I. ÚS 529/02

24. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 110/2004, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 2 To 171/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2001, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Včas podanou ústavní stížností, doplněnou dalšími podáními ze dne 1. října 2002, 16. prosince 2002 a 21. května 2004, se D. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ) a zásady "in dubio pro reo".

Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), dovolání stěžovatele proti označenému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2001, čj. 48 T 4/2001 - 615. Tímto rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let.

Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 48 T 4/2001, bylo zjištěno, že obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel společně s R. Č., po předchozí domluvě, s úmyslem zmocnit se finančních prostředků J. Z. (dále jen "poškozený"), v době od 01.00 hod. do 01.20 hod. dne 2. 11. 2000 v Bystřici nad Pernštejnem, poškozeného fyzicky napadali, přičemž stěžovatel ho nejméně jednou kopl do horní části těla. Poškozenému odcizili mj. finanční hotovost ve výši nejméně 520,--Kč a způsobili mu poranění, zejména poranění hlavy, která vedla k jeho smrti.

Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění své ústavní stížnosti předestřel, stejně jako v odvolání, své vlastní hodnocení provedených důkazů. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval v tom, že odvolací soud neakceptoval jeho návrhy na doplnění dokazování znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z oboru chemické expertízy, a výslechem pracovníka provádějícího pachovou zkoušku. Odvolací soud se, podle stěžovatele, nevypořádal s rozpory ve výpovědích spolupachatele R. Č. a ve znaleckých posudcích z odvětví psychiatrie a psychologie, vypracovaných jednak v přípravném řízení na žádost orgánů činných v trestním řízení, jednak na žádost obhajoby pro účely odvolacího řízení. Vzhledem k rozporům ve znaleckých posudcích žádal o revizní znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie, které měly rozpory odstranit. V této souvislosti poukázal na znalecký posudek Doc. MUDr. Z. B., CSc., který byl vypracován až po vynesení usnesení odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření, k výzvě Ústavního soudu, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že v řízení o dovolání postupoval podle příslušných ustanovení trestního řádu. V tomto řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Navíc sám stěžovatel porušení jakéhokoli svého ústavně zaručeného práva či svobody, ve vztahu k rozhodnutí o dovolání, ani nenamítá. Na doplnění uvedl, že k nápravě skutkových vad a nedostatků v dokazování, kterých se stěžovatel domáhal v řízení o dovolání, slouží stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. V rovině ústavně právní odkázal především na čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Také Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitkám stěžovatele, týkajícím se kriminalistického posudku z odvětví chemické expertízy, uvedl, že tento posudek měl podpůrný charakter. Byl brán v úvahu v souvislosti s dalšími skutečnostmi, zejména se závěry odborného vyjádření pachové identifikace a obsahem vyjádření odsouzeného R. Č. Tyto důkazy vedly pouze k obecnému závěru, že věrohodnější výpovědí je výpověď R. Č.. Nález pachových stop stěžovatele a nález textilních vláken, druhově shodných s vlákny pocházejícími z jeho oděvu, na oděvu poškozeného svědčí pro podstatně aktivnější jednání stěžovatele ve vztahu k poškozenému než jak uvádí ve své výpovědi. Rozporům ve výpovědích R. Č. byla věnována značná pozornost (viz str. 12 až 15 usnesení vrchního soudu), stejně jako důkazním návrhům obhajoby, kterým nebylo vyhověno. Výpovědi byly srovnány s dalšími provedenými důkazy a současně bylo reagováno na rozpory ve výpovědích stěžovatele. Těžiště ústavní stížnosti však spočívá ve zpochybnění znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie zpracovaných v přípravném řízení. Ani s těmito námitkami se odvolací soud neztotožnil a opětovně odkázal na odůvodnění svého usnesení. Ke znaleckému vyjádření Doc. MUDr. Z. B., CSc., který zpochybnil závěry znaleckých posudků opatřených v přípravném řízení, uvedl, že obsah tohoto znaleckého vyjádření mu není znám, neboť byl vypracován až po skončení odvolacího řízení. Původní znalecké posudky odpovídají požadavkům, které na ně kladou orgány činné v trestním řízení. Z jejich obsahu nebylo zjištěno nic, co by zpochybnilo odbornou způsobilost znalců. S poukazem na obsah spisu a na případnou trestní odpovědnost znalců, odmítl také argument stěžovatele, že jeho vyšetření původními znalci nebyl věnován patřičný časový rámec. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Nejvyšší státní zastupitelství, stejně jako Vrchní státní zastupitelství, se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy, zpochybňování znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie a skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy učiněnými v řízení o odvolání.

Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem uvedená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vybočení z mezí ústavních záruk, přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace, které se vztahují k dokazování, vytvářením odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, sv. 31, č. 130, a další). Jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Takovéto vybočení z ústavních záruk v dané věci ovšem zjištěno nebylo. Postup obecných soudů byl při zjišťování skutkového stavu, při provádění důkazů a jejich hodnocení, v souladu s ustanovením § 2 odst. 4, 5, 6 TrŘ a nedošlo ani k porušení zásady "in dubio pro reo". Obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně, přiléhavým způsobem odůvodnily. Na obsah jejich rozhodnutí, která odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 TrŘ a jsou zárukou nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, lze odkázat.

K tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy, odkazuje Ústavní soud na svou stávající judikaturu, podle níž není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, pokud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádá s tím, proč navržený důkaz neprovedl (srov. sp. zn. I. ÚS 362/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Praha, C. H. Beck 1997, str. 111). Ústavní stížnost neobsahuje žádné nové argumenty, kterými by se obecné soudy, v průběhu řízení před nimi prováděném, již podrobně nezabývaly. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí detailně zabýval všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými v odvolání, své závěry řádně odůvodnil a ústavně konformním způsobem vyložil, proč nevyhověl návrhům stěžovatele na doplnění dokazování a nevyžádal si revizní znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie. Tyto závěry svědčí o tom, že rozhodování odvolacího soudu nebylo poznamenáno libovůlí, což by jinak zakládalo porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobný závěr musel Ústavní soud učinit i ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 38 Listiny.

Rovněž Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání náležitě zdůvodnil své závěry o postupu podle příslušných ustanovení trestního řádu. V posuzovaném případě použil obvyklé metody výkladu právních norem, jím provedená interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení trestního řádu nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje z mezí ústavnosti.

V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že argumentace revizním znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a psychologie, vypracovaným Doc. MUDr. Z. B., CSc., na žádost stěžovatele, není namístě. Jedná se totiž o nová tvrzení (tzv. nova), jimiž se nemohl odvolací soud v odvolacím řízení ani zabývat, ani se s nimi vypořádat, protože je stěžovatel uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. S ohledem na zásadu subsidiarity, ovládající řízení o ústavních stížnostech, nelze tato tzv. nova uplatňovat až v řízení před Ústavním soudem.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 24. srpna 2004







JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 529/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies