28 Cdo 325/2015

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 150

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Šafařikova 22/371, o zaplacení částky 2 500 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 187/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014, č. j. 17 Co 231/2013-269, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 14 C 187/2009-157, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2013, č. j. 14 C 187/2009-174, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 500 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku). Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 266 671, 50 Kč (výrok II. rozsudku).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli v roce 2006 (bez uvedení konkrétního data) smlouvu o financování výstavby bytových jednotek v celkové výši plnění 4 732 500,- Kč. Žalobce na základě této smlouvy poskytl žalovanému dne 31. 5. 2006 zálohu na výstavbu bytových jednotek ve výši 2 500 000,- Kč. Následně předmětné bytové jednotky do svého vlastnictví nabyla třetí osoba, čímž zanikla povinnost žalovaného plnit podle smlouvy o financování výstavby pro dodatečnou nemožnost plnění dle § 575 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Za této situace soud prvního stupně dovodil, že žalobcem poskytnuté plnění lze posoudit jako plnění z právního důvodu, který odpadl, tedy jako bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák. Žaloba (doručená soudu dne 22. 5. 2009) však byla soudem prvního stupně zamítnuta, neboť soud shledal důvodnou námitku promlčení, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba uplynula již v září 2008. O nákladech řízení mezi účastníky bylo soudem prvního stupně rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 17 Co 231/2013-240, rozsudek soudu prvního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému jejich náhradu nepřiznal. Současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Po doplnění dokazování dospěl ke zjištění, že nejpozději v roce 2006 žalobce musel vědět o nemožnosti plnění vzhledem k nabytí předmětných nemovitostí třetí osobou. Proto také věděl, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil o plnění, které mu na základě smlouvy o výstavbě poskytl. Subjektivní promlčecí doba uplynula nejpozději v průběhu podzimu 2008, žaloba však byla podána až na jaře 2009. Odvolací soud neshledal, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdil žalobce, neboť žalobci nic nebránilo podat žalobu, jejímž předmětem je zaplacení relativně vysoké finanční částky, v průběhu dvou let po té, co se o rozhodných skutečnostech dozvěděl.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud za použití moderačního práva dle § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému jejich náhradu nepřiznal. Důvod zvláštního zřetele hodný odvolací soud spatřuje v okolnostech případu, „kdy se žalovaný ve smlouvě o financování zavázal k tomu, že se přihlásí do výběrového řízení a nabude do svého vlastnictví předmětné rozestavěné bytové jednotky, ale neučinil tak a do výběrového řízení v rozporu s uzavřenou smlouvou přihlásil svou přítelkyni.“ Tímto svým jednání zapříčinil nemožnost plnění a podstatnou měrou tak přispěl ke vzniku sporu.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 8. 7. 2014, č. j. 28 Cdo 1669/2015-255, rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění s odkazem na předcházející judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13) uvedl, že „z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.“ Dovolací soud dále připomněl podmínky aplikace moderačního práva dle § 150 o. s. ř. a zavázal odvolací soud k jejich dodržení v dalším řízení.

Odvolací soud ve věci opakovaně rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2014, č. j. 17 Co 231/2013-269, kterým změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že se žalovanému jejich náhrada nepřiznává. Dále rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že nyní již rozhodoval za situace, kdy se žalovaný k aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřil, a to v podaném dovolání. Důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci moderačního práva náhrady nákladů řízení odvolací soud spatřuje ve skutkovém základu sporu, kdy je evidentní, že vznik tohoto sporu zavinil svým chováním žalovaný, který získal od žalobce finanční obnos, aniž by mu poskytl odpovídající protiplnění.

Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 17 Co 231/2013-269, podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatel rozvádí v tom smyslu, že odvolací soud setrval na svém původním názoru, a to bez přihlédnutí k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. Dovolatel z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje, že „dovolací soud vytváří nové rozhodné hledisko k prolomení zásady úspěchu ve věci, a to, že pokud je žalován promlčený nárok, nepřizná se úspěšnému účastníku náhrada nákladů ve věci.“ V tomto spatřuje prvek libovůle a nahodilosti. Dovolatel dále rozporuje skutková zjištění, která odvolací soud vedla k užití § 150 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí v napadené části zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.K podmínkám aplikace § 150 o. s. ř. v projednávaném případě se již Nejvyšší soud rozsáhle vyjádřil v předcházejícím usnesení ze dne 8. 7. 2014, č. j. 28 Cdo 1669/2014-255, jehož obsah je účastníkům znám z předchozího řízení. Dovolatel zakládá přípustnost dovolání právě na tvrzení, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepřijal závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předcházejícím řízení. S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje. Současně dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů dále uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolatel předně napadá skutečnost, že odvolací soud rozhodl, aniž si vyžádal další vyjádření stran. Odvolací soud přitom rozhodoval za situace, kdy se žalovaný vyjádřil k aplikaci ustanovení § 150 o. s .ř. v předcházejícím dovolání. Za tohoto stavu dospěl dovolací soud k závěru, že v předcházejícím řízení vyslovený požadavek na vytvoření procesního prostoru pro vyjádření účastníků řízení v souvislosti se zamýšlenou aplikací § 150 o. s. ř., byl naplněn, když současně přihlédl k zásadě hospodárnosti řízení. Důvodnou nelze shledat ani námitku dovolatele, pokud tvrdí, že odvolací soud vytváří nové rozhodné hledisko k prolomení zásady úspěchu ve věci, a to, že pokud je žalován promlčený nárok, nepřízná se úspěšnému účastníku ve věci náhrada nákladů řízení. Takový závěr však z napadeného usnesení odvolacího soudu nevyplývá, neboť důvodem, pro který odvolací soud nepřiznal procesně úspěšnému dovolateli náhradu nákladů řízení, nebyla skutečnost, že tento úspěšně vznesl námitku promlčení, nýbrž skutkové zjištění, že vznik sporu svým chováním zavinil právě dovolatel. Další námitky dovolatele, které popisují další chování žalobce, mají charakter skutkových tvrzení, které však dovolací soud v rámci řízení o dovolání není oprávněn přezkoumávat.

Obecně pro ustanovení § 150 o. s. ř. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že skutečně existují důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznaní náhrady nákladů řízení, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 150 o. s. ř.; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná (ke vztahu § 3 odst. 1 obč. zák srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014). Proto ani další námitky dovolatele, které popisují další chování žalobce, dovolací soud v rámci řízení o dovolání není oprávněn přezkoumávat a nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Vycházeje z toho, že obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.


Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.



V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 325/2015, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.325.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies