I. ÚS 695/02

24. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené advokátem JUDr. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 19. 9. 2002, č.j. 30 Cdo 1368/2002-266, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") rozhodnutím ze dne 22. 5. 1998, č. X, zamítla žádost M. T. (dále jen "stěžovatelka") o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 39 zákona č. 155/1995. ČSSZ v odůvodnění poukázala na posudek lékaře OSSZ Kladno ze dne 16. 12. 1997, podle kterého stěžovatelka není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 35 %.

Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, stěžovatelce uložil, aby se dostavila dne 4. 12. 2000 v 8.00 hod. "k nástupu hospitalizace" do Revmatologického ústavu, Na S. 4, Praha 2. Krajský soud v odůvodnění konstatoval, že Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen "PK MPSV") požádala krajský soud o spolupráci, neboť stěžovatelka se odmítá podrobit hospitalizaci. Krajský soud s odkazem na ustanovení § 127 odst. 3 o.s.ř., podle něhož může být účastníkovi uloženo, aby se dostavil ke znalci a podrobil se lékařskému vyšetření, rozhodl, jak výše uvedeno. Krajský soud současně - v případě, že by stěžovatelka nevyvinula potřebnou součinnost a nedostavila se k hospitalizaci - poukázal na možnost použití ustanovení § 52 odst. 1 o.s.ř. (předvedení stěžovatelky). Krajský soud konečně - s odkazem na ustanovení § 202 odst. 2 písm a) o.s.ř. - v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Stěžovatelka dopisem ze dne 4. 12. 2000 krajskému soudu (poznámka: samosoudkyni M.) sdělila, že již nechce, aby jí byl přiznán plný invalidní důchod, ale, že chce, aby jí byl přiznán částečný invalidní důchod od června 1996, a to na základě posudku PK MPSV ze dne 28. 6. 1999. Stěžovatelka v dopise dále uvedla, že ji samosoudkyně "po dvou a půl letech odvolacího řízení donutila ... v přímém rozporu s listinou práv a svobod odstoupit od požadování přiznání plného ID, který mi náleží od 6/96". Současně poukázala na skutečnost, že ji samosoudkyně bezdůvodně nutí k hospitalizaci, ačkoliv požadované vyšetření lze provést ambulantně.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 12. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-119, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ zrušil (poznámka: neboť v případě možného zastavení řízení by byla stěžovatelce odebrána možnost požádat o přiznání částečného invalidního důchodu) a věc vrátil ČSSZ k dalšímu řízení. ČSSZ uložil, aby znovu rozhodla o přiznání částečného invalidního důchodu a přihlédla k datu vzniku částečné invalidity, tj. k červnu 1996.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2001, č.j. 1 Cao 59/2001-155, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění poukázal na nedostatek spočívající v tom, že krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by byl nařídil a provedl jednání. Uložil mu proto, aby v souzené věci nařídil jednání a současně posoudil otázku zpětvzetí (omezení) opravného prostředku stěžovatelkou.

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ znovu zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Citované podání stěžovatelky ze dne 4. 12. 2000 posoudil jako zpětvzetí návrhu na přezkoumání rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod; stěžovatelčin přípis (ze dne 4. 12. 2000) hodnotil jako projev vůle fyzické osoby způsobilé k právním úkonům, který byl učiněn vážně, určitě a srozumitelně. Krajský soud zavázal ČSSZ k novému rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu stěžovatelce s přihlédnutím k datu vzniku částečné invalidity, tj. k červnu 1996.

K novému odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil s posouzením stěžovatelčina přípisu ze dne 4. 12. 2000 soudu prvého stupně, jako se zpětvzetím návrhu na přezkoumání citovaného rozhodnutí ČSSZ. K usnesení Krajského soudu ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, odvolací soud mimo jiné uvedl, že tímto usnesením nebylo nařízeno stěžovatelčino předvedení, neboť ta byla pouze vyzvána k tomu, aby absolvovala vyšetření zdravotního stavu v příslušném zdravotnickém zařízení. Vrchní soud v této souvislosti poukázal na nesprávné poučení o následcích neuposlechnutí výzvy učiněné krajským soudem; v tomto řízení, kde je důkazní břemeno k prokázání invalidity na žadateli o dávku (na stěžovatelce), měl soud stěžovatelku vyzvat k nástupu na potřebná vyšetření nikoliv s pohrůžkou použití pořádkových opatření (jak je tedy tomu, je-li důkazní břemeno na soudu či na protistraně), ale s poučením, že pokud tak neučiní, bude soud vycházet z toho, že stěžovatelka důkazní břemeno neunesla. Ostatně stěžovatelka tak byla odvolacím soudem poučena při jednání dne 16. 5. 2001 a její reakcí na toto poučení nebylo podstoupení potřebných vyšetření, ale námitka podjatosti proti revmatologickému ústavu jako takovému. [Poznámka: vrchní soud pro úplnost obecně uvedl, že pokud došlo ke zpětvzetí opravného prostředku a pojištěnec (stěžovatelka) je toho názoru, že jeho žádost o důchodovou dávku je důvodná, může ji kdykoli opakovat.] K věci samé poukázal vrchní soud na to, že pokud podle dosavadních výsledků řízení stěžovatelčin zdravotní stav a její schopnosti soustavné výdělečné činnosti - k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí - odpovídaly částečné invaliditě podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a vznik částečné invalidity byl stanoven na červen 1996, pak soud prvního stupně postupoval správně a v souladu s ustanovením § 86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., jestliže přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ zrušil a vrátil ČSSZ k dalšímu řízení a k vydání nového rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu s přihlédnutím ke stanovenému datu vzniku částečné invalidity.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením ze dne 19. 9. 2002, č.j. 30 Cdo 1368/2002-266, dovolání z důvodu nepřípustnosti odmítl. Dovolací soud v odůvodnění poukázal na skutečnost, že odvolací soud v souzené věci neřešil otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ani z jiných zákonných ustanovení prý nebylo možné přípustnost dovolání dovodit.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, a usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 19. 9. 2002, č.j. 30 Cdo 1368/2002-266, napadla stěžovatelka ústavní stížnost, v níž uvádí, že bezprávným postupem a jednáním obecných soudů byla ponížena a značně hmotně poškozena. Konkrétně se prý v jejím případě jedná o porušení základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, v čl. 8 odst. 1 a odst. 6, v čl. 2 odst. 3, v čl. 4 odst. 1, v čl. 7 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka především uvedla, že se krajský soud již v napadeném usnesení ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, dopustil pochybení procesní povahy a porušení hmotného práva, a to: 1) proto, že neustanovil soudního znalce, nezabýval se náležitostmi svobody vůle stěžovatelky v přípisu ze dne 4. 12. 2000 a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení přípisu jako zpětvzetí návrhu, které způsobilo předčasné ukončení soudního řízení (čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), 2) proto, že stěžovatelce uložil, aby se dostavila "k nástupu hospitalizace" (porušení čl. 7 odst. 1 a odst. 2 a čl. 8 odst. 1 a odst. 6 Listiny, tj. osobní svobody stěžovatelky, a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny), 3) proto, že jí uvedený soud vyhrožoval možným předvedením k hospitalizaci (čl. 7 Listiny). Ze stejných důvodů prý porušil citovaná ustanovení Listiny a Úmluvy také Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, který navíc "přehlédl, že odvolací soud řešil právní otázku (tj. zákonnost uložení hospitalizace stěžovatelce v usnesení soudu prvního stupně) v rozporu s hmotným právem" a který nedospěl k právnímu závěru, že má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález: usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 19. 9. 2002, č.j. 30 Cdo 1368/2002-266, se zrušují. Stěžovatelka dále uvedla, že ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:

1. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 16. 11. 2000. Od uvedeného dne do podání ústavní stížnosti ze dne 2. 12. 2002 tedy uplynula podstatně delší doba než doba 60 dnů, již zákon stanoví (ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

2. a) V části ústavní stížnosti týkající se ostatních napadených rozhodnutí, tj. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, a usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 19. 9. 2002, č.j. 30 Cdo 1368/2002-266, se Ústavní soud v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze totiž rozsudkem ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, rozhodnutí ČSSZ ze dne 22. 5. 1998, č. X, zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, což Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, potvrdil. Na první pohled proto (opticky) vzniká dojem, že řízení běží dále a že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

V tomto konkrétním případě se zřetelem ke specifičnosti situace však Ústavní soud k tomuto závěru nedospěl. Vedly jej k tomu následující důvody:
a) Krajský soud v Praze citovaným rozsudkem ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, zrušil rozhodnutí ČSSZ ze dne 22. 5. 1998, č. X, a věc vrátil ČSSZ k rozhodnutí o částečném invalidním důchodu, neboť posoudil stěžovatelčino podání ze dne 4.12. 2000 jako zpětvzetí návrhu ohledně plného invalidního důchodu;
b) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, tento závěr potvrdil; napadeným usnesením se však zabýval i věcně a dovodil, že podle dosavadních výsledků řízení odpovídal stěžovatelčin zdravotní stav a její schopnosti částečné invaliditě, takže je třeba, aby ČSSZ přiznala stěžovatelce částečný invalidní důchod;
c) z celého kontextu ústavní stížnosti je však - mimo jiné - zřejmé, že stěžovatelka proti těmto závěrům obecných soudů brojí a popírá, že by byla vzala zpět svůj návrh na přiznání plného invalidního důchodu; je patrno, že obsahově usiluje právě o to, aby jí plný invalidní důchod byl přiznán.

Ústavní soud usuzuje, že pokud by tedy - za této situace - odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost (tj. že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje), šlo by o nepřiměřený formalismus. Proto dospěl k závěru, že se těmito napadenými rozhodnutími (tj. rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, a usnesením Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 19. 9. 2002, č.j. 30 Cdo 1368/2002-266) bude zabývat věcně.

b) Ve vztahu k těmto napadeným rozhodnutím (sub 2. a) však Ústavní soud dovozuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomu jej vedou následující důvody.

V prvé řadě stěžovatelce nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo; podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecných soudů domáhala.

Stěžovatelka nesprávnost napadených rozhodnutí obecných soudů dále spatřuje jednak v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (tj. že krajský soud neustanovil soudního znalce), v nedůsledném právním posouzení projevu její vůle a následně v nesprávném právním posouzení jejího podání ze dne 4. 12. 2000, jímž vzala návrh na přiznání plného invalidního důchodu zpět. Ústavní soud je přesvědčen, že uváděné námitky akceptovat nelze. Z obsahu spisového materiálu, jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu jednoznačně plyne, že zjištění učiněna oběma soudy, [včetně hodnocení písemného projevu vůle stěžovatelky jako projevu, který učinila sama (což nepopírala ani v dalších písemných podáních a přednesech), a to svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (a tedy v souladu s ustanoveními § 34 a § 37 o.z.)], jakož i úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich skutkové a právní závěry na straně druhé, jsou ústavně konformní, nemají povahu svévole a nejsou ani ve vzájemném extrémním rozporu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a není důvod, aby je Ústavní soud z hlediska ústavního zpochybňoval.

Stejně tak nelze stěžovatelce přisvědčit, pokud se domnívá, že obecné soudy porušily ustanovení čl. 7 odst. 1 a odst. 2, čl. 8 odst. 1 a odst. 6, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny v souvislosti s řešením otázky zákonnosti nařízení její hospitalizace usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č.j. 41 Ca 166/98-108, a s poučením o možném předvedení k této hospitalizaci. Jak již bylo uvedeno pod b. 1, ústavní stížnost proti citovanému usnesení je podána opožděně. Věcně se jí zabýval Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 28. 11. 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208; odůvodnění tohoto rozsudku je jasné, srozumitelné, přesvědčivé a ani z hlediska ústavnosti nevzbuzuje pochybnosti. Není úkolem Ústavního soudu, aby - za tohoto stavu - závěry vrchního soudu reparoval.

Ústavní soud konečně usuzuje, že i výklad běžného zákona (občanského soudního řádu), který v souzené věci provedl Nejvyšší soud ČR, je ústavně konformní. V zásadě je věcí dovolacího soudu samého - za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - zda na základě vlastního uvážení dojde k závěru že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, či zda rozhodnutí nepovažuje za natolik zásadní a dovolání nepřipustí. Posouzení toho, zda rozhodnutí řeší otázku po právní stránce zásadního významu, je tedy věcí nezávislého soudního rozhodování (je plně v kompetenci obecného soudu) a v principu předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu není (srov. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. C.H. Beck Praha, 1996, str. 345). Proti nepřipuštění dovolání ze strany obecného (Nejvyššího) soudu lze proto úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, pokud by tím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky (srov. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. C.H. Beck Praha, 1997, str. 434-435). Taková situace však v souzené věci nenastala.

Podle mínění Ústavního soudu ústavní stížnost představuje - do značné míry - polemiku s právními názory obecných soudů, jež dle názoru stěžovatelky vedly v souzené věci k porušení jejích základních práv a svobod. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že Ústavní soud již vícekrát judikoval, že postup v řízení a rozhodnutí ve věci na základě jiného právního názoru než je názor stěžovatele porušení ústavního práva na soudní ochranu nezakládá.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2004





JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 695/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies