcovství včera a dnes, Právní praxe č. 5/1997, str. 321 a násl., tíž: Znalec sám proti sobě, Právní rádce č. 8/2000, str. 14 a násl.). Nicméně z tohoto samotného odborného postoje nelze vzhledem k celkovému výsledku dokazování v posuzovaném případě dovozovat ze skutečnosti, že míra pravděpodobnosti otcovství stěžovatele je dána "jen" na 99,47%, zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v něm posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání. Neboť přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu nebyla dána, zkoumal Nejvyšší soud před meritorním posouzením věci, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu. Dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud respektuje ve své judikatuře zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavněprávního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Nad rámec tohoto závěru Ústavní soud podotýká, že stěžovatel namítal v dovolacím řízení nedostatky v míře skutkových zjištění, nikoliv nedostatky v právních závěrech, jež byly soudy v předchozích řízeních učiněny. Smyslem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) je otevřít přístup k dovolacímu soudu ve věcech, u nichž tato přípustnost obecně dána není, a to za splnění podmínky, že se jedná o otázku zásadního právního významu. Právní úprava tak akcentuje dle názoru Ústavního soudu možnost přezkumu právního hodnocení. To však stěžovatel, jak z uvedeného vyplývá, v dovolacím řízení nenamítal.

Ústavní soud již dříve judikoval, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (tak viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 663/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 57, str. 19 a násl.).

Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s uvedenými zásadami. To, že s výsledkem řízení stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy České republiky, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z pohledu ústavního nezaujímá. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující zmíněným kritériím. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než zaujímá sám, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání odmítl.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 12. srpna 2004


JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 317/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies