II. ÚS 100/04

31. 08. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. U., zastoupeného JUDr. Z. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 20 Cdo 1981/2002 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka Tábor ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 15 Co 1320/2002, za účasti Nejvyšší soudu ČR a Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka Tábor, jako účastníků řízení,


takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á .


Odůvodnění



Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích- pobočka Tábor (rovněž napadeného ústavní stížností), jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14.3.2002, sp.zn. 3C 6/2002, ve věci poddlužnické žaloby tak, že návrh stěžovatele, aby mu žalovaná notářka byla povinna zaplatit částku 101 785,70 Kč s přísl., se zamítá. Stěžovatel se poddlužnickou žalobou domáhal zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná do jejíž notářské úschovy byly třetí osobou složeny peníze ve prospěch stěžovatelova dlužníka - společnosti G., a.s, zavázané zaplatit stěžovateli dlužnou částku na základě pravomocného rozhodnutí, k jehož výkonu byla nařízena exekuce, svou povinnost nesplnila a peníze stěžovateli nevyplatila. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že mezi notářkou a osobou, v jejíž prospěch byly peníze složeny, neexistuje závazkový právní vztah a za této situace notářka není dlužníkem společnosti G., a.s., proto nemůže být úspěšná ani poddlužnická žaloba oprávněného vůči notáři jakožto dlužníku povinného.


V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR, stejně jako odvolací soud, se náležitě nevypořádal s jeho argumentací a výsledný právní názor, který je odlišný od názoru nalézacího soudu, řádně nezdůvodnil. Opíral se pouze o výklad příslušných ustanovení notářského řádu bez hlubšího kontextu okolností tohoto případu ve světle demonstrativního výčtu ustanovení § 489 obč. zák. Ustanovení § 85 a násl. notářského řádu tak nadřadil nad obecná ustanovení občanského zákoníku.V souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry vyvozenými obecnými soudy. Potvrzením rozhodnutí odvolacího soudu, byla stěžovateli odňata poslední možnost pro uspokojení jeho práv a vymožení pohledávky, kterou má za obchodní společností G. a.s., stvrzené pravomocným rozhodnutím soudu. Prostředky složené do úschovy notářky tak byly (budou) nepochybně vyplaceny dlužníkovi stěžovatele, aniž by přitom byla uspokojena pohledávka stěžovatele.Tím, že notářka prostředky složené do notářské úschovy obchodní společností G. a.s. vyplatila, vstoupila s ní do závazkového právního vztahu ve smyslu § 489 obč. zák. (event. k tomu dojde v budoucnosti). Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud ČR neměl dovolání zamítnout jako nedůvodné, ale měl ve věci nařídit jednání.


Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že stěžovatel pomíjí, že jinými, než v § 489 obč. zák. výslovně uvedenými skutečnostmi, z nichž vznikají závazky, nejsou kterékoliv skutečnosti vyplývající z okolností konkrétního případu, nýbrž jen skutečnosti v zákoně stanovené a že složení peněz do notářské úschovy takovouto skutečností zakládající vztah mezi notářem a další, od složitele odlišnou osobou, jak je zřejmé z § 85-§ 88 notářského řádu, není.


Nejvyšší soud ČR nezamítl dovolání s odůvodněním, že v souzené věci nevznikl závazek žádným ze způsobů uvedeným v § 489 obč. zák., jehož výčet by považoval za taxativní, ale proto, že závazek mezi notářkou a další, od složitele odlišnou osobou, nevznikl nejen podle § 85-§ 88 notářského řádu, ale ani na základě jiné skutečnosti uvedené v zákoně, tj. zákonem (kterýmkoliv, tedy nejen občanským zákoníkem nebo notářským řádem) výslovně stanovené. Stěžovatel ani argument, že by mezi žalovanou notářkou a osobou jíž peníze vyplatila, vznikl závazek v důsledku skutečnosti konkrétně a výslovně uvedené v zákoně nepřednesl (a nedovolával se určitého ustanovení konkrétního předpisu, podle nějž by měl závazek vzniknout), pouze skutečnost, kterou sám kvalifikoval jako "vyplývající z okolností daného případu", podřídil pod demonstrativní výčet ust. § 489 obč. zák.


Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a rozhodnutími jemu předcházejícími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž polemika se závěry odvolacího a Nejvyššího soudu ČR, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, které uplatňoval již v předchozích řízeních a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.


Ústavní soud odmítá stanovisko stěžovatele, dle kterého právní závěry odvolacího a dovolacího soudu, odlišné od soudu nalézacího, nebyly dostatečně odůvodněny, neboť z odůvodnění obou rozhodnutí přesvědčivě vyplývá, z jakých důvodů tyto soudy dospěly k odlišnému právnímu názoru od názoru soudu nalézacího. Oba soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí podrobně a zcela v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavního soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů.


Skutková zjištění byla mezi účastníky řízení nesporná. Právní závěry soudů, dle kterých v případě přijetí peněz do úschovy dle § 85 a násl. notářského řádu vzniká právní vztah pouze mezi notářem a složitelem (jehož pokyny je notář povinen se řídit) a nikoliv i mezi osobou, v jejíž prospěch byly peníze složeny, jako je tomu u svěřenecké smlouvy, pak nelze považovat za závěr, který by byl s nimi v extrémním rozporu, a z tohoto důvodu mohl být považován za protiústavní. Stejně jako závěr, podle kterého závazky ve smyslu ust. § 489 obč. zák. nevznikají na základě jiných skutečností, jež vyplývají z okolností konkrétního případu, ale že závazky vznikají jen na základě skutečností výslovně stanovených v zákoně, přičemž složení peněz do notářské úschovy takovouto skutečností, jak vyplývá z ust. § 85 a násl., není a závazek nevznikl ani na základě jiné skutečnosti v jiném zákoně výslovně uvedené. S ohledem na přiléhavé odůvodnění napadených rozhodnutí a výše zmíněné ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k výkladu jednoduchého práva v dané věci, který shledává ústavně souladný, opakovaně vyjadřovat.


Napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti obrátit se na nezávislé a nestranné soudy, které se jeho věcí v souladu s příslušnými předpisy zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud dodává, že rozhodnutími, která jsou předmětem této ústavní stížnosti nemohla být zpochybněna pravomocně přiznaná pohledávka, kterou má stěžovatel za společností G., a.s, ani vyloučena možnost jejího exekučního vymáhání.


Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 31. srpna 2004



JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 100/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies