22 Cdo 2864/2014

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Vojtěchem Dragúnem, advokátem se sídlem v Plzni, Dominikánská 6, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 96/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 18 Co 447/2010-837 a 18 Co 557/2010-837, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 552,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Martina Vovsíka, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 6.



O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2012, č. j. 16 C 96/2000-788, z bezpodílového spoluvlastnictví manželů účastníků řízení přikázal do výlučného majetku žalobkyně věci uvedené ve výroku I. v hodnotě 105 830,- Kč (výrok I.), z bezpodílového spoluvlastnictví manželů účastníků řízení přikázal do výlučného majetku žalovaného věci uvedené ve výroku II. v hodnotě 16 500,- Kč (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 344 514,80 Kč do 18 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI).K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 18 Co 447/2010-837 a 18 Co 557/2010-837, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., III., kterým bylo rozhodováno o povinnosti žalobkyně vyplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 344 514,80 Kč, a výroku IV. potvrdil (výrok I.). Výrok III., kterým byla určena pariční lhůta, výroky V. a VI. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 344 514,80 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobkyni neuložil povinnost nahradit České republice náklady řízení (výrok III.), žalovanému uložil zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek 11 859,- Kč (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 a důvodné podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Namítá, že v průběhu řízení specifikovala své vnosy do společného jmění manželů, ty však byly posouzeny rozdílně, když spornou výši tvořila částka 125 000,- Kč, přičemž z dokazování vyplynulo, že částku do společného jmění manželů vložila. Toto bylo prokázáno tvrzením její matky, která jí tuto sumu poskytla jako dar, a dalšími důkazy provedenými v průběhu řízení. Soud však tuto skutečnost nesprávně právně vyhodnotil, což má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a žalobkyně je tak poškozena na svých právech. Soud porušil zásadu rovnosti postavení účastníků řízení, když vnosy žalovaného soud měl prokázané svědeckou výpovědí jeho rodinných příslušníků, kdežto svědeckou výpověď matky, jakož i další listinné důkazy, které prokazovaly vnosy žalobkyně, soud vyhodnotil jako nevěrohodné. Soud má přitom hodnotit důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Dále porušil zásadu hospodárnosti tím, že i když v průběhu řízení došlo mezi účastníky ke shodě ohledně hodnoty členských práv a povinností v bytovém družstvu, zadával další znalecké posudky, kterými zbytečně zvyšoval náklady řízení, čímž opět poškodil na právech žalobkyni, jejíž poškození vyplývá z nárůstu hodnoty členských práv a povinností. Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle žalovaného dovolání není podle § 237 občanského soudního řádu přípustné a žalobkyně uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Ke konkrétním námitkám uvedl, že cena rodinného domu nebyla stanovena znaleckým posudkem, nýbrž se vycházelo z tzv. realizované prodejní ceny. Účastníci se v určité procesní fázi shodli na vypořádací ceně členských práv a povinností v bytovém družstvu, nicméně došlo k zásadní změně procesních skutečností, kdy pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu. Za této situace se žádal o vypracování znaleckého posudku. Potřeba vyhotovení nového znaleckého posudku vyplynula z časové prodlevy a ze změny oceňovacích předpisů. Co se týče posouzení vnosů a půjček, ty nemají žádný „dovolací“ přesah, neboť „právní posouzení je desítky let stejné“ a skutkové závěry soudů nepodléhají dovolacímu přezkumu. Nedůvodná a zároveň nepřípustná je také námitka porušení zásady rovnosti účastníků a námitka údajné početní chyby. Vzhledem k tomu žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a uložil žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 24. února 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].

V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž toliko odkazuje na § 237 o. s. ř., což však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. Navíc dovolatelka uplatňuje v dovolání nepřípustné dovolací důvody, když rozporuje zjištěný skutkový stav v otázce vnosů a když namítá vady řízení spočívající v pochybení odvolacího soudu v rámci procesu dokazování.

V této souvislosti dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

V daném případě však dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezila, a proto není dovolací soud v této fázi dovolacího řízení oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.



V Brně dne 24. února 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2864/2014, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2864.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies