IV. ÚS 525/03

01. 09. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 525/03



















Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michaely Židlické a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 6 C 163/98, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 39 Co 242/2000 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 899/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť postupem těchto soudů mělo být porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 90 Ústavy ČR. Uvedená rozhodnutí rovněž zasáhla do stěžovatelova práva na rovnost před zákonem a před diskriminací zaručené v článku 1 Listiny a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, že výkon advokacie není službou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, následkem čehož není k platnosti nájemní smlouvy vyžadován souhlas orgánu obce. Stěžovatel podrobil kritice úzký výklad pojmu "služba" výlučným odkazem na zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen "živnostenský zákon"), a poukazuje na zákon o advokacii, advokátní tarif, zákon o DPH, kde je výkon advokacie řazen pod pojem služba. Dále stěžovatel upozorňuje na nesprávnou výši úroku z prodlení přiznaného žalobcům.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 163/98, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Dne 5. 3. 1997 došel Obvodnímu soudu pro Prahu 5 návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení dlužného nájemného na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobci jako pronajímateli a stěžovatelem jako nájemcem, který v předmětných nebytových prostorech provozoval advokátní činnost. Při ústním jednání před nalézacím soudem stěžovatel navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy, neboť pro její uzavření nebyl udělen předchozí souhlas orgánu obce ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, s tím, že nárok žalobců má být posuzován jako bezdůvodné obohacení; stěžovatel současně vznesl námitku započtení. Rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 nalézací soud žalobcům vyhověl; pokud šlo o udělení souhlasu orgánu obce k uzavření nájemní smlouvy, při interpretaci pojmu služba vyšel soud z ustanovení § 33 a § 43 živnostenského zákona, podle nichž výkon advokacie není živností poskytující služby, ale hodnotil ji jako administrativní činnost. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2000 odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že podanou žalobu co do částky 790, 30 Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl, ve zbylé části rozhodnutí potvrdil. Pro výklad termínu služba odvolací soud využil živnostenského zákona jakožto právního předpisu upravujícího podmínky pro poskytování služeb a obchodu, který advokacii vylučuje ze své působnosti, a proto nelze výkon advokacie považovat za služby ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2003 jako nepřípustné odmítl. Pokud šlo o pojem služba, ztotožnil se s výkladem provedeným soudy nižšího stupně a poukázal na svůj rozsudek ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, podle kterého nebylo třeba k platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor souhlasu orgánu obce již před účinností zákona č. 302/1999 Sb., který toto tuto povinnost zrušil, a to pro rozpor se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů.

Předseda senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítl, že by rozhodnutím tamního soudu došlo k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Pokud jde o otázku, zda je výkon advokacie službou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., odkázal v zájmu stručnosti na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 a 28 Cdo 899/2003.

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku č. j. 6 C 163/98-60.

Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem věci je spor o to, zda je výkon advokacie službou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., aby bylo možno rozřešit otázku, zda bylo třeba souhlasu orgánu obce k platnému uzavření nájemní smlouvy, jejímž předmětem byly nebytové prostory, v nichž stěžovatel vykonával advokátní činnost. Z důvodové zprávy k návrhu zákona je zřejmé, že toto ustanovení o obligatornosti souhlasu obce bylo do zákona č. 116/1990 Sb. včleněno proto, aby národní výbor základního stupně (posléze orgán obce) tímto oprávněním ovlivňoval využití nebytových prostor v souladu se zájmy obce. Toto ustanovení se v průběhu let ukázalo zbytečným a nadměrně zasahujícím do svobody podnikání v souvislosti s přijetím živnostenského zákona, podle něhož došlo v oblasti podnikání k zásadnímu přesunu působnosti na živnostenské úřady, jejichž prostřednictvím mají obce přehled o podnikatelích a provozovnách na území obce, neboť osoba podnikající podle tohoto zákona musí oznámit místo svého podnikání. Zasahovat podnikateli do výběru místa provozovny lze v dnešních podmínkách považovat za nadbytečnou byrokracii, která může v praxi vytvořit nerovné soutěžní podmínky pro podnikatele (srov. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 302/1999 Sb.). Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2003 odkázal na rozsudek v obdobné věci sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 9, s. 31), v němž zastává názor, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy (článek 4 odst. 3 Listiny). Dále pokračoval, že jestliže po datu 3. 12. 1999 (nabytí účinnosti zákona č. 302/1999 Sb.) došlo výslovně k zastavení dosud zahájených řízení o udělení souhlasu obce s uzavřením nájemních smluv podle zákona č. 116/1990 Sb., odpadl požadavek tohoto předchozího souhlasu s uzavřením nájemních smluv a tyto nadále nabyly účinnosti a platnosti. Nastalá situace tak fakticky vytváří nerovnost mezi účastníky smluv uzavřených před tímto datem, jež uvedený předchozí souhlas postrádaly, a mezi účastníky smluv uzavřených po přijetí zákona č. 302/1999 Sb. Závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obce je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. K této okolnosti soud přihlédne i tak, že žalobnímu nároku pronajímatele na vyklizení nebytových prostor dovolávajícího se uvedeného důvodu neplatnosti, nevyhoví.

Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu vyslovený v citovaném rozsudku, že požadavek souhlasu orgánu obce zakládá nerovnost v postavení účastníků občanskoprávních vztahů. Vědomosti správních orgánů o podnikatelích na území obce, tedy cíle, jehož dosažení si toto ustanovení kladlo, je v současnosti dosaženo pouhou oznamovací povinností podnikatele podle ustanovení § 17 odst. 2 živnostenského zákona, a proto předmětné omezení rovnosti jednotlivců a svobody podnikání nemá své opodstatnění. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vlastně žádá, aby na jeho věc bylo uplatněno diskriminační ustanovení, ustanovení porušující ústavu - požaduje, aby Ústavní soud činil opak toho, co je předmětem jeho činnosti: nikoli ochranu ústavně zaručených lidských práv a svobod, ale jejich porušení. Ústavní soud naopak musí reflektovat změněný právní stav a neaplikovat diskriminační normu, je-li cíle, který sleduje, dosaženo jinak a bez omezování lidských práv a svobod.

Na okraj Ústavní soud podotýká, že není jeho úkolem provádět výklad obyčejného práva; tato činnost je svěřena obecným soudům, do níž Ústavní soud není oprávněn ingerovat, není-li tento výklad v extrémním nesouladu s ústavními kautelami. To, že stěžovatel nesouhlasí s výkladem pojmu "služba" tak, jak jej učinily obecné soudy odkazem na živnostenský zákon, samo o sobě není důvodem pro zásah Ústavního soudu, a to ani tehdy, pokud by Ústavní soud s takto provedeným výkladem nesouhlasil, ledaže by takto provedeným výkladem byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Nebyl-li výkon advokacie shledán službou ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž administrativní činností, není důvodu zabývat se námitkami stěžovatele, že účel pronájmu nebytových prostor není v souladu s jejich stavebním určením, protože z rozhodnutí odboru výstavby OÚ v Praze 6 vyplývá, že bylo povoleno jejich užívání mj. pro administrativní provoz. Námitky ohledně přiznané nesprávné výše úroků z prodlení Ústavní soud rovněž blíže nezkoumal, protože jde o novoty, které měl stěžovatel vznést již přinejmenším v odvolacím řízení a dbát tak na ochranu svých zájmů, což však neučinil, když danou skutečnost namítal teprve v dovolání.

Ústavní soud nenalezl porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.





Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 1. září 2004

JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 525/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies