Pl. ÚS 10/04 - Ústavní stížnost proti nedostatečné, resp. neexistující zákonné úpravě přístupu zdravotně postižených dětí k sociálním službám

07. 09. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Nepřijetí zákona určitého obsahu není možné, až na zcela výjimečné případy, posuzovat jako tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jiný zásah orgánů veřejné moci lze spatřovat v nečinnosti orgánů veřejné moci tam, kde z dikce zákona vyplývá jejich povinnost činit, co jim zákon ukládá. V posuzovaném případě však z ústavního pořádku nevyplývá povinnost zákonodárných orgánů ani orgánů výkonné moci přijmout, respektive navrhnout určitý zákon, resp. přijmout právě takovou zákonnou úpravu poskytování sociálních služeb, kterou navrhovatelka považuje za nezbytnou k nastolení ústavní rovnosti při poskytování sociálních služeb dětem se zdravotním postižením, jež jsou buď v péči domácí nebo v péči ústavní.

Ústavní soud v žádném případě a priori argumentaci navrhovatelky neodmítá, ba shledává ji závažnou a i z hlediska ústavního za nikoliv bagatelizovatelnou; není však oprávněn vykročit z pravomocí svěřených mu ústavodárcem, neboť by takovým vykročením popřel základní principy právního státu a sám by se dopustil protiústavnosti. Ústavní soud nestojí ani nad Ústavou ani nad ústavodárcem a jeho role ve vztahu k orgánům moci výkonné a zákonodárné je rolí kontrolora a omezovatele těchto mocí v případech, kdy vybočí z mezí ústavnosti; není rolí Ústavního soudu, aby sám tvořil nebo nahrazoval jejich vůli. V posuzované věci nejde o případ opomenutí zákonodárce způsobujícího porušení základních práv, nýbrž o vyjádření jeho vůle upravit otázky související s naplněním sociální spravedlnosti vytvořením pravidel, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány prostředky veřejného blahobytu mezi jednotlivé subjekty. Že tato pravidla nemusí být pociťována - a nejen navrhovatelkou - jako spravedlivá, je zcela pochopitelné; k jejich změně však není povolán Ústavní soud, a to i kdyby on sám sdílel výtky proti nim vznesené.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 07.09.2004 sp. zn. Pl. ÚS 10/04)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 7. září 2004 sp. zn. Pl. ÚS 10/04 ve věci ústavní stížnosti A. S. proti zákonné úpravě zakotvující nerovnost dětí se zdravotním postižením v přístupu k sociálním službám.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění



Navrhovatelka se návrhem označeným jako ústavní stížnost, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2004, domáhala, aby Ústavní soud vydal následující nález:



1. Nedostatečnou, resp. neexistující zákonnou úpravou poskytování sociálních služeb dětem se zdravotním postižením, příp. jejich rodičům nebo osobám, které o ně pečují, je porušováno právo dětí se zdravotním postižením na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na svobodu pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud ukládá vládě České republiky připravit návrh takové zákonné úpravy poskytování sociálních služeb dětem se zdravotním postižením, která bude v souladu se všemi ústavně zakotvenými právy a svobodami, a zajistí tak rovný přístup dětí se zdravotním postižením k sociálním službám.

3. Ústavní soud ukládá Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky přijmout takovou zákonnou úpravu poskytování sociálních služeb dětem se zdravotním postižením, která bude v souladu se všemi ústavně zakotvenými právy a svobodami, a zajistí tak rovný přístup dětí se zdravotním postižením k sociálním službám.

4. Ústavní soud ukládá Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky odstranit v rámci své působnosti nerovnost a diskriminaci dětí se zdravotním postižením v poskytování sociálních služeb.



Navrhovatelka dále požadovala s poukazem na § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby označeným účastníkům řízení (tj. České republice - Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, Senátu Parlamentu České republiky, vládě České republiky a Ministerstvu práce a sociálních věcí) bylo uloženo nahradit jí náklady řízení.

Dále navrhovala, aby bylo v řízení přiznáno postavení vedlejšího účastníka Národní radě zdravotně postižených České republiky, která jako občanské sdružení mimo jiné navrhuje orgánům státní správy a samosprávy potřebná legislativní či jiná opatření ve prospěch zdravotně postižených a podílí se na vypracování a realizaci dlouhodobých koncepcí vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením a v případě potřeby iniciuje opatření k nápravě nedostatků. Má tedy evidentní právní zájem na výsledku řízení, protože ten se bezprostředně dotkne její činnosti.

I.

Ve smyslu § 35 a 75 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje Ústavní soud:

a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,

b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,

c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,

d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,

e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,

f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,

g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2,

h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny nebo Senátu podle čl. 66,

i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,

j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,

k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,

l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí,

m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.

Ústavní soud dále podle čl. 87 odst. 2 Ústavy rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.


Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud nemá jiných pravomocí než daných čl. 87 Ústavy. V rámci rozhodování o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu je smyslem a funkcí ústavní stížnosti náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Postavení Ústavního soudu je vyjádřením dělby moci, obvyklé v demokratickém státě, mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Kompetence Ústavního soudu proto vychází z principu priority Ústavy (ústavního pořádku) jako nejvyšší právní normy; Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, je oprávněn rozhodovat jen ve věcech svěřeným mu Ústavou, především o souladu zákonů a jiných právních předpisů s ústavním pořádkem. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Jinak řečeno - vyváženost mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní vyjadřuje (mimo jiné) ústavně zakotvená mez dovoleného chování příslušných subjektů, Ústavní soud v ně počítaje.



II.

Nepřijetí zákona určitého obsahu není možné, až na zcela výjimečné případy, posuzovat jako tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, jak to klasifikuje navrhovatelka. Jiný zásah orgánů veřejné moci lze spatřovat v nečinnosti orgánů veřejné moci tam, kde z dikce zákona vyplývá jejich povinnost činit, co jim zákon ukládá. V posuzovaném případě však z ústavního pořádku nevyplývá povinnost zákonodárných orgánů ani orgánů výkonné moci přijmout, respektive navrhnout určitý zákon, resp. přijmout právě takovou zákonnou úpravu poskytování sociálních služeb, kterou navrhovatelka považuje za nezbytnou k nastolení ústavní rovnosti při poskytování sociálních služeb dětem se zdravotním postižením, jež jsou buď v péči domácí nebo v péči ústavní.

Ústavní soud v žádném případě a priori argumentaci navrhovatelky neodmítá, ba shledává ji závažnou a i z hlediska ústavního za nikoliv bagatelizovatelnou; není však oprávněn vykročit z pravomocí svěřených mu ústavodárcem, neboť by takovým vykročením popřel základní principy právního státu a sám by se dopustil protiústavnosti. Ústavní soud nestojí ani nad Ústavou ani nad ústavodárcem a jeho role ve vztahu k orgánům moci výkonné a zákonodárné je rolí kontrolora a omezovatele těchto mocí v případech, kdy vybočí z mezí ústavnosti; není rolí Ústavního soudu, aby sám tvořil nebo nahrazoval jejich vůli. V posuzované věci nejde o případ opomenutí zákonodárce způsobující porušení základních práv, nýbrž o vyjádření jeho vůle upravit otázky související s naplněním sociální spravedlnosti vytvořením pravidel, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány prostředky veřejného blahobytu mezi jednotlivé subjekty. Že tato pravidla nemusí být pociťována - a nejen navrhovatelkou - jako spravedlivá je zcela pochopitelné; k jejich změně však není povolán Ústavní soud, a to i kdyby on sám sdílel výtky proti nim vznesené.

Stanovení a dodržování těchto pravidel mocí zákonodárnou i výkonnou je tedy mimo pravomoc Ústavního soudu, jenž ani nepřímo - navrhovatelkou požadovaným výrokem ad 2 ukládajícím vládě připravit návrh zákonné úpravy a konečně ad 3 ukládajícím Poslanecké sněmovně Parlamentu a Senátu Parlamentu takovou zákonnou úpravu přijmout - nemůže si ji osobovat.

Požadovaný výrok ad 1, že nedostatečnou, resp. neexistující zákonnou úpravou poskytování sociálních služeb dětem se zdravotním postižením, příp. jejich rodičům nebo osobám, které o ně pečují, je porušováno právo dětí se zdravotním postižením na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny a podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na svobodu pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny, je podle názoru Ústavního soudu konstatováním, ke kterému není Ústavní soud příslušný (viz uvedený čl. 87 odst. 1 Ústavy vymezující působnost Ústavního soudu). Požadovaný výrok by v daných souvislostech byl jen ryze obecným akademickým konstatováním, bez ústavněprávního obsahu. Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o nedostatečnosti právní úpravy ve smyslu požadovaném navrhovatelkou.

Požadovaný výrok ad 4 ukládající Ministerstvu práce a sociálních věcí odstranit v rámci své působnosti nerovnost a diskriminaci dětí se zdravotním postižením v poskytování sociálních služeb je dle názoru Ústavního soudu návrhem zjevně neopodstatněným. To, co je zde žádáno, je totiž zcela samozřejmou ústavní povinností Ministerstva práce a sociálních věcí - toto ministerstvo, tak jako každý jiný orgán státu, nemůže konat nic více, než co je v jeho působnosti, a v rámci této působnosti se žádné diskriminace dopouštět nesmí. Rozhodnutí Ústavního soudu autoritativně tuto notorietu opakující nebylo by ničím více, než nedůvodným konstatováním zjevného.



III.

Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než posuzovaný návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Dospěl-li Ústavní soud k závěru, že z vyložených důvodů není dána jeho příslušnost rozhodnout o návrzích ad 1, 2 a 3 podané ústavní stížnosti a že ve vztahu k navrhovanému žádání ad 4 je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným, nemůže vyhovět ani návrhu, v němž stěžovatelka žádá, aby České republice - Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, Senátu Parlamentu České republiky, vládě České republiky a Ministerstvu práce a sociálních věcí bylo uloženo nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti postupovat podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a navrhovatelce náklady řízení přiznat. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se povinnost hradit náklady řízení zcela nežádoucím způsobem přenášela na subjekty, o jejichž eventuálním zásahu do základních práv navrhovatelky Ústavní soud vůbec nerozhodoval.

Pokud jde o návrh na přiznání postavení vedlejšího účastníka Národní radě zdravotně postižených České republiky, neshledal Ústavní soud vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti žádný důvod k fakultativnímu postupu podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož při prokázání právního zájmu i jiných osob na výsledku řízení Ústavní může, avšak nemusí, těmto osobám vedlejší účastenství přiznat.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 10/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies