22 Cdo 83/2015

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 126 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Městské části Praha 9, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 324/14, IČO: 00063894, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41, proti žalované STAROREAL spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Římská 36, IČO: 48025232, zastoupené Mgr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, o odstranění nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 78/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2014, č. j. 54 Co 132/2014-264, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Haluzy, advokáta se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2012, č. j. 12 C 78/2008-184, uložil žalované povinnost odstranit na svůj náklad budovu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1908/6 v k. ú. V. (dále jen „stavba“), obci P., zapsanou na LV č. 865 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, z pozemku parc. č. 1908/6 v k. ú. V. (dále jen „předmětný pozemek“), obci P., zapsaného na LV č. 715 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, a tento pozemek vyklizený předat žalobkyni, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. května 2014, č. j. 54 Co 132/2014-264, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 20 666,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4 356,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Žalovaná v první řadě namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku oprávněnosti stavby, když uváděla, že stavba nebyla postavena na předmětném pozemku na základě nájemního práva coby obligačního práva k pozemku. Stavba byla totiž vybudována za zcela odlišných podmínek v letech 1966 až 1967 Správou přestavby železničního uzlu Praha jakožto socialistickou organizací v souvislosti se zřízením staveništního zařízení pro přestavbu železniční stanice Libeň hl. n., a to bez vyjádření jakéhokoli časového omezení ve vztahu k užívání předmětného pozemku, a nájemní smlouva mezi účastníky řízení byla uzavřena až následně za účelem úpravy vztahů mezi žalobkyní a žalovanou vyplývajících právě z umístění stavby na předmětném pozemku. Žalovaná v této souvislosti předkládá otázku, zdali se charakter stavby zřízené tehdejší socialistickou organizací jako stavby oprávněné bez dalšího změní následným uzavřením nájemní smlouvy mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku. Dále namítá, že starosta žalobkyně nebyl oprávněn udělit plnou moc k zastupování žalobkyně v řízení zástupci (advokátu), neboť takový postup nebyl předem projednán a schválen Radou Městské části Praha 9 a pokud starosta žalobkyně udělil 8. dubna 2008 plnou moc k podání žaloby, překročil tak svoji pravomoc, a tento krok je proto nutné považovat za neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. Podání žaloby bylo pro žalobkyni ekonomicky nevýhodné, neboť tím došlo ke ztrátě příjmů z nájmu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítá, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání. Pravomocně ukončené řízení je již třetí skutkově a právně shodnou věcí, kterou soudy nižších stupňů řešily, přičemž ve všech případech rozhodly shodně. V první věci bylo podáno dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. "22 Cdo 1337/2011", na nějž odkazuje. K jednotlivým námitkám pak uvádí, že pokud byla původně dočasná stavba na pozemku v socialistickém vlastnictví, pak poté, co pozemek přešel do vlastnictví hl. m. Prahy, které jej svěřilo do správy žalované, nový vlastník budovy musel uzavřít nájemní smlouvu na užívání pozemku, přičemž není podstatné, zda stavba byla či nebyla oprávněná a ani nebyl rozhodný charakter stavby z hlediska jejího vlastnictví. Nepřípadným je i argument, že záměr na odstranění stavby nebyl projednán a schválen Radou Městské části Praha 9. Oba nalézací soudy se s věcí řádně vypořádaly, přičemž dovolatelkou uváděná judikatura je irelevantní. Argumentace o ekonomické výhodnosti existence stavby do dovolání nepatří. Dovolatelka svými námitkami ve své podstatě toliko polemizuje se závěry nalézacích soudů, a proto žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Podle části osmé – závěrečná ustanovení – hlavy druhé – přechodná a zrušovací ustanovení – § 488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. dubna 1964 (obdobně § 854 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 1992), pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Jelikož nárok žalobkyně na odstranění stavby měl vzniknout za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení obč. zák. vyjma části týkající se právního základu ochrany jejího vlastnického práva v režimu vindikační žaloby, neboť žalovaná do práva žalobkyně zasahuje i po 1. lednu 2014. Tato skutečnost však nemá pro právní posouzení věci význam z hlediska úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb. a zákoně č. 89/2012 Sb., neboť v daném směru je ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby v obou právních předpisech založena na stejných principech (§ 126 odst. 1, 2 obč. zák., § 1040 odst. 1 o. z.).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. května 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 21. srpna 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka v první řadě namítá, že odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nárok žalobkyně na odstranění stavby, když žalobkyni svědčilo právo trvalého charakteru, na čemž ničeho nemůže změnit později uzavřená nájemní smlouva. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby není časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno. Jelikož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se nejednalo o situaci, kdy stavba byla na předmětném pozemku postavena od počátku neoprávněně a žalovaná tento závěr nikterak nerozporuje, je třeba se nadále zaobírat toliko problematikou práva stavebníka k pozemku, které později zaniklo.

Případy, kdy stavebník staví na základě občanskoprávního titulu ke stavbě, jenž není časově omezen, ale toto jeho právo později zanikne, obč. zák. ani jiný právní předpis výslovně neřeší. Vlastnická práva ke stavbě a pozemku zůstávají odlišná (neuplatní se princip superficies solo cedit), jsou rovnocenná, navzájem si konkurující a žádné z nich nelze označit za právo silnější; ve vztahu k právu vlastníka stavby právě proto, že v době výstavby mohl objektivně očekávat, že v budoucnu nebude konfrontován se ztrátou občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Po zániku tohoto práva se přitom nemůže jednat o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák., neboť charakter stavby jako neoprávněné je spojen s neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna. Jinými slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti, které nastaly později, již aplikaci ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2697/2011 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Tento judikatorní přístup vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1993, č. 2, str. 47). Následná judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a upřesnila potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 (uveřejněné pod č. C 4809 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“)].

K odlišným závěrům však dospěla rozhodovací praxe v případech, kdy stavebník v době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné.

Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47) závěrem, že „pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby“.

Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz), podle něhož zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný pod č. C 3405 v Souboru)].

Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod č. C 7489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 [uveřejněné pod č. C 8615 v Souboru)].

Dovolací soud se také zabýval otázkou, zdali je možné časově neomezené právo k pozemku nahradit právem časově omezeným (typicky nájemní vztah) a naopak. Tato možnost byla dovolacím soudem dovozena z principu autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého práva. Z tohoto principu vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněný na www.nsoud.cz)].

Jestliže došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace, a proto je třeba vycházet ze stavu, který nastal po zániku nového závazku. Jinými slovy po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru se další právní režim stavy na cizím pozemku neřídí podle právních poměrů existujících před uzavřením nájemní smlouvy právě proto, že tento poměr byl nahrazen závazkem novým (nájmem) při současném zrušení původního právního vztahu [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, nebo v rozsudku ze dne 21. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012 (dostupných na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná, respektive její právní předchůdce postavili stavbu na předmětném pozemku oprávněně, a proto se nejednalo o situaci od počátku neoprávněné stavby. Žalovaná dne 1. 12. 2004 uzavřela s žalobkyní smlouvu o nájmu č. 77/2004 k předmětnému pozemku, přičemž právo nájmu zaniklo uplynutím doby dne 31. 3. 2008. Ačkoliv se žalovaná snažila o následnou úpravu vztahů se žalobkyní, pro nedosažení konsensu k uzavření smlouvy nedošlo, a proto soudy obou stupňů dovodily, že od 1. 4. 2008 užívá žalovaná předmětný pozemek bez právního důvodu. Žalované přitom k předmětnému pozemku svědčilo toliko právo nájmu, tedy právo dočasného charakteru, a proto po uplynutí doby nájmu se žalobkyně mohla domáhat odstranění stavby.

Závěry soudů obou stupňů jsou v této otázce zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, která po zániku práva dočasného charakteru, mezi něž bez pochyby patří i nájemní právo, umožňuje vlastníkovi, aby se domáhal odstranění stavby. Žalovaná sice namítala, že jí, resp. její právní předchůdkyni, od počátku k předmětnému pozemku svědčilo právo trvalého charakteru, ale i kdyby tato námitka byla uplatněna po právu, rozhodovací praxe dovolacího soudu akceptuje, aby si vlastník stavby a vlastník pozemku v průběhu času nově upravili vzájemný vztah, a to i tak, že si původní právní režim nahradí jiným právním režimem, třeba z pohledu některého z účastníků řízení méně výhodným. Pokud si tedy v poměrech předmětné věci účastníci řízení nahradili původní režim nájemním vztahem, učinili tak se všemi riziky, které jsou s nájemním vztahem spojeny, tedy i s tím rizikem, že po zániku nájemního vztahu k předmětnému pozemku se vlastník pozemku bude moci domáhat odstranění stavby.

Nadto námitka žalované, že jí od počátku svědčilo právo trvalého charakteru, je postavena na argumentu, že její právní předchůdkyní byla socialistická organizace. Tento argument sice může vést k závěru, že stavba byla od počátku oprávněná, nelze z něj však bez dalšího dovodit, že tehdejší stavebník disponoval právem stavby trvalého charakteru, neboť i stavby v socialistickém vlastnictví mohly být zřízeny jako stavby dočasné.

Co se týče dovolací námitky, že si účastníci řízení nájemní smlouvou ve skutečnosti nedojednaly právo nájmu, nýbrž toliko úplatu za užívání k předmětnému pozemku, k němuž měla mít žalovaná podle svého tvrzení právo trvalého charakteru, tato námitka by přípustnost dovolání založit nemohla, neboť jí žalovaná nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, kterým se však dovolací soud podle § 241a o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 není oprávněn zabývat.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněném pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném na www.nsoud.cz), vyslovil názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněném pod č. C 812 v Souboru), uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 2144/2014, nebo v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2979/2012 (obě uveřejněná na www.nsoud.cz)].

Nadto dovolací soud uvádí, že tuto námitku v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná neuplatnila, neboť toliko poukazovala na skutečnost, že "nájemní smlouva byla uzavřena za účelem úpravy vztahů mezi účastníky vyplývajícím právě z umístění již existující a oprávněné stavby na pozemku žalobkyně." Jestliže tedy až v dovolacím řízení přichází žalovaná s tvrzením, že o nájemní smlouvu ve skutečnosti vůbec nemělo jít, jedná o novou skutečnost nepřípustně uplatněnou v rozporu s § 241a odst. 6 o. s.ř.

Dovolatelka dále namítala, že za žalobkyni podal žalobu právní zástupce, jemuž k tomu udělil plnou moc starosta, aniž by přitom měl předem daný souhlas od městské rady. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť soudy obou stupňů tuto otázku posoudily zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 2158/2009 (uveřejněném pod č. C 9383 v Souboru), uvedl, že „podání žaloby není hmotněprávním úkonem, k němuž by bylo třeba předchozího souhlasného rozhodnutí orgánů obce. Žaloba je procesním úkonem, jímž se právo na soudní ochranu promítá do oblasti práva procesního a uskutečňuje ochranu konkrétnímu hmotněprávnímu nároku (srov. např. Steiner, V. Základní otázky práva občanskoprávního, Praha 1981, str. 168). Rozhodnutí o podání žaloby – uplatnění nároku obce na náhradu škody – nepatří do rozhodovací pravomoci obecní rady podle § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. a nejedná se o právní úkon, který by ve smyslu ochrany principu územní samosprávy ohrožoval majetek obce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2075/2009, popř. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000). Na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 224/2002, na něž odvolací soud poukázal, v daném případě nešlo o hmotněprávní úkon (jakým je např. výpověď z nájmu) obsažený v žalobě, nýbrž o podání žaloby na náhradu škody, tedy o úkon procesní, k němuž není potřeba rozhodnutí orgánů obce, a nejde ani o žádný jiný z případů, kdy je rozhodování svěřeno zákonem orgánům obce. Žaloba byla podána jménem obce a obec zastoupená starostou má právo podat žalobu. Starosta obce je oprávněn k zastupování obce navenek, a tedy ve věcech, v nichž obec zastupuje, je oprávněn činit právní úkony, které se vztahují k zastupování obce jako právnické osoby v soudním řízení. Občanský soudní řád umožňuje účastníku, tedy i obci jako právnické osobě, aby se dal v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, včetně zástupcem z řad advokátů (§ 24, § 25 odst. 1 o. s. ř.). Ke zmocnění advokáta k podání žaloby jménem města byl tedy starosta oprávněn a jestliže na základě plné moci podala advokátka žalobu, neučinila právní úkon hmotněprávní povahy. V postupu starosty, který udělil plnou moc k zastupování města v občanskoprávním řízení, proto nelze spatřovat pochybení, jež by znamenalo neplatnost plné moci, popř. podání žaloby bez právoplatného zmocnění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 626/97), a tedy nedostatek podmínky řízení“.

Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že podání žaloby je procesním úkonem a nikoliv hmotněprávním úkonem, a je tak na místě, aby žalobu za obec podal starosta či jeho prostřednictvím zvolený zástupce, když soud jen dodává, že pokud by měla být plná moc neplatná, nebylo by na místě zamítnutí žaloby, ale zastavení řízení. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil, když po podrobném rozboru právní úpravy dovodil, že podání žaloby není hmotněprávním úkonem, k němuž by bylo třeba předchozího souhlasného rozhodnutí rady městské části, nýbrž jen procesním úkonem, jímž se právo na soudní ochranu promítá do oblasti práva procesního a uskutečňuje ochranu konkrétnímu hmotněprávnímu nároku. Rozhodnutí o podání žaloby tedy nepatří do rozhodovací pravomoci rady městské části a nejedná se o právní úkon, který by ve smyslu ochrany principu územní samosprávy ohrožoval majetek obce.

Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když výše uvedená judikatura se bez pochyb uplatní i na žalobkyni coby městskou část hlavního města Prahy.

V neposlední řadě žalovaná namítala, že podání žaloby bylo neúčelné a ekonomicky nevýhodné. Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť v její souvislosti žalovaná nevymezila žádnou otázku hmotného práva. Ostatně dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato námitka měla projevit v předmětné věci, jestliže prostřednictvím podané žaloby byl uplatněn nárok na ochranu vlastnického práva v situaci, kdy žalovaná pozemek užívá bez právního důvodu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.



V Brně dne 25. února 2015



Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu






Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.83.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies