II. ÚS 279/03

01. 09. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické ve věci stěžovatele P. L., právně zastoupeného Mgr. B. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2001 sp. zn. 48 T 13/2001, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2002 sp. zn. 2 To 20/02 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003 sp. zn. 3 Tdo 131/2003, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaný v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2001 sp. zn. 48 T 13/2001 odsouzen pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. (bod I., 1.-5. výroku o vině), krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. (bod II. výroku o vině) a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (bod IV. výroku o vině) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let. Tímtéž rozsudkem byli odsouzeni pro trestný čin loupeže obžalovaní M. S., D. T., L. O., J. H., J. K. a J. Č. a pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. obžalovaný L. L. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.

Rozsudek nalézacího soudu napadli všichni obžalovaní odvoláními, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2002 sp. zn. 2 To 20/02. Podle § 258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. ohledně obžalovaných P. L., M. S., D. T., L. O. a J. Č. a ve výrocích o trestech a náhradě škody, týkajících se těchto obžalovaných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal odvolací soud stěžovatele vinným trestným činem loupeže § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2. tr. zák. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v době nejméně od 20. 3. do 27. 4. 1999 objednal u obžalovaných S. a T. odcizení nezjištěného množství motorových vozidel, s podmínkou dodání vozu včetně klíče od zapalování, přičemž k provedení trestné činnosti jim poskytl plynovou pistoli a radu, aby si vytipovali zejména vozidla zn. Š. O., v němž bude pouze řidič, sledovali je až na místo zaparkování a poté donutili řidiče pod hrozbou použití pistole k vydání klíčů od vozu; později od nich za účelem prodeje převzal 7 vozidel, které obžalovaní S. a T. ve dvou případech spolu s ním, v dalších případech dílem sami, dílem s ostatními obžalovanými odcizili. Za tento trestný čin a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000 sp. zn. 37 T 38/2000. Tímtéž rozsudkem byli odsouzeni pro trestný čin loupeže obžalovaní M. S., D. T., L. O. a J. Č. a soud rovněž rozhodnul o náhradě škody.

Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. února 2003 sp. zn. 3 Tdo 131/2003 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:

1. Sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000 neobsahuje ve svém výroku popis skutku, z něhož byl stěžovatel obviněn, tak aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, není z něho patrné, s kým se měl na odebrání vozidel domluvit a chybí specifikace vozidel, které měl od svých společníků odebrat. Odůvodnění sdělení obvinění obsahuje pouze odkaz na písemné materiály SKP Praha a MÚV v Praze a konstatování, že všechny skutečnosti spáchání trestného činu nasvědčují. Z těchto důvodů nesplňuje sdělení obvinění požadavky stanovené v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., nelze je považovat za právně relevantní, a proto je na místě provést znovu všechny úkony provedené po převzetí sdělení obvinění stěžovatelem.

2. Stěžovatel v podaném dovolání mj. namítal výše konstatované nedostatky sdělení obvinění, přičemž Nejvyšší soud dovolání odmítnul, neboť nebyly uplatněny dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř. Stěžovatel je však přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívalo na nesprávném právním posouzení, neboť mu nebylo řádně sděleno obvinění a neměl být tedy ze spáchání trestného činu vůbec obžalován ani odsouzen.

3. Byl odsouzen pouze na základě rozporuplné výpovědi spoluobžalovaného M. S., kterou je třeba pokládat za nevěrohodnou, přičemž jiné usvědčující důkazy neexistují. Z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel po dotazu spoluobžalovaných S. a T., zda neví o nějaké práci, jim sdělil, že jeho kamarád má zájem o auta s klíči, poté od nich převzal tři automobily, ovšem nijak jim neradil, jak mají automobily získat, ani nevěděl, jak se jich zmocnili, pouze věděl, že pocházejí z trestné činnosti. Výpovědi obžalovaného S., že všechna auta dodal stěžovateli a obžalovaného K., že je od stěžovatele převzal, se jeví jako nevěrohodné, přičemž v této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích těchto obžalovaných ohledně výše ceny, za kterou měly být automobily dodávány resp. odebírány a dále na rozpory ve výpovědi obžalovaného S. ohledně jednotlivých přepadení.

4. Stěžovatel rovněž poukazuje na svůj nízký věk, snadnou ovlivnitelnost svého jednání a skutečnost, že se při své předchozí trestné činnosti nedopustil násilí, čehož by ani nebyl schopen.

Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 13/2001 a s průběhem dokazování v trestním řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se předně zabýval námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňuje věrohodnost výpovědi obžalovaného M. S., jakož i správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu a dospěl k závěru, že tyto výtky nejsou důvodné.

Podle závěru soudu prvního stupně je stěžovatel usvědčován ze svého jednání výpověďmi obžalovaných S., O. a K., jakož i vlastní výpovědí. Stěžovatel v přípravném řízení vypověděl, že obžalovaný K. si u něj objednal dodání vozů zn. Š. O., a sice s klíči od zapalování, tuto objednávku sdělil S. a T., způsob, jakým se zmocnili kradených vozů, však neznal a neptal se jich (str. 18 rozsudku nalézacího soudu). Zprostředkovatelskou úlohu stěžovatele dosvědčil i obžalovaný K. (str. 17-18 rozsudku nalézacího soudu). Jelikož stěžovatel doznal, že věděl o požadavku dodání vozů i s originály klíčů od zapalování, muselo mu být dle názoru nalézacího soudu jasné, že klíče od vozu lze získat jen násilím, neboť jejich dobrovolné vydání majitelem vozu nelze předpokládat (str. 20 rozsudku nalézacího soudu). Podle výpovědi obžalovaného O. z přípravného řízení mu přitom stěžovatel k provedení trestné činnosti předal plynovou pistoli, v hlavním líčení tento obžalovaný svoji výpověď pozměnil s tím, že mu stěžovatel předal zbraň pro účely osobní ochrany, neboť pracoval v nočním zaměstnání, tuto změnu výpovědi však soud s přesvědčivou argumentací vyhodnotil jako nevěrohodnou (str. 20-22 rozsudku nalézacího soudu). Soud se rovněž pečlivě zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi obžalovaného S., konstatoval, že jeho výpověď korespondovala s výpovědí poškozených ohledně počtu pachatelů, kteří se dopustili jednotlivých přepadení, a dílem i s výpovědí obžalovaných O., L. a H. (str. 23 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal s namítanými rozpory ve výpovědi obžalovaného S., přičemž dle jeho názoru nejde o natolik zásadní rozpory, aby snižovaly věrohodnost výpovědi tohoto obžalovaného, jeho výpověď naopak hodnotil jako pravdivou, přičemž v řadě podrobností je podpořena částečně výpověďmi ostatních obžalovaných nebo svědků, verze ostatních obžalovaných naopak ve světle provedených důkazů i v konfrontaci s výpovědí obžalovaného S. neobstály (str. 18-20 rozsudku odvolacího soudu).

Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.

Námitku stěžovatele, že sdělení obvinění ze dne 31. 7. 2000 nesplňuje náležitosti podle § 160 odst. 1 tr. ř., neboť v něm obsažený popis skutku není dostatečně určitý, neshledal Ústavní soud důvodnou. V této souvislosti je nutno uvést následující skutečnosti: Stěžovateli bylo sděleno obvinění před účinností tzv. velké novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb., sdělení obvinění tedy bylo učiněno formou opatření, nikoliv usnesením, jak je tomu v nyní platném znění trestního řádu. Konstatovaná změna právní úpravy však nemá na posuzovanou stěžovatelovu námitku žádný vliv. Ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, že určitá osoba se dopustila určitého skutku, který vykazuje znaky trestného činu, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. U té je zákonem vyžadováno, aby tato vyšší míra pravděpodobnosti byla již dostatečně odůvodněna, a to tak, aby mohl být obviněný postaven před soud. Pro odsuzující rozsudek již zákon vyžaduje zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Z uvedeného je patrno, že případné nepřesnosti a nedostatky, které však nemají vliv na totožnost skutku, mohou orgány činné v trestním řízení napravovat v průběhu celého trestního řízení zákonem obvyklým a předvídatelným způsobem, neboť trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých je následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci.

Stěžovateli bylo dne 31. 7. 2000 sděleno obvinění pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pro návod k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 234 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že spolu s obviněným S. a dosud nezjištěným pachatelem "H.-feťákem" dne 21. 3. 1999 přepadli H. K., kterou poté, co zaparkovala a uzamkla své auto, pod pohrůžkou použití pistole, kterou jí přiložili k tělu, donutili k vydání klíčů a s vozem ujeli (I.) a dále, že stěžovatel uzavřel dohodu s ostatními společníky, že od nich odebere každé vozidlo, které výše popsaným způsobem získají, což učinil v sedmi případech, kdy bylo loupeží získáno vozidlo a za jeho opatření vyplácel společníkům částky kolem 20.000,- Kč, ač věděl, že tato vozidla pocházejí z trestné činnosti, jíž se v některých případech rovněž sám aktivně účastnil (I.) (č. l. 13-14 spisu). Ve sdělení obvinění ze dne 3. 8. 2000, pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., je pak mj. uvedeno, že stěžovatel spolu s obviněnými S. a T. dne 14. 4. 1999 fyzicky napadli a pod pohrůžkou použití zbraně donutili poškozeného K. Z. vydat osobní vozidlo (č. l. 15-16 spisu). Podle názoru Ústavního soudu obsahují sdělení obvinění náležitosti upravené v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. a skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, byl dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Přestože ve sdělení obvinění nebyla konkretizována všechna přepadení, která stěžovatel inicioval, specifikací předmětných vozidel resp. poškozených byl konkrétně určen počet přepadení a způsob, jak k nim mělo dle návodu stěžovatele dojít a tento popis tedy lze, vzhledem ke shora popsaným nižším nárokům na obsah sdělení obvinění, považovat za dostatečný. V podané obžalobě (č. l. 874-887) je pak již popis jednotlivých skutků zcela zevrubný.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003 sp. zn. 3 Tdo 131/2003. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení "§ 265b písm. f)" tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu však namítané skutečnosti odpovídají závěru, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (proti tomuto závěru dovolacího soudu stěžovatel v podané ústavní stížnosti nebrojí, naopak jej nepřímo potvrzuje), ovšem v dovolání konkrétně uplatněné námitky tento dovolací důvod materiálně nenaplňují, a proto dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.

Stěžovatel v podaném dovolání namítá jednak nesprávnost provedených důkazů a dále skutečnost, že byl odsouzen pro skutek, pro který mu nebylo řádně sděleno obvinění, což je prý v rozporu s ustanovením § 176 odst. 2 tr. ř. a rozsudek odvolacího soudu je tedy nezákonný. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněnými námitkami materiálně naplněn, neboť ty dílem směřují do oblasti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, přičemž námitka týkající se nedostatků ve sdělení obvinění směřuje proti vadám řízení, které měly vyústit v nezákonné rozhodnutí, takový dovolací důvod však v § 265b tr. ř. není obsažen. Nejvyšší soud konstatoval, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů musí odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.

Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné podle názoru Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení [ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Námitka, že stěžovateli nebylo řádně sděleno obvinění a nebyly respektovány požadavky stanovené v § 160 odst. 1 a § 176 odst. 2 tr. ř., je přitom námitkou proti nezákonnému procesnímu postupu a nikoliv proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a proto není pod posuzovaný dovolací důvod podřaditelná. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.

Námitky stěžovatele v nichž poukazuje na svůj nízký věk, snadnou ovlivnitelnost svého jednání a skutečnost, že při své předchozí trestné činnosti nepoužil násilí, zcela postrádají ústavně právní relevanci. Jen na okraj lze poznamenat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnil konkrétní výši trestu uloženého stěžovateli (str. 22) a toto rozhodnutí je zcela v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 tr. ř.

Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv nebo svobod.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2004

JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies