30 Cdo 414/2014

26. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 32 odst. 3
  • TrŘ - § 139
  • TrŘ - § 245 odst. 1
  • TrŘ - § 259 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce J. T., právně zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem v AK TERYNGEL & PARTNEŘI, se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 73/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2013, č.j. 21 Co 275/2013 - 71, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2013, č.j. 14 C 73/2012 – 54, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 120.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a co do částky 20.000,- Kč žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. října 2013, č.j. 21 Co 275/2013 – 71, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 120.000,- Kč tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), kdy má za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, od kdy začíná běžet subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Dle dovolatele odvolací soud nijak nevysvětlil, proč považuje za konec řízení právě okamžik vyhlášení rozhodnutí a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 518/2012 a rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 a má pocit, že otázka subjektivní lhůty není řešena jednotně. Podle dovolatele je třeba věc posoudit tak, že se dovolatel dozvěděl o vzniklé majetkové újmě dnem doručení usnesení a nikoli okamžikem vyhlášení, neboť až v okamžiku doručení má dovolatel k dispozici stěžejní podklad pro uplatnění svého nároku. Dovolatel má za to, že jiný náhled na danou věc nutí účastníky k obstrukčnímu jednání, je diskriminující a protiústavní. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

První žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

V otázce, který okamžik je třeba považovat za skončení trestního řízení z hlediska běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk, se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalobce se domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení, pro které platí ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě. Běh subjektivní i objektivní promlčecí lhůty je však modifikován konstrukcí druhé věty o nemožnosti uplynutí lhůty dříve, než 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nepřiměřené délce projednávání věci došlo. Dovolatel svými dovolacími námitkami míří na druhou větu ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk a dovolává se toho, že za okamžik skončení trestního řízení je třeba považovat doručení rozhodnutí, nikoliv okamžik, kdy rozhodnutí nabylo právní moci jeho vyhlášením.

Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, pod bodem III. ve vztahu ke skončení řízení uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád.

Právní moc rozhodnutí byla zvolena za určující okamžik skončení řízení zejména pro její vlastnost projevující se navenek jako nezměnitelnost rozhodnutí (formální právní moc), která znamená definitivní vyřešení určité otázky v konkrétním procesu, a tím vyjadřuje skončení řízení. Pravomocně rozhodnutá věc nemůže být projednávána znovu, s výjimkou podání mimořádných opravných prostředků a jiných výjimečných právních prostředků (proto lze do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti, řízení o stížnosti ústavní, apod.).

V trestním řízení je právní moc rozsudku, kdy rozsudek již nelze napadnout opravným prostředkem v žádné jeho části, upravena v § 139 odst. 1 tr. ř. Proti rozsudku odvolacího soudu zákon nepřipouští odvolání, a tudíž nabývá právní moci dnem vyhlášení (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario). Tímto okamžikem je určitá otázka v konkrétním trestním procesu definitivně vyřešena a řízení před soudy pravomocně skončeno. Jakým způsobem se účastník řízení o skončení řízení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí, doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro okamžik skončení řízení rozhodné.

Okamžik kdy se poškozený o skončení řízení dozví, je významný pouze z hlediska běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť tímto okamžikem dochází k odstranění nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. O skončení řízení se však žalobce dozvěděl rovněž v okamžiku vyhlášení rozsudku, neboť byl přítomen u veřejného zasedání odvolacího soudu, na kterém byl zprošťující rozsudek vyhlášen. Ke skončení trestního řízení tedy došlo nabytím právní moci rozhodnutí jeho vyhlášením dne 25. 3. 2011.

Lze uzavřít, že judikatura v této otázce je konzistentní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2623/2012, či usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012), odvolací soud ji řádně ve svém rozhodnutí zohlednil a nijak se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolateli se tak nepodařilo uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. února 2015

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu




Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 414/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.414.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies