II. ÚS 38/04

18. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. E. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2003, č. j. 21 Cdo 1051/2003-42, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,
t a k t o:


Návrh se o d m í t á.



O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 40 C 69/2002, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 14. 10. 2002, čj. 40 C 69/2002-15, zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu stěžovatele (v původním řízení "žalobce"), jíž se domáhal, aby bylo určeno, že na nemovitostech zapsaných na LV 738 pro katastrální území Krč, tj. na objektu bydlení čp. 184 v části obce Krč, na parcele č. 659, dále na parcele č. 659 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 231 m2 a parcele č. 660 (zahrada) o výměře 108 m2 v katastrálním území Krč, obec Praha (dále jen "předmětné nemovitosti"), nevázne zástavní právo pro pohledávku žalované České konsolidační agentury ve výši 9.500.000,- Kč, vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha město ze dne 7. 10. 1998, č. j. V 2-16124/97, s právními účinky vkladu ke dni 24. 9. 1997. Uvedené rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, čj. 21 Co 444/2002-27, i Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí vyplývá, že Investiční a poštovní banka, a.s. poskytla smlouvou ze dne 22. 9. 1997 úvěr ve výši 9.500.000,- Kč J. Z., nar. roku 1951, a tato pohledávka byla převedena na žalovanou Českou konsolidační agenturu. Spor se vedl o to, zda bylo smlouvou ze dne 23. 9. 1997 k předmětným nemovitostem (převedeným na stěžovatele na základě kupní smlouvy ze dne 4. 7. 2001 uzavřené s J. Z., nar. 1951) zřízeno zástavní právo zajišťující uvedenou pohledávku. Soudy dospěly k závěru, že zástavní právo existuje, protože existuje hlavní závazek, který tato smlouva zajišťuje, tj. zmíněná smlouva o úvěru. Pokud bylo v zástavní smlouvě uvedeno, že se uzavírá k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 200997054 ze dne 22. 9. 1997 uzavřené mezi dlužníkem zástavního věřitele J. Z., r. č. 731224/0177, a zástavním věřitelem, zhodnotily soudy uvedený text jako omyl při psaní smlouvy a s odkazem na ustanovení § 34 a § 35 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dovodily, že uvedenou smlouvou strany projevily úmysl zajistit pohledávku Jana Zívala, nar. 1951, ve výši 9.500.000,- Kč dle úvěrové smlouvy ze dne 22. 9. 1997, č. 200997054.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 5. 11. 2003, čj. 21 Cdo 1051/2003-42, odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dovolání není přípustné, a to ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), dle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) téhož ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud zdůraznil, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Zkoumá-li, zda má napadené rozhodnutí po stránce právní zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžovatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou interpretací § 35 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, změnil smysl a obsah jinak jasné zástavní smlouvy ze dne 23. 9. 1997, když dovodil, že jí byla zajištěna pohledávka zástavního věřitele z úvěrové smlouvy za J. Z., r. č. 511125/023, ačkoliv ve skutečnosti zajišťovala pohledávku za J. Z., r. č. 731224/0177. Stěžovatel v dovolání konstatoval, že vymezení zajišťované pohledávky bylo v této smlouvě provedeno jasně, a na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že zástavním právem byla zajištěna pohledávka za J. Z., r. č. 731224/0177. Podle názoru dovolacího soudu z obsahu dovolání plyne, že podstatou námitek stěžovatele je nikoliv nesouhlas s právním posouzením věci, ale s tím, k jakým skutkovým zjištěním odvolací soud z provedených důkazů dospěl, a současně jeho vlastní hodnocení důkazů, z něhož dovozuje odlišná skutková zjištění a závěry a posléze i právní hodnocení věci. Stěžovatel tak uplatnil důvod podle ustanovení § 241a o. s.ř., který neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento důvod však není způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci po stránce právní zásadní význam, ani zda je dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.ř. přípustné. Ke skutečnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemohl dovolací soud přihlédnout. Nejvyšší soud též nezjistil, že by odvolací soud vyložil otázku důkazního břemene v rozporu se zákonem. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nemá po stránce právní zásadní význam, a dovolací soud proto dospěl ke shora uvedenému závěru.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v projednávaném případě naplněny byly. Pokud jej dovolací soud odmítl, došlo podle stěžovatele k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Stěžovatel dále ozřejmuje, v čem spatřuje jádro sporu a co jej vede k závěru o přípustnosti dovolání. Tvrdí, že se obecné soudy odchýlily od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Bez ohledu na údajně zcela jasný obsah písemného právního úkonu (zástavní smlouvy) jej vyložily zcela odlišně, s ohledem na skutečnou vůli stran. Tím se odchýlily od judikatury dovolacího soudu, týkající se právních úkonů k nemovitostem, a od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99. Za daného stavu se tak stěžovatel právem domáhal přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním za pomoci uplatnění přípustného dovolacího důvodu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když vznesl způsobilou dovolací výtku nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Závěry dovolacího soudu považuje za nesprávné a domnívá se, že se měl jeho dovoláním meritorně zabývat. Závěrem stěžovatel též připomíná koncepci dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož smyslem je zajišťování konstantní judikatury a jednotného rozhodování soudů o stejných otázkách. Je nepřípustné, aby rozhodování soudů nižších stupňů bylo v příkrém rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, Českou konsolidační agenturu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl. Poukazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vyložil, proč dovolání stěžovatele spočívalo v uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. a proč se jím dovolací soud nemohl zabývat. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, který navíc ani nebyl za účelem sjednocení soudní praxe Nejvyšším soudem ČR přijat k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje za zcela nepřípadný.

Česká konsolidační agentura se přípisem ze dne 22. 4. 2004 svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. Ústavní soud s ní proto nadále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.

Pokud stěžovatel ústavní stížností napadá pouze usnesení dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a také argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti váže jen na polemiku s právním názorem týkajícím se přípustnosti dovolání, mohl Ústavní soud přezkoumávat toto rozhodnutí pouze v tom směru, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. k libovolnému odepření přístupu k soudu, který projednává mimořádné opravné prostředky. Ústavnímu soudu v daném případě nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, neboť ani Nejvyšší soud ČR k meritornímu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu nepřistoupil a stěžovatel tato rozhodnutí ústavní stížností nenapadá.

Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že shledá zásah do základních práv stěžovatele.

Porušení těchto kautel však Ústavní soud v postupu dovolacího soudu neshledal. Dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto. Takový právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, nikoliv za projev nepřípustné libovůle.

Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.



P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 18. srpna 2004


JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 38/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies