I. ÚS 446/04

24. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. D. R., zastoupené JUDr. J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 14 Co 96/2004 - 140, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2004, č. j. 27 C 73/2001 - 123,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2004 ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že výše citované soudy svým postupem v dané věci porušily ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.

Výše citovaným (ve věci již třetím) rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky s návrhem, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal vedlejší účastník (žalované Hlavní město Praha) stěžovatelce dne 9. 10. 2000, je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že z uvedených důkazů (viz str. 2 citovaného rozsudku) vyplývá, že ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákoníku práce byla pracovní smlouva se stěžovatelkou uzavřena platně, neboť ji uzavírala osoba k tomu pověřená zaměstnavatelem. Současně byla splněna i podmínka ve smyslu ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., tj. že o tom, zda se jedná o neomluvenou absenci, rozhoduje zaměstnavatel v dohodě s příslušným odborovým orgánem. Dále uvedl, že z dalších důkazů, včetně provedených soudem I. stupně, je nesporně prokázáno, že žádost o poskytnutí dovolené musela být písemná, že o zákazu čerpání dovolené byla včas stěžovatelka informována jak oficielně, tak neformálně, nebyla jí dovolená povolena, avšak přesto stěžovatelka odjela mimo republiku. Proto i po doplnění řízení dospěl ke shodným skutkovým, tak i právním závěrům jako soud I. stupně, a v podstatě uplatněné odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. neshledal důvodnými.

Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že v jejím případě došlo k nespravedlivému procesu. Argumentuje, že soud I. stupně se zabýval při hodnocení důkazů vším možným, ale jediným zásadním a objektivním důkazem, kterým byla kniha služeb, se však vůbec nezabýval. Stejně tak soud odvolací se nezabýval jejími tvrzeními a opominul nejdůležitější důkaz, čímž obecné soudy pochybily při zjišťování skutkového stavu a zároveň v právním hodnocení celé věci. Dle jejího názoru došlo k selektivnímu hodnocení důkazů, neboť byly hodnoceny pouze důkazy, které byly pro ni nepříznivé a soud vyloučil ty důkazy, které hovořily v její prospěch. Takový postup shledává stěžovatelka nesprávným, protože porušuje ústavní pořádek zakotvený v čl. 1 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti zásah do jejích práv garantovaných ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto ustanovení Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovatelce bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela evidentní, že obecné soudy jednaly v souladu s procesními předpisy, stěžovatelce nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se odvoláním pečlivě zabýval a celkově přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně i řízení proběhnuvší před ním.

Namítá-li stěžovatelka nedostatky v hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle své úvahy. Stejně tak soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o. s. ř. ).

Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími konstatuje, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodněních svých rozsudků soudy své závěry detailně zdůvodnily. Proto také Ústavní soud neshledal v jejich postupu, resp. v jejich rozhodnutích stěžovatelkou tvrzené porušení práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Námitka stěžovatelky o porušení čl. 1 Ústavy ČR v tomto případě není relevantní, ostatně ani ona sama ve svém podání neuvádí, v čem konkrétně by mělo být toto ustanovení Ústavy ČR porušeno.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Je tedy zřejmé, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelky na jejich zrušení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 24. srpna 2004

JUDr. Vojen Güttler předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 446/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies