33 Cdo 3764/2014

25. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října 1898/9, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 214/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2014, č. j. 37 Co 45/2013-195, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.858,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vlastimila Němce, advokáta.




O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 5. prosince 2011, č. j. 77 C 214/2011-118, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; v části, jíž žalobce požadoval další úroky z prodlení, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 37 Co 45/2013-195, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku potvrdil.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaný namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu prezentované rozsudkem sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, neboť předpokladem úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči němu je nemožnost uspokojení práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, jejíž obohacení měl porušením svých povinností (hypoteticky) způsobit. Žalobce vůči třetí osobě, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, právo na vydání bezdůvodného obohacení dosud soudní cestou neuplatnil. Byť má žalovaný nadále za to, že není ve věci pasivně věcně legitimován, s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu prosazuje, že žaloba vůči němu je přinejmenším předčasná. Dále namítá, že uzavřená smlouva neměla být posouzena jako smlouva zprostředkovatelská, nýbrž jako smlouva příkazní, a že svou smluvní povinnost splnil, jestliže peníze (zálohu na kupní cenu, kterou od žalobce převzal) předal prodávajícímu, resp. osobě vystupující za prodávajícího.

V rozsudku ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, s nímž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že poškozený musí nejdříve uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody vůči tomu, jehož protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor poškozeného; je tomu tak proto, že jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody je v takovém případě nemožnost uspokojit nárok poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě (tzn. vůbec vnik újmy). Žalovaný v dovolání především nesprávně interpretuje rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže dovozuje, že soudy obou stupňů „primárně hodnotily právní důvod žalobcem uplatňované pohledávky jako bezdůvodné obohacení“. Přehlíží přitom, že vůči němu nebyl uplatněn požadavek na náhradu škody, nýbrž šlo o splnění jeho závazku z ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti, kdy odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - vycházel ze zjištění, že žalovaný se smluvně zavázal vrátit žalobci složenou zálohu na kupní cenu v případě, že kupní smlouva, kterou zprostředkovával, nebude ve stanoveném termínu uzavřena. Protože k uzavření kupní smlouvy nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zálohu, kterou mu žalobce předal, vrátit. Z uvedeného je zřejmé, že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, jichž se žalovaný dovolává, se v posuzované věci neuplatní.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel v dovolání povinen mimo jiné uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.

Zbývající část argumentace, kterou žalovaný v dovolání uplatnil („že soudy nesprávně skutkový stav hodnotily dle ustanovení zákona o smlouvě o zprostředkování a nikoli správně dle ustanovení o smlouvě příkazní“, že žalovaný „měl k žalobcově penězům jen právní titul oprávněné držby“, že „peníze předal osobě vystupující za Komerční banku, a. s., čímž svou povinnost splnil“, že soudy pochybily, jestliže „jeho závazek k žalobci hodnotily odděleně od jeho závazku ke svědku K.“ a že „právní titul, z něhož mohl hypoteticky plnit nemůže být dle § 451 odst. 1 OZ, ale dle § 420 OZ, tedy náhrada škody“), nesplňuje shora uvedený postulát dovolání. Žalovaný ve vztahu k těmto dovolacím námitkám řádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., tj. neuvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání má v tomto směru za naplněný (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 25. února 2015













JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á









předsedkyně senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3764/2014, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3764.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies