IV. ÚS 327/03

17. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 327/03


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky "R. P.", k. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. V. D., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 4 Cmo 237/2000-98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, čj. 52 Cm 51/98-79, za účasti vedlejšího účastníka řízení JUDr. Z. U., správce konkursní podstaty úpadce JUDr. J. H., Č. s.-A.-D., zastoupeného JUDr. L. B., advokátem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení obou rubrikovaných rozsudků a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená v čl. 11 odst. 4 věta druhá Listiny základních práv a svobod, čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2000, čj. 52 Cm 51/98-79, určil v bodu I. výroku rozsudku, že blíže určené pohledávky žalobkyně jsou pohledávkou druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení, a to ve výši 11.890.423,73 Kč, ohledně zbývající částky 32.061.370,- Kč a práva na oddělené uspokojení v částce 43.951.793,73 Kč žalobu zamítl (bod II. výroku), nepřiznal žádnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení (III. bod výroku) a rozhodl o výši znalečného (IV. bod výroku). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2002, čj. 4 Cmo 237/2000-98, tento rozsudek v bodu I. a II. potvrdil a změnil v bodě IV. výroku ohledně náhrady znalečného. Dále zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání (v řízení soudy postupovaly podle občanského soudního řádu ve stavu do 31. 12. 2000). Proti potvrzující části výroku tohoto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2003, čj. 29 Odo 92/2003-113, odmítnuto pro opožděnost. Toto usnesení ústavní stížností napadeno není. Stěžovatelka tvrdí, že odmítnutím jejího dovolání považuje cestu k ústavní stížnosti za otevřenou.

Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 12. 6. 2003. Rozsudek odvolacího soudu (rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelka ústavní stížností nenapadá) byl stěžovatelce doručen dne 3. 7. 2002 a téhož dne nabyl právní moci. Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu), ve znění platném k 3. 7. 2002 bylo stanoveno, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). V rozhodné době, kterou je doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, to znamenalo, že v případě tzv. nenárokového dovolání (podle § 239 odst. 2 o. s. ř. ve stavu do 31. 12. 2000) bylo třeba k zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti podávat takové dovolání a ústavní stížnost souběžně. Pokud se tak nestalo, bylo již možno ústavní stížností napadnout pouze usnesení dovolacího soudu, kterým se dovolání odmítalo. V projednávané věci takto stěžovatelka nepostupovala a obrátila se pouze s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Toto dovolání bylo odmítnuto, avšak nikoli na základě uvážení dovolacího soudu pro jeho nepřípustnost, nýbrž proto že bylo podáno s téměř měsíčním opožděním. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tento postup Nejvyššího soudu ČR nezpochybnila. V takovém případě, bez ohledu na změnu hodnocení včasnosti podání ústavních stížností ode dne 3. 2. 2003 (viz sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb.), což byla doba podání ústavní stížnosti, ani ode dne 1. 4. 2004 (zákonem č. 83/2004 Sb.), což je doba rozhodování o ústavní stížnosti, nelze považovat za splněnou podmínku vyčerpání prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelky v rozhodné době poskytoval. Svým postupem nedala stěžovatelka dovolacímu soudu možnost, aby posoudil, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním
soudu).

V Brně dne 17. srpna 2004

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 327/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies