III. ÚS 49/04

14. 09. 2004, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 49/04


Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky D. L., , zastoupené Mgr. P. Š., advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1677/2003-245, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2002, čj. 40 Co 187/2001-208, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a V. P., J. V., D. N. aj. P., , zastoupených JUDr. I. J., advokátkou jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2004 brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1677/2003-245, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2002, čj. 40 Co 187/2001-208, s tím, že obecné soudy porušily její základní práva a svobody, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje, aby Ústavní soud uvedený rozsudek krajského soudu zrušil s výjimkou té části, kterou bylo její žalobě vyhověno (str. 2, odst. 1 rozhodnutí).

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, stěžovatelka se podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), domáhala výroku o přechodu vlastnického práva k domu č. p. 21 se všemi součástmi a příslušenstvím a k pozemku p. č. 22/1 - zastavěné ploše, obojí v k. ú. Křemačov, obec Mohelnice, zapsáno na LV č. 70 u Katastrálního úřadu v Šumperku. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 20. 5. 1997 žalobu v celém rozsahu zamítl. Usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 4. 1999 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a celá věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že je třeba znovu posoudit možnost přechodu nemovitostí z právních předchůdců stěžovatelky na stát podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

Okresní soud v Šumperku pak rozsudkem ze dne 4. 10. 2000, čj. 10 C 373/92-181, rozhodl, že na stěžovatelku přechází spoluvlastnický podíl o velikosti jedné třetiny k tomuto pozemku, dále pak zamítl žalobu stěžovatelky na určení toho, že na ni přechází i spoluvlastnický podíl o velikosti 3/4 k tomuto pozemku (správně 2/3, jak posléze opravil odvolací soud - viz níže) a vlastnické právo k domu č. p. 21. Tento rozsudek byl výše označeným rozsudkem krajského soudu změněn (především) tak, že vlastnické právo k ideálnímu podílu v rozsahu 1/3 vzhledem k celku nemovitosti - domu č. p. 21 přechází z vedlejších účastnic na stěžovatelku, a dále jím byla žaloba stěžovatelky, aby na ni přešlo vlastnické právo k ideálnímu podílu v rozsahu 2/3 vzhledem k celku nemovitostí, a to zmíněnému pozemku p. č. 22/1 a domu č. p. 21, zamítnuta.

Nejvyšší soud ČR pak shora označeným rozsudkem dovolání stěžovatelky odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000 (na něž stěžovatelka - dle všeho - v dovolání poukazovala), protože pokud stěžovatelka podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k oběma nemovitostem v rozsahu 2/3 přechodu, rozsudek odvolacího soudu byl sice označen jako změna rozsudku soudu prvního stupně, po obsahové stránce šlo o potvrzení rozsudku nižší instance, kde změna spočívala v opravě z chybných 3/4 na správné 2/3; dovolání dle soudu nebylo přípustné ani dle § 238 odst. 1 písm. b) cit. zákona, protože sice došlo k předchozí kasaci odvolacím soudem pro jiný právní názor, soud prvního stupně však rozhodl ohledně přechodu 2/3 vlastnictví stejně jako v rozsudku předchozím. Dovolání nebylo přípustné ani podle § 239 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000, protože odvolací soud dovolání pro zásadní význam po právní stránce nepřipustil, a pokud stěžovatelka nenavrhla, aby přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud, nemohl se jeho přípustností zabývat ani soud dovolací.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud vycházel z toho, že nárok podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je zvláštní druh nároku, a tak stěžovatelce "nepřirůstají" zbývající spoluvlastnické podíly dalších oprávněných osob, které svůj nárok neuplatnily (původní vlastníci měli tři děti); ustanovení § 21 cit. zákona je speciálním ustanovením a lze je použít pouze v případě oprávněných osob, které uplatňují nárok na vydání věci. Tento výklad považuje stěžovatelka za nesprávný z důvodů, které podrobně ve svém návrhu rozvádí; v souvislosti s tím poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 127/99 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 151).

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastnic řízení. Nejvyšší soud ČR uvedl, že se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními aspekty dovolání, které byly v posuzované věci převážně procesní povahy, přičemž v daném případě nepřicházelo v úvahu - pro část výroku rozsudku odvolacího soudu - jiné řešení, než dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítnout. Nesouhlasí proto s tím, že by porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, což mu, jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, ani vytýkáno nemá být, a navrhuje, aby z hlediska těch aspektů věci, jimiž se zabýval, Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neodůvodněnou odmítl. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, uvedl, že trvá na svém právním posouzení věci a že argumentace stěžovatelky nedosahuje ústavně právní roviny. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout. Vedlejší účastnice, jak vyplývá z obsahu jejich vyjádření, se ztotožnily s názory obecných soudů, jde-li o výklad příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., a dále uvedly, že pokládají za správný i právní názor Nejvyššího soudu ČR. Dle nich v řízení nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a tak navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl jako neoprávněnou a rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit náklady jejich právního zastoupení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není z důvodů níže uvedených.

Jak Ústavní soud již zmínil, ústavní stížnost - mimo jiné - směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR (viz str. 1 a 3), z návrhového žádání je ale patrné, že stěžovatelka se výslovně zrušení tohoto rozhodnutí nedomáhá. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku, aby daný rozpor ve svém návrhu odstranila, neboť by to na posouzení věci žádný vliv nemělo. Jde-li o tento rozsudek dovolacího soudu, ústavní stížnost neobsahuje žádnou právní argumentaci, z jakého důvodu toto rozhodnutí porušuje ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelky, když námitky v ústavní stížnosti obsažené směřují jen proti rozhodnutí odvolacího soudu. Přesto však se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud ČR svou interpretací a aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu neporušil práva stěžovatelky, resp. ta její práva a svobody, jež jsou ústavně zaručena, neboť Ústavní soud dle čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen, a tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; to může činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Z tohoto hlediska však Ústavní soud nezjistil, že by postup Nejvyššího soudu ČR byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, když jeho argumentaci považuje za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je - v tomto směru - zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, z výše uvedeného vyplývá, že dovolání stěžovatelky přípustné nebylo, takže se v posuzované věci nemohlo jednat o poslední prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. Lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti tak počala běžet dne následujícího po dni doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu,
§ 57 o. s. ř.), jež bylo doručeno stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce dne 2. 1. 2003. Pakliže byla ústavní stížnost podána dne 27. 1. 2004, byla podána opožděně. Výjimku z uvedeného pravidla představuje ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, je-li tento odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhoduje, ovšem o takový případ se u stěžovatelky nejednalo, neboť stěžovatelka nepodala návrh k odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000. I kdyby Ústavní soud posuzoval přípustnost ústavní stížnosti - vzhledem k zásadě právní jistoty - podle právní úpravy účinné v době podání, tj. dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před jeho novelizací zákonem č. 83/2004 Sb., nemohl by dospět k jinému závěru, neboť ve smyslu § 72 odst. 2 cit. zákona bylo možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, jež počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytoval, a nebylo-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě měla stěžovatelka k dispozici, jak bylo již uvedeno, pouze odvolání, takže by lhůta počala běžet již dnem doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a tak by i pro tento případ byla ústavní stížnost podána opožděně.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Jde-li o návrh vedlejších účastnic řízení, aby Ústavní soud, dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady jejich právního zastoupení, vychází Ústavní soud z toho, že pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada nákladů řízení samotnými účastníky či vedlejšími účastníky řízení, pouze v mimořádných, zvláštního zřetele hodných případech lze postupovat jinak. V návrhu však vedlejší účastnice neuvádějí žádné skutečnosti, jež by postup podle citovaného ustanovení odůvodňovaly, a tyto nelze dovodit ani z okolností posuzované věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil návrh vedlejších účastnic jako neodůvodněný, rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení být vydáno nemohlo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 49/04, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies