I. ÚS 251/04

13. 09. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného advokátem doc. JUDr. M. P., CSc., proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 7 C 254/94, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 15 Co 506/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003,


t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") podanou ústavní stížností, která rovněž splňovala podmínky přípustnosti (§ 72 odst. 3 ve spojení s § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nejprve Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 7 C 254/94, zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi, Z. d. D. v likvidaci, o zaplacení částky 450.280 Kč, což byla částka vypočtená vedlejším účastníkem jako majetkový podíl při transformaci družstva. Zamítavý rozsudek potvrdil v odvolacím řízení také Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR poté zamítl dovolání podané stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu.

Přes všechna zamítavá rozhodnutí všech těchto soudů zastává stěžovatel i nadále názor, že právní kvalifikace uplatněného nároku provedená jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím i dovolacím je chybná.

Stěžovatel se účastnil transformace družstva jako oprávněná osoba (člen družstva), přičemž jeho členství trvalo nepřetržitě (byť krátce) i v transformovaném družstvu. V důsledku toho stěžovatel nesplnil základní zákonný předpoklad pro vypořádání majetkového podílu podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"), tj. nestát se členem transformovaného družstva. Vzhledem k dogmatickému výkladu ust. § 13 transformačního zákona nezbývalo stěžovateli, než se smířit s tím, že podle tohoto zákona není vypořádání jeho majetkového podílu možné. Stěžovatel však nesouhlasí s názory uvedených soudů, a to v právním závěru, podle kterého zákona má dojít k majetkovému vypořádání mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.

Všechny soudy, které ve věci rozhodovaly, se shodly na právním názoru, že transformační majetkový podíl se stal členským vkladem stěžovatele a že na jeho vypořádání se proto vztahuje obchodní zákoník, resp. stanovy vedlejšího účastníka. Rozdíl spočívá toliko v identifikaci různých právních skutečností, na jejichž základě se majetkový podíl stěžovatele stal jeho majetkovou účastí v transformovaném družstvu.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou spatřoval tuto právní skutečnost v konkludentním jednání obou účastníků členského vztahu, především pak stěžovatele, který byl členem družstva, znal nebo měl znát svou povinnost vložit transformační podíl do družstva. Odvolací soud naproti tomu tvrdí, že členové po transformaci družstva již nemuseli žádný projev vůle činit a že stačilo, aby družstva stanovila povinnost vložit do družstva členský vklad a stanovit jeho výši, přičemž ke změně transformačního majetkového podílu na členský vklad došlo přímo ze zákona.

Stěžovatel se domnívá, že k povinnosti vložit do družstva základní členský vklad se členové zavázali v čl. 4 odst. 7 stanov družstva. Zde se stanoví nikoliv to, že se členové dohodli a v textu stanov prohlásili své transformační majetkové podíly za své základní členské vklady, ale je zde zakotveno pouhé uložení povinnosti majetkové podíly do družstva vložit. Samotné stanovy družstva podle stěžovatele proto předpokládají, že po jejich přijetí každý člen učiní ještě projev vůle směřující ke splnění uvedené povinnosti, tj. ke vložení majetkového podílu na členský vklad. Tento projev vůle však stěžovatel nikdy výslovně neučinil. Ze skutečnosti, že byl členem transformovaného družstva a že se i jinak jako člen družstva choval, vyplývá jen to, že měl vkladovou povinnost. Podle stěžovatele jde o obdobnou situaci, v jaké se ocitne člen družstva po zaplacení vstupního členského vkladu, neboť i on má povinnost vložit do družstva zbývající část členského vkladu. Musí proto učinit takový projev vůle, v tomto případě provázený i faktickým plněním.
Podle stěžovatele je proto vždy nezbytný projev vůle, což vylučuje, aby tento důsledek nastal ze zákona.

Stěžovatel v dalších částech ústavní stížnosti rekapituluje jednotlivé části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR a polemizuje s jeho právními závěry, které se týkají režimu změny majetkového podílu na členský vklad v transformovaném družstvu. Stěžovatel se domnívá, že člen transformovaného družstva, jakožto oprávněná osoba má účast na majetku družstva v podobě majetkového podílu, který však není členským vkladem - vznikl na základě postavení člena jako oprávněné osoby podle transformačního zákona, nikoliv jako člena družstva. Představuje majetkové právo s charakterem pohledávky vůči družstvu. Jako každou jinou pohledávku ji může použít na svůj členský vklad, k čemuž je však třeba dalšího projevu vůle.

Stěžovatel proto uzavřel, že je zcela mimo jakoukoliv pochybnost, že Nejvyšší soud ČR, stejně jako soudy, které v tomto případě rozhodovaly před ním, nerespektovaly platnou právní úpravu. Jejich rozhodnutí nemají podle stěžovatele vůbec v platné právní úpravě oporu. Svým postupem a rozhodnutím tak Nejvyšší soud ČR porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a na soudní ochranu vůbec. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechny napadené rozsudky zrušil a vrátil věc soudům k dalšímu řízení a rozhodování.

K výzvě Ústavního soudu reagovaly na podanou ústavní stížnost ostatní účastníci řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti z větší části opakuje argumentaci, kterou použil již v řízení před obecnými soudy. Zatímco předchozí argumentace vycházela z toho, že ze stanov družstva vyplývá povinnost člena vložit majetkové podíly z transformace do družstva jako základní členské vklady, přičemž stěžovatel projev vůle k tomu směřující nikdy neučinil, v ústavní stížnosti podle Nejvyššího soudu ČR změnil stěžovatel argumentaci a vychází z toho, že majetkový podíl se měl stát dalším členským vkladem, a dovozuje, že další členský vklad není a nemůže být členům uložen jako povinnost. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR stanovy družstva mohly členům takovou povinnost uložit, resp. mohly stanovit, že se majetkový podíl členů z transformace stává členským vkladem (základním i dalším). Na dosavadních členech družstva pak bylo, aby se rozhodli, zda hodlají být za podmínek upravených ve schvalovaných stanovách nadále členy družstva či zda hodlají členství ukončit. Zůstali-li členy družstva, jsou vázáni jeho stanovami.

Ohledně otázky nutnosti převzetí a splácení vkladů dosavadních členů družstva při transformaci a ohledně dalších námitek stěžovatele odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění napadeného rozsudku.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku a Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou konstatoval, že setrvává na závěrech uvedených ve svém rozhodnutí a odkázal rovněž na závěry obsažené v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu.

Ústavní soud si v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 7 C 254/94.

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokráte konstatoval, jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud proto není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 98). Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s právními závěry obecných soudů, jež se týkaly "režimu" vztahu mezi majetkovým podílem vypočteným při transformaci družstva a členským vkladem v družstvu. Jeho argumentace setrvává v rovině výkladu jednoduchého práva, přičemž se domnívá, že interpretace zastávaná obecnými soudy je chybná. Ústavnímu soudu však nepředkládá žádnou argumentaci, která by - alespoň prima faciae - svědčila o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Takovým návrhem ovšem stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, kterou ovšem Ústavní soud - jak uvedeno shora - není.

Stěžovatel sice v závěru ústavní stížnosti lakonicky tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, aniž by však argumentačně rozvedl, o jaké ústavněprávní důvody takové tvrzení opírá, resp. aniž by nastínil vazbu mezi podle jeho soudu nesprávnou interpretací a aplikací jednoduchého práva obecnými soudy a porušením práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud konstatuje, že takovou vazbu v projednávaném případě neshledal. Obecné soudy se všemi právními námitkami stěžovatele v předcházejících řízeních zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodněních napadených rozhodnutí. Výklad a právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly a jež se liší od právních závěrů zastávaných stěžovatelem, ovšem nelze samy o sobě považovat za porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jen na okraj (jako obiter dictum) Ústavní soud k projednávanému případu poznamenává, že vedle výkladů prezentovaných jak soudy, tak stěžovatelem, je třeba akcentovat také výklad teleologický, tedy výklad sledující účel právní úpravy transformace družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Cílem této právní úpravy byla transformace družstev a družstevní formy podnikání a vlastnictví do podoby odpovídající podmínkám tržní ekonomiky a nově vznikajícím obchodněprávním vztahům mezi podnikatelskými a jinými subjekty vykonávajícími ekonomickou činnost podle Obchodního zákoníku. Účelem právní úpravy ovšem současně bylo zajištění kontinuity těchto subjektů, včetně kontinuity majetkové účasti členů družstev. Tento teleologický aspekt transformace družstev je podle Ústavního soudu třeba při výkladu otázek nastolených v projednávaném případě zohledňovat. Jinými slovy, režim vztahů mezi družstvem a členy transformujícího se družstva nelze bez dalšího považovat za obdobný režimu při zakládání nového družstva. Pokud by tomu tak mělo být, zvolil by zákonodárce namísto metody transformace, formu úplné právní a majetkové likvidace původních družstev a zakládání nových družstev v souladu s novou právní úpravou.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatele tak, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, a proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 251/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies