I. ÚS 66/02

25. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 25. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. R. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, č. j. 9 To 231/2001-1968 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 5 T 71/2000

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním dvou trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek, a tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 bod 2 d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že trestná činnost byla prokázána za použití výslechů utajených svědků, kdy nebyly dodrženy podmínky stanovené v trestním řádu pro přípustnost utajení svědka. Soud nezaručil věrohodnost takového důkazu a v trestním spise zcela chybí záznamy o úkonech, jimiž by bylo prověřováno, zda skutečně svědkům hrozí takové nebezpečí, jak sami uvádějí. Tím byla stěžovateli znemožněna obhajoba. Stěžovatel nemohl zkoumat věrohodnost svědků a zabránit jejich ovlivnění. Všichni svědkové v jeho věci byli drogově závislé osoby, u nichž je riziko ovlivnění vysoké. Utajený svědek při hlavním líčení odmítl odpovědět na otázku, týkající se jeho věrohodnosti. Nebyl naplněn záměr ust. § 209 odst. 1 tr. řádu, které předpokládá, že svědek bude vyslechnut v jednací síni. Svědkové byli mimo jednací síň a komunikace probíhala přes vysílačku. Z 12 svědků usvědčujících stěžovatele, jich bylo 8 vyslýcháno za výše uvedených okolností. Utajeně vypovídal i svědek P., jehož výpověď byla nejzávažnější a ovlivnila rozhodujícím způsobem kvalifikaci jednání stěžovatele podle ust. § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Nešlo tedy o situaci, kdy by výpovědi měly okrajový význam, jako tomu bylo ve věci vedené Ústavním pod sp. zn. IV. ÚS 304/01. V případě stěžovatele by protiústavnost důkazů měla zásadní vliv na důkazní situaci.

Úmluva zaručuje právo na výslech svědka za stejných podmínek, jako měla obžaloba, o tom však v případě stěžovatele "nemůže být ani řeč". Proto stěžovatel, poukazem na nález uveřejněný pod č. 214/1994 Sb. zákonů, jakož i na nálezy Ústavního soudu, vedené pod sp. zn. III. ÚS 210/98 a IV. ÚS 337/01 (správně IV. ÚS 37/01) sdělil, že ust. § 55 odst. 2 a § 209 odst. 1 tr. ř. musí být aplikovány restriktivně, při dodržení zásady subsidiariy, aby bylo zaručeno vyvažování obou, v kolizi stojících práv, práva na obhajobu a práva svědka na ochranu zdraví a života. Stěžovatel podotkl, že nenapadá institut utajeného svědka, ale upozornil, že v jeho případě nebyla použita ta část ust. § 209 tr. ř., která byla koncipována na základě nálezů Ústavního soudu v roce 1994. Stěžovatel upozornil, že úprava postupu při použití výpovědí utajených svědků je velmi kusá, nezabraňuje zneužití, přičemž obviněný se proti jejímu použití může poprvé účinně bránit až v odvolacím řízení. Počátek utajení svědka se děje neprocesním způsobem a nevylučuje možnost zneužití. Není předepsáno náležité vybavení soudů pro výslechy utajených svědků, což vede, jako se stalo v případě stěžovatele, že protiústavní důkaz je prováděn odkazem na technické vybavení soudu. Použité technické vybavení - vysílačka s jednosměrným spojením - přímo vybízí ke zneužití.

Z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 5. 2001 (5 T 71/2000) vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen za to, že v letech 1997-99 vyráběl psychotropní látku metamfetamin, přechovával chemikálie, léky a nádoby sloužící k této výrobě a vyrobenou látku prodával svým známým toxikomanům, přičemž takto vyrobil nejméně 151 gramů metamfetaminu, který prodal nejméně jedenácti osobám a prodejem získal nejméně 75.000,- Kč, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let (§ 187 odst. 1 a 2 písm. a) a § 188 odst. 1 tr.zák.). Soud uvedl, že stěžovatel páchal trestnou činnost po dva roky a finanční zisk z trestné činnosti byl jeho jediným příjmem. Při ukládání trestu soud přihlédl k tomu, že stěžovatel je speciální recidivista a trestnou činnost páchal i ve zkušební době určené předchozím odsouzením. Proto soud akcentoval represivní a ochranný účel trestu. Kvalifikace dle ust. § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., byla dána naplněním znaku členství v organizované skupině; výše peněžitého prospěchu, opřená o výpověď utajeného svědka P. stěžovateli přitěžovala (č.l. 1766 verte).

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001 (9 To 231/2001-1968) vyplývá, že soud se, mj. i z podnětu odvolání stěžovatele, zabýval povahou důkazů provedených výpověďmi svědků, jejichž identita byla skryta, avšak poté odvolání zamítl. Poukázal na to, že ze záznamů odposlechů, s jejichž obsahem byl stěžovatel seznámen vyplývají údajné aktivity obhájkyně stěžovatele týkající se utajovaných svědků a konstatoval, že okresní soud věnoval náležitou pozornost i věrohodnosti svědků.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Marcely M., která odkázala na stanovisko, jež soud vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Použití ust. § 55 odst. 2 tr. řádu bylo opodstatněno i povahou trestné činnosti a jeho aplikace, doložená obsahem spisu, z něhož je patrný postup soudu, nezasáhla do stěžovatelova práva na obhajobu. Vyjádřil se rovněž Okresní soud v Kladně, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Jitky H., která rovněž odkázala na obsah spisu, z něhož je patrný postup soudu a nad rámec důvodů obsažených ve svém rozsudku výslovně upozornila, že totožnost svědků vždy osobně ověřila. U svědka byl vždy přítomen pro jeho ochranu pracovník nespojený s trestní věcí (nebyl to pracovník kriminální služby). Ochrana byla poskytována pro výrazně projevované snahy o zjištění totožnosti svědků. Soud není vybaven technickými vymoženostmi pro výslech utajovaných svědků a pro tento účel jsou od justiční stráže zapůjčovány dvě vysílačky, u nichž se špatně synchronizuje zmáčknutí a vypnutí tlačítka. Při krátké odpovědi se snadno stane, že svědek odpoví hned, ale dříve než tlačítko otevře komunikační kanál. Potom mlčky čeká na další otázku, což se obhájkyni stěžovatele několikrát zdálo jako dlouhé přemýšlení nad opovědí.

Ústavní soud, u něhož v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti tvoří námitky o nepoužitelnosti důkazů výpověďmi utajovaných svědků. S tímto závěrem se však Ústavní soud neztotožnil. Jakkoli dokazování provedené výslechem svědků pod utajením může v trestním řízení zasáhnout do práv obhajoby, rozsah a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení posuzovat podle konkrétních okolností dané věci. K otázce ústavnosti předmětného ustanovení se Ústavní soud podrobně vyjádřil zejména v nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2.,ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994), v němž vyložil zásady a podmínky, za nichž lze pokládat důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením za ústavně souladný. Za rozhodující kritéria ústavnosti zmíněného institutu nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž jak si je Ústavní soud dobře vědom - při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází; Ústavní soud již konstatoval, že tato kritéria zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě dodržel, a to jak ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., tak v ust. § 209 odst. 2 tr. ř., i když si lze představit úpravu přesnější,

V projednávaném případě obecné soudy při odůvodňování závěru o vině stěžovatele přesvědčivě a transparentně vyložily, o jaké důkazy opírají svoje výroky. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel je usvědčován mj. svědky P., F., K., N., P., N. a Š. V případě prodeje byla cena 1 000,- Kč za gram. Dále byl stěžovatel usvědčován výsledkem domovní prohlídky v jeho bydlišti a odposlechy telefonních hovorů, z nichž vyplývalo, že obžalovaný H. a K. měli přehled, kdo má drogu momentálně k dispozici a posílali zájemce za stěžovatelem a že obžalovaný Kšanda žádal stěžovatele o dodání metamfetaminu při setkání u kulečníku. Z telefonátů rovněž vyplynul značný zájem o zjišťování totožnosti utajovaných svědků a obavy těchto svědků korespondují výhružkám osobám, které byly vytipovány jako utajení svědci na základě seznamu dodaného obhájkyní. Krajský soud neshledal pochybení v akceptaci důvodů vedoucích k utajení totožnosti svědků a konstatoval, že ze spisu vyplývá, dodržení postupu předepsaného trestním řádem. Akceptoval rovněž použití vysílačky. Z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, nemá Ústavní soud nic co by, z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu, dodal.

Stěžovatel byl seznámen, že jsou proti němu shromaždovány důkazy v podobě výpovědí utajených svědků, stejně tak jako se závažností těchto důkazů. Přesto při seznámení se spisem jejich povahu nijak nenapadal. Tento závěr vyplývá ze záznamu o prostudování spisu po skočení vyšetřování ze dne 16. 5. 2000 (č. l. 1416 spisu). Totožnost svědků, stejně jako podmínky jejich výslechu okresní soud podle svého tvrzení ověřil, a Ústavní soud nezjistil nic, co by jej vedlo k sebemenšímu náznaku pochybnosti o tomto tvrzení soudu. Ze spisu naopak vyplývají skutečnosti, které vedly obecné soudy k závěru, že napadání utajených svědků, je primárně motivováno jiným účelem, než je snaha o adekvátní vedení obhajoby (kupř. č.l. 796, 797, 870). Ústavní soud nijak nezpochybňuje právo stěžovatele hájit se. Zároveň však konstatuje, že obhajoba musí počítat s tím, že soud si na základě jejího postupu učiní úsudek o tom, co je motivem jejích procesních návrhů a že se při posuzování v kolizi stojícího práv svědka a obžalovaného, pod vlivem tohoto úsudku, přikloní k tomu, že je třeba především ochránit svědka. Ústavní soud neshledal, že by soud při aplikací ust. § 55 a 209 tr. ř. vybočil z mezí ústavnosti a že rozporu se zásadami spravedlivého procesu sám rozhodl o důvodnosti obav vedoucích k utajení totožnosti svědků.

Tento závěr nijak neodporuje právním názorům, které vedly k vydání nálezů vedených pod sp. zn. IV. ÚS 37/01 a III. ÚS 210/98. Naopak právní názory obsažené v zamítavém nálezu sp. zn. III. ÚS 210/98 lze velmi dobře vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud dodává, že stěžovatelem provedenou interpretaci usnesení IV. ÚS 304/01, nelze akceptovat. Z tohoto usnesení vyplývá, že Ústavní soud, v souladu se zásadou procesní ekonomie, zastavil přezkum v tom bodě, v němž dospěl k závěru, že i kdyby nebylo možno použít důkazy výpověďmi utajovaných svědků, stále ještě existuje dostatek důkazů dalších. Ústavní soud tehdy konstatoval, že nebyla podepřena důvodnost obav vedoucích k utajení jinak, než výpovědí samotných utajených svědků. Z vyjádření předsedkyně senátu, stejně jako z odůvodnění rozsudku v nyní projednávané věci vyplývá, že soud sám shledal důvodnost obav poté, co byl konfrontován s pokusem o odhalení totožnosti utajených svědků a pokusy tyto svědky ovlivnit. Ústavní soud nepřehlíží závažnost posuzované věci, v níž dochází ke zřetelné kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a mezi snahou zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality, na straně druhé. Neopomíjí ani kolizi mezi (ústavně zaručeným) právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osob vyslýchaných jako svědci.

Napadená rozhodnutí neporušují základní práva stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces garantované v Úmluvě a Listině. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).


V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 66/02, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies