III. ÚS 224/04 - Zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů v trestním řízení

19. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Z popsané důkazní situace vyplývá, že na jedné straně stojí výpověď poškozeného, která je částečně podporována výpovědí svědka, tyto důkazy jsou však v přímém rozporu s výpovědí obžalovaného a dalšího svědka, jinými slovy jedná se o situaci "tvrzení proti tvrzení". Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy či skupinami důkazů není neobvyklá, přičemž v této situaci je soud povinen důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu § 125 odst. 1 trestního řádu je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady "in dubio pro reo" zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější.

V předmětné trestní věci však nebylo postupováno s potřebnou pečlivostí a aktivitou a relevantní skutečnosti nebyly objasněny dostatečným způsobem.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 09.09.2004 sp. zn. III. ÚS 224/04)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 19. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 ve věci ústavní stížnosti K. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 23. 10. 2003 sp. zn. 9 To 326/2003 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 22. 5. 2003 sp. zn. 2 T 113/2001, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu a pro trestný čin pytláctví k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci a uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou způsobil svým trestným činem poškozenému.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2003 sp. zn. 9 To 326/2003 a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. května 2003 sp. zn. 2 T 113/2001 se zrušují.

Odůvodnění



I.

Stěžovatel K. N. (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. 2 T 113/2001 odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obžalovanému byla uložena povinnost podle § 59 odst. 2 tr. zák. nahradit podle svých sil škodu, kterou způsobil svým trestným činem poškozenému J. O. a podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zaplatit J. O. náhradu škody ve výši 66 000 Kč.

K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek zrušen v celém rozsahu usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 9 To 542/2002, a to z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a f) tr. ř.

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 2 T 113/2001 byl stěžovatel opětovně odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. a dále pro trestný čin pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 11. 2001 sp. zn. 1 T 718/2001, k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci - rybářského prutu zn. Sona. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obžalovanému shora konstatovaným trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě. Obžalovanému byla uložena povinnost podle § 59 odst. 2 tr. zák. nahradit podle svých sil škodu, kterou způsobil svým trestným činem poškozenému J. O., a podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit J. O. náhradu škody ve výši 66 000 Kč. Odsouzený skutek podvodu spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel ve dnech 14., 15., 17. a 18. 3. 2001 ve Žďáře nad Sázavou a ve Ždírci nad Doubravou pod smyšlenou záminkou dodání laciné elektroniky k následnému výhodnému prodeji vylákal od soukromého podnikatele J. O. postupně částky 17 000 Kč, 14 000 Kč, 20 000 Kč a 15 000 Kč, přičemž v dohodnuté době ani později mu objednanou elektroniku nedodal a peníze nevrátil.

Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítnul podle § 256 tr. ř. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 9 To 326/2003.



II.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh trestního řízení. Konstatuje, že ve svém odvolání proti prvému odsuzujícímu rozsudku namítal, že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně, že výpovědi poškozeného J. O. a svědka K. jsou vnitřně i navzájem rozporné, J. O. nedoložil výši údajně způsobené škody žádnou listinou, která by dokládala výdej peněz v hotovosti, jakkoliv mělo jít o výdaje při podnikatelské činnosti, z výpovědi svědka L. B. přitom trestnou činnost obžalovaného dovodit nelze, další provedené důkazy (výpověď svědka S. B. z přípravného řízení, výpis z rejstříku trestů a hodnocení obžalovaného z místa bydliště) pak svědčí ve stěžovatelův prospěch. Odvolací soud se s námitkami uvedenými v odvolání ztotožnil, vytknul nalézacímu soudu nevypořádání se se všemi provedenými důkazy, závažná procesní pochybení a pochybení ve formulaci výroků o vině a náhradě škody, chování poškozeného J. O. označil za podivné a nelogické, přičemž z těchto důvodů rozsudek nalézacího soudu zrušil. Okresní soud v novém hlavním líčení sice doplnil dokazování opětovným výslechem obžalovaného, poškozeného J. O. a svědka S. B., peněžním deníkem poškozeného a novým výpisem z rejstříku trestů obžalovaného, avšak ani tím dle stěžovatelova mínění neodstranil vady ve zjišťování skutkového stavu. Stěžovatel proti rozsudku podal opět odvolání. Krajský soud však odvolání zamítl, jakkoliv napadený rozsudek trpí stejnými vadami jako původní rozsudek. Odvolací soud prý pominul, že výpověď svědka S. B. potvrzuje stěžovatelovu verzi ohledně důvodu jeho cesty do Žďáru nad Sázavou, nezabýval se posouzením věrohodnosti poškozeného J. O. a spokojil se s předložením jeho peněžního deníku, ze kterého však pouze vyplývá, že poškozený mohl mít v předmětné době k dispozici peníze, o nichž tvrdí, že je vydal stěžovateli. Krajský soud tak rezignoval na své požadavky uvedené ve svém předchozím zrušujícím usnesení, tedy aby se nalézací soud vypořádal se všemi provedenými důkazy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Tyto náležitosti však splněny nebyly, což odvolací soud ponechal bez povšimnutí, a jednal tak v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Stěžovatel vzhledem k těmto okolnostem namítá, že soudy jednoznačně stranily poškozenému, jehož mylné nařčení dostačovalo k jeho odsouzení, nepřipustily jím navržené důkazy a neověřily jeho obhajobu, čímž došlo k porušení shora konstatovaných ústavních práv a svobod stěžovatele.



III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a vedlejšího účastníka J. O. Krajský soud v Brně navrhnul ústavní stížnost zamítnout, neboť v ní uvedené námitky byly již uplatněny v hlavním líčení a obsahově směřují do hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou konstatoval, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování pokládá ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Vedlejší účastník J. O. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Stěžovatel, Krajský soud v Brně, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou a vedlejší účastník J. O. byli požádáni o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byli upozorněni na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jejich souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán. Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání; vyjádření stěžovatele a J. O. Ústavní soud neobdržel. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, neboť ze zjištěného skutkového stavu věci nelze spolehlivě dovodit závěr o jeho vině.



V.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 2 T 113/2001 Ústavní soud zjistil:

Obžalovaný je ze spáchání trestné činnosti usvědčován především svědeckou výpovědí poškozeného J. O., učiněnou v přípravném řízení dne 12. 7. 2001 a při hlavním líčení ve dnech 23. 7. 2002 a 15. 4. 2003. Poškozený J. O. mj. uvedl, že dne 14. 3. 2001 přišel do jeho obchodu svědek T. K., kterého znal od vidění, a nabídnul mu k prodeji elektroniku, později mu telefonoval obžalovaný, kterého do té doby neznal, domluvili bližší podmínky prodeje a téhož dne jej opět navštívil T. K. spolu s L. B., kterým poškozený dal 17 000 Kč, aniž by si od nich vzal potvrzení o převzetí peněz, s tím, že mu slíbené zboží mělo být dodáno téhož dne, což se nestalo. Dalšího dne vydal opět po telefonické domluvě s obžalovaným T. K...i částky 5 000 Kč a 9 000 Kč, zboží přes opakované sliby dodáno nebylo, dne 17. 3. 2001 předal poškozený obžalovanému 20 000 Kč a následující den mu předal 15 000,- Kč, opět bez jakéhokoliv dokladu, neboť poškozený obžalovanému důvěřoval. Poškozený dále předal ve dvou splátkách dvěma nezjištěným mužům celkem 40 000 Kč. Všechny tyto částky zaplatil poškozený v souvislosti se slíbenou dodávkou elektroniky, jejíž množství i cena se postupně zvyšovaly, obžalovaný mu nabízel i účast na výrobě zámkové dlažby, o což poškozený neměl zájem. Poškozený předložil kopii svého peněžního deníku, ke kterému uvedl, že do něj nezapisoval shora popsané výdaje, neboť je hodlal zaúčtovat až po dodání zboží, včetně záručních listů a faktur. Svědek T. K. mj. vypověděl, že od poškozeného J. O. převzal 17 000 Kč a dalšího dne jednak spolu s L. B. 5 000 Kč a poté již sám 9 000 Kč, všechny tyto peníze předal obžalovanému, který dal jemu a L. B. za zprostředkování po 5 000 Kč. Svědek L. B. oproti tomu vypověděl, že měl spolu s T. K. pomoci J. O. při vykládce zřejmě nelegálního zboží, čehož se nakonec ze strachu neúčastnil. Obžalovaný popřel, že by se trestného činu dopustil, uvedl, že se s J. O. setkal asi dvakrát a domlouvali se na obchodní spolupráci ve věci výroby zámkové dlažby, k dohodě ovšem nedošlo, žádné peníze od poškozeného nepřevzal a elektroniku mu k prodeji nenabízel. Svědek S. B. vypovídal ohledně své cesty s obžalovaným a jeho bratrem L. L. do Žďáru nad Sázavou, kde měl mít obžalovaný jednání ohledně zámkové dlažby.

Ze shora popsané důkazní situace vyplývá, že na jedné straně stojí výpověď poškozeného J. O., která je částečně podporována výpovědí svědka T. K., tyto důkazy jsou však v přímém rozporu s výpovědí obžalovaného a svědka L. B., jinými slovy jedná se o situaci "tvrzení proti tvrzení". Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy či skupinami důkazů není neobvyklá, přičemž v této situaci je soud povinen důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady "in dubio pro reo" zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější.

V předmětné trestní věci však nebylo postupováno s potřebnou pečlivostí a aktivitou a relevantní skutečnosti nebyly objasněny dostatečným způsobem.

Náležitá pozornost nebyla věnována prověření věrohodnosti výpovědi poškozeného J. O. Ústavní soud samozřejmě nechce zaujímat k věrohodnosti této výpovědi jakýkoliv názor, protože důkaz jeho výslechem v řízení před Ústavním soudem neprovedl a takové hodnocení mu ani nepřísluší. Ústavní soud však konstatuje, že chování tohoto klíčového svědka v době trestného činu vykazuje značné nejasnosti, které nebyly v průběhu trestního řízení náležitě vysvětleny.

V počínání poškozeného během jeho údajného nákupu elektroniky se vyskytuje řada nelogičností: Poškozený uvedl, že T. K., který mu měl jako první prodej elektroniky nabídnout, zná pouze od vidění, obžalovaného neznal, blíže se nezajímal o původ nabízeného zboží, poškozený se měl dne 14. 3. 2001, tedy v den, kdy došlo k první nabídce prodeje elektroniky, od L. B. telefonicky dozvědět, že T. K. byl zadržen policií. K dodání elektroniky mělo dojít původně 14. 3. 2001, poté, co se tak nestalo, zaplatil poškozený další částku s tím, že zboží bude dodáno 15. 3., dodání elektroniky se však stále prodlužovalo a poškozený vydával další a další částky, aniž by obdržel jakékoliv zboží. Od žádné z osob, kterým předal shora popsané částky, si nedal vystavit doklad o převzetí peněz, což zdůvodňoval tím, že jim důvěřoval, vzhledem ke shora popsaným okolnostem nabízeného prodeje jsou však důvody jeho důvěřivosti zcela nesrozumitelné. Toto jednání poškozeného je o to podivnější, že elektroniku hodlal zřejmě zakoupit v rámci své podnikatelské činnosti (poškozený ve svém obchodě prodává mj. elektroniku), při které je vystavení dokladu o převzetí peněz naprostou samozřejmostí i mezi zcela důvěryhodnými obchodními partnery. Nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2003 však tyto okolnosti zcela pominul s tím, že o pravdivosti výpovědi J. O.nemá žádné důvody pochybovat (str. 3 rozsudku), tento svůj závěr ovšem žádným způsobem neodůvodnil.

Nalézací soud konstatoval, že výpověď poškozeného je podporována výpovědí T. K., který vypověděl, že jako zprostředkovatel převzal od poškozeného ve dvou dnech celkem 31 000 Kč, které předal obžalovanému, v jednom případě tak učinil za přítomnosti L. B. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že výpovědi J. O. a T. K. jsou vzájemně rozporné, přičemž vnitřně rozporná je i výpověď T. K.: J. O. uvedl, že T. K. znal pouze od vidění a že tento svědek mu při první schůzce dne 14. 3. 2001 nabídnul k prodeji elektroniku, téhož dne kolem 19.00 hod. mu za přítomnosti L. B. předal 17 000 Kč, T. K. naproti tomu vypověděl, že J. O. zná, a jelikož chtěl koupit nějakou elektroniku, tak zprostředkoval kontakt mezi ním a obžalovaným, který mu ji měl dodat. Ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že od poškozeného dostal 17 000 Kč bez přítomnosti L. B., tento svědek byl naopak přítomen předání 5 000 Kč, poté od poškozeného obdržel ještě 9 000 Kč, od obžalovaného dostal on i L. B. po 5 000 Kč, a to pouze za to, že mu dělali poslíčky a přinesli peníze. U výpovědi v hlavním líčení T. K. vypověděl, že od poškozeného dostal ve dvou případech částku vždy kolem 15 000 Kč, o účasti L. B. na předání peněz nic neuváděl a ani neví, z jakého důvodu dostal tento svědek od obžalovaného 5 000 Kč. Nalézací soud tyto rozpory zcela pominul.

Jak již bylo shora konstatováno, výpovědi J. O. a T. K. stojí v rozporu nejen s výpovědí obžalovaného, ale i s výpovědí L. B. Tento svědek uvedl, že měl poškozenému pomáhat při vykládce zboží, ke které nedošlo, že T. K. dal druhý den jeho manželce 3 000 Kč, aniž by uvedl, z jakého důvodu tak činí, a že J. O. blíže nezná, jeho manželka mu ho pouze jednou ukázala na ulici. L. B. nepotvrdil, že by asistoval při předání peněz J. O...em T. K...i, jakkoliv poškozený i T. K. tvrdí opak (rozcházejí se ovšem v tvrzení, u předání jaké částky měl být L. B. přítomen). Okresní soud se rozpory mezi výpověďmi svědků nepokusil odstranit (např. provedením konfrontace mezi svědky L. B. a T. K. podle § 104a odst. 2 tr. ř.), ale zcela je pominul, přičemž konstatoval, že výpověď L. B. je z hlediska posouzení věci nerozhodná (str. 3 rozsudku). Soud rovněž nijak nezhodnotil skutečnost, že svědkové L: B. i T. K. jsou osobami opakovaně soudně trestanými, což je zřejmé z výpisů z rejstříku trestů založených ve spise, a nijak neposoudil otázku jejich věrohodnosti.

Odvolací soud ve svém prvním zrušujícím usnesení mj. konstatoval, že jednání poškozeného se jeví jako podivné a ne zcela logické, vytknul nalézacímu soudu, že tento "bizarní" popis skutku akceptoval, že se nevyrovnal s otázkou věrohodnosti svědků L. B. a T. K. ani se závažnými rozpory ve výpovědích J. O. a T. K. v přípravném řízení a hlavním líčení a že závěr nalézacího soudu, že výpovědi těchto svědků spolu korespondují, neodpovídá skutkovým zjištěním (str. 2 usnesení odvolacího soudu ze dne 5. prosince 2002). Na tyto výtky nalézací soud ve svém druhém odsuzujícím rozsudku žádným způsobem nereagoval, na což obžalovaný upozorňoval ve svém odvolání. Krajský soud však toto pochybení okresního soudu nenapravil, s námitkami uplatněnými v odvolání se vůbec nevypořádal a rozpory konstatované ve svém předchozím usnesení zcela pominul. Pouze konstatoval, že provedené dokazování umožnilo dospět k jednoznačnému závěru bez důvodných pochybností, a pokud doplněné dokazování prohloubilo závěr nalézacího soudu o vině obžalovaného a nevěrohodnosti jeho obhajoby, nelze této úvaze nic vytknout, neboť má oporu v provedených důkazech (str. 2 usnesení odvolacího soudu ze dne 23. října 2003). Tento závěr odvolacího soudu je zcela nepřesvědčivý a konkrétními úvahami neodůvodněný.



VI.

Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr obecných soudů o vině stěžovatele trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů. Pro uvedené okolnosti nelze než konstatovat, že obecné soudy v posuzovaných rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého plynou z kautel vyplývajících ze zásady vyhledávací, ze zásady materiální pravdy a ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř.).

Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 26]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 31, nález č. 148). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Současně bylo vzhledem k hospodárnosti řízení zrušeno též rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, byť jeho zrušení nebylo v petitu ústavní stížnosti navrhováno, neboť bylo rovněž zatíženo shora konstatovanými vadami.

Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle § 314h až 314k tr. ř., a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Obecné soudy by se měly pokusit doplněním dokazování zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno, v souladu se zásadou presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obžalovaného.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies