II. ÚS 208/04

18. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. N. T., proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 12. 2003, č. j. 12 C 135/94-160 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 23. 1. 2004, č. j. 30 Co 9/2004-165, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení,


takto:


Návrh se odmítá.


Odůvodnění


Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Zásah do uvedených ústavně zaručených práv podle názoru stěžovatele spočívá v tom, že došlo k zastavení řízení o žalobě na určení, vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod spisovou značkou 12 C 135/94, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce. Stěžovatel se domnívá, že k zastavení uvedeného řízení došlo, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (žalobce) svým návrhem ze dne 11. 9. 2002 navrhl Okresnímu soudu v Děčíně, aby přerušil řízení ve věci sp. zn. 12 C 135/94. Svůj návrh odůvodnil tím, že ve vztahu k části nemovitostí, jež byly předmětem civilního sporu, bylo současně vedeno řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. před Pozemkovým úřadem v Děčíně a posléze před Městským soudem v Praze a že proti vydanému rozhodnutí Městského soudu hodlá podat ústavní stížnost. Okresní soud v Děčíně následně vyzval žalované, aby se vyjádřili k návrhu stěžovatele (žalobce) na přerušení řízení a poučil je, že pokud se ve lhůtě jednoho týdne nevyjádří, bude předpokládat, že s návrhem na přerušení řízení souhlasí. Posléze soud vydal usnesení ze dne 21. 10. 2002, č. j. 12 C 135/94-151, jímž řízení přerušil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že má za to, že byly splněny podmínky ustanovení § 110 občanského soudního řádu a rovněž účastníky poučil o tom, že v řízení bude pokračovat na návrh po uplynutí tří měsíců (§ 111 odst. 1 občanského soudního řádu) a současně, že pokud nebude návrh na pokračování řízení podán do jednoho roku, řízení zastaví (§ 111 odst. 3 občanského soudního řádu).

Dne 12. 12. 2003 Okresní soud v Děčíně vydal rubrikované usnesení, jímž řízení o civilní žalobě zastavil s odkazem na zmíněné ustanovení § 111 odst. 3 občanského soudního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávnost postupu soudu prvního stupně s tím, že se v posuzovaném případě jedná o důvody přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v přerušovaném řízení soud oprávněn řešit, respektive že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu) a jedná se tak o důvody přerušení řízení, u nichž nelze aplikovat ustanovení o zastavení řízení po marném uplynutí jednoroční lhůty k podání návrhu na pokračování řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil mimo jiné s odůvodněním, že v době vydání rozhodnutí o přerušení řízení důvody ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b) a § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu neexistovaly, neboť stěžovatel (žalobce) ve svém návrhu na přerušení řízení toliko uvedl, že ústavní stížnost teprve podá, tudíž nebylo předmětem přezkumu, zda jsou uvedené důvody přerušení naplněny, či nikoliv.

Jak bylo již shora uvedeno, jádrem námitek stěžovatele je, že nebyly splněny předpoklady pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 110 občanského soudního řádu. Stěžovatel se v prvé řadě domnívá, že nedošlo k podání shodného návrhu účastníků řízení na přerušení řízení, jak požaduje v jedné ze svých hypotéz citovaného ustanovení.

Jestliže stěžovatel napadl rubrikovaná rozhodnutí, jejichž předmětem byl přezkum splnění podmínek zastavení řízení, neshledává Ústavní soud prostor pro přezkum podmínek přerušení řízení. O přerušení řízení bylo pravomocně rozhodnuto a pokud se stěžovatel domnívá, že soud nesplnil k tomu předepsané zákonné podmínky a že tím současně došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, bylo na místě, aby se dovolával své ochrany za podmínek zákonem stanovených, tj. podat řádný opravný prostředek (odvolání) a eventuálně se po tomto rozhodnutí domáhat ochrany v řízení před Ústavním soudem.

Za dané procesní situace je nepřípustné v řízení před Ústavním soudem přezkoumávat postup soudu završený pravomocným rozhodnutím o přerušení řízení (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podle názoru Ústavního soudu nelze bez dalšího zatěžovat eventuálními pochybeními v pravomocně vyřešených otázkách jiná stadia řízení před obecnými soudy. Avšak podle obsahu ústavní stížnosti k takové situaci v posuzovaném případě dochází. Nelze tedy akceptovat - obzvláště za situace, kdy byl stěžovatel výslovně poučen o způsobu, kterým bude soud postupovat po uplynutí jednoho roku od přerušení řízení - aby bylo zpětně namítáno to, co měl sám stěžovatel možnost svou procesní aktivitou napravit. To platí obzvláště za situace, kdy byl i v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel spatřoval v případě napadených rozhodnutí zásah do svých ústavně zaručených práv v jiných skutkových okolnostech. Ani Ústavní soud takové okolnosti neshledal. Proto nelze rozhodnutím, jež mohla být předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem (viz zejména ustanovení § 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu), nic vytýkat, neboť z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, jak jsou zakotveny v hlavě páté Listiny. To, že s rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat tvrzené porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením hlavy páté Listiny každá situace, kdy se účastník neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z pohledu ústavního nezaujímá (čl. 83 Ústavy České republiky).

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadenými rozhodnutími nebyla věc projednána meritorně a nic nebrání tomu, aby se stěžovatel za splnění ostatních hmotně- a procesněprávních podmínek domáhal ochrany svého práva znovu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto nezbylo, než návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání odmítnout.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 18. srpna 2004


JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 208/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies