25 Cdo 615/2014

25. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a odst. 1
  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • OSŘ - § 243f odst. 3
  • OSŘ - § 238 odst. 1 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. M.,, zastoupeného Mgr. Pavlem Mařanem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Nerudova 691, proti žalovaným 1) R. H., 2) O. K. zastoupených JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Semily, Nádražní 24, a 3) Ing. J. V., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 1) České pojišťovny a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 17/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2013, č.j. 19 Co 686/2012-342, takto:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2013, č.j. 19 Co 686/2012-342, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 9. 2012, č.j. 7 C 17/2009-261, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 549.184 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 35.800,- Kč a nákladů na uplatnění škody (vyhotovení znaleckých posudků) ve výši 11.803,- Kč a 30.940,-Kč. Protože výše uvedených samostatných nároků nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. bez ohledu na to, zda jejich součet s dalšími dílčími nároky tuto částku převyšuje či nikoliv, a že o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jestliže dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky protiprávnosti jednání žalované 1) v souvislosti s obecnou právní otázkou odpovědnosti řidiče jedoucího po vedlejší silnici, který nedá přednost vozidlu jedoucímu po hlavní silnici nedovolenou rychlostí, činí tak prostřednictvím vlastních skutkových závěrů odlišných od skutkového stavu zjištěného soudem a zpochybněním soudem provedeného hodnocení důkazů – především znaleckých posudků.

Ostatně napadené rozhodnutí spočívá na posouzení více právních otázek, které samy o sobě postačují k zamítnutí žaloby, když správnost jedné z nich dovolatel dovoláním zpochybňovat nemůže. Pokud totiž soud zamítl žalobu pro absenci protiprávnosti jednání žalované 1) a zároveň absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované 1) a škodou, pak posouzení příčinné souvislosti nelze dovoláním zpochybňovat, jelikož se jedná primárně o otázku skutkovou, nikoliv právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006), a tudíž nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (příčinná souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu. Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemohou žádné další dovolací důvody (námitky nesprávného právního posouzení otázky protiprávnosti jednání žalované) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak pozitivně projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané procesní vady, že v řízení nebyly provedeny další žalobcem navržené důkazy. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, resp. povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaní by tedy zásadně měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k důvodům odmítnutí dovolání, jakož i k obsahu a rozsahu vyjádření advokáta žalované 1) a žalovaného 2), jehož argumentace se míjí s důvody odmítnutí dovolání, a je tedy ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému 3) a vedlejšímu účastníkovi žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu








Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 615/2014, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.615.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies