I. ÚS 473/04

24. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti A. D., právně zastoupeného JUDr. R. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2004, č. j. 20 Cdo 138/2004-114, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, č. j. 54 Co 63/2003-83 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2002, č. j. E 5729/2001-61,


t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci návrhu na výkon rozhodnutí vyklizením bytu, v němž měl postavení povinného, s tvrzením, že jimi byla zasažena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, 3, 7, 11, 12 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k zásahu do výše uvedených práv došlo v řízeních před obecnými soudy tím, že byla zvýhodněna jeho bývala manželka H. D. (vedlejší účastnice), na úkor jeho práv. Městský soud opřel své rozhodnutí o nepravdivou skutečnost, protože vycházel z toho, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí neexistuje spor o vypořádání společného jmění manželů (SJM). Soudy nařídily výkon rozhodnutí vyklizením, ačkoli neskončil spor o vypořádání SJM, čímž došlo k dalšímu zásahu do jeho práv, protože přestěhováním stěžovatele do náhradního bytu nebude mít zaručena stejná dispoziční práva s majetkem, který je v jeho vlastnictví a nachází se v bytě vedlejší účastnice. Vedlejší účastnici připadl do výlučného užívání družstevní byt 3+1, což po skončení rozvodového řízení povede k nabytí výlučného vlastnického práva vedlejší účastnicí. Povinností soudů bylo zajistit rovná práva stěžovatele a vedlejší účastnice. Přitom přestěhováním stěžovatele do bytu pro jednu osobu došlo k naprostému znevýhodnění právního postavení stěžovatele a k zhoršení jeho bytového zázemí. Soudy nereflektovaly na námitky, že náhradní byt neumožňuje lidsky důstojné ubytování pro stěžovatele a jeho syna, protože tento byt je nepřiměřeně malý a zchátralý. Zásah do všech výše uvedených práv spočívá i v tom, že stěžovatel není schopen přivodit ukončení sporu o vypořádání SJM, jehož součástí by mělo být i finanční vypořádání poskytnuté stěžovateli vedlejší účastnicí. Stěžovatel tak byl rozhodnutími soudů vystaven do značně tíživé životní situace, která je v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, která musí soudy ctít.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2002 (E 5729/2001-61) byl na návrh vedlejší účastnice nařízen výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 1999 (28 C 163/98-63) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2000 (12 Co 761/99-84) vyklizením bytu. Soud přezkoumal námitku nedostatečné velikosti bytu pro dvě osoby (stěžovatel a jeho syn), jakož i otázku špatného technického stavu bytu a poté návrhu vyhověl.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2003 (54 Co 63/2003-83) tak, že potvrdil rozhodnutí obvodního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí jako věcně správné. Městský soud upozornil, že podle zjištění soudu prvního stupně zletilý syn stěžovatele sice preferuje povinného, ovšem nelze dospět k závěru, že ve smyslu zákona vede společnou domácnost výhradně se stěžovatelem (jeho bydlení hradí vedlejší účastnice). Jde navíc o osobu zletilou, která si část svých potřeb zajišťuje sama. Soud nakonec uvedl, že k rozvodu došlo v roce 1998, a proto již uplynula zákonná lhůta pro vypořádání dohodou či rozhodnutím soudu (§ 150 odst. 4 obč. z.)

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2004 (20 Cdo 138/2004-114) odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, protože dospěl k závěru, že není naplnění žádný z důvodů přípustnosti dovolání, s tím že věc ani nemá potřebný judikatorní přesah.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

V předmětné věci nutno připomenout dva zásadní momenty. Předně jde o vymezení samotného předmětu řízení o ústavní stížnosti, jímž je stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv, ke kterému mělo dojít ve vykonávacím řízení. Proto jsou irelevantní veškeré námitky, které se vztahují k pravomocně skončenému řízení, které vykonávacímu řízení předcházelo. Dále je nutno přihlížet k tomu, že v civilním řízení je pravidelně řešen střet jinak rovnocenných základních práv, což v řízení o ústavní stížnosti nevyhnutelně znamená, že těžiště přezkumu leží zejména ve zkoumání toho, zda byla při rozhodování sporu dvou konkurenčních práv respektována pravidla spravedlivého procesu.

Podstatou ústavní stížnosti, jsou opakovaně vznášené námitky, že stěžovatel je exekučním rozhodnutím nucen k přestěhování do nevyhovujícího náhradního bytu, kde s ním navíc nebude moci bydlet jeho syn, protože náhradní byt je malý. Avšak již obvodní soud se podrobně zabýval kvalitou náhradního bytu a konstatoval, že jej stěžovatelem namítané závady nečiní neobyvatelným, s tím že "nevelká rekonstrukce opotřebovaného zařízení z něj může učinit byt vysoké kvality". Obvodní soud rovněž uvedl, že zletilý syn stěžovatele P. D. není povinen opustit vyklizovaný byt, a proto jej nelze zahrnout do úvah posuzujících dostatečnost velikosti náhradního bytu. Městský soud dodal, že nelze po vedlejší účastnici požadovat, aby zajišťovala stěžovateli větší byt, než mu přísluší, a to pouze na základě jeho úvah o spolubydlení s další osobou a v otázce celkové povahy náhradního bytu upozornil, že většina námitek vznášených v tomto směru stěžovatelem vychází z nesprávného právního názoru o kvalitě bytové náhrady, na níž má nárok, protože je postavena na mylné doměnce, že mu má být zajištěn byt kvalitou rovnocenný. K posouzení otázky kvality náhradního bytu, stejně jako k závěru o relevanci bytové potřeby syna stěžovatele, došlo v mezích ústavnosti a Ústavní soud nemá k závěrům obecných soudů v tomto ohledu co vytknout.

Je skutečností, že při reakci na stěžovatelovu námitku, že bez ukončení sporu o vypořádání SJM nelze provést výkon rozhodnutí, protože nelze určit věci, které mají být vyklizeny, odvolací soud chybně vycházel z toho, že neexistuje spor o vypořádání společného jmění manželů, čímž neodvratně nastupuje tzv. domněnka vypořádání (§ 150 odst. 4 občanského zákoníku). Proto uzavřel, že v nemožnosti určení takových věcí nelze spatřovat překážku výkonu rozhodnutí. I když byl tento dílčí skutkový předpoklad nesprávný, nutno připomenout, že právní vztahy k SJM je nutno v mezidobí mezi zánikem SJM rozvodem a jeho vypořádáním posuzovat podobně jako za trvání manželství, což následně znamená, že toto skutkové pochybení nemůže samo o sobě založit protiústavnost napadených rozhodnutí, protože zákonná úprava nevylučuje, že při výkonu rozhodnutí budou určeny věci podléhající vyklizení, což byla podstata námitky stěžovatele. Ani zde nedošlo k zásahu, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele.

Tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo zjištěno. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. srpna 2004

JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 473/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies