30 Cdo 820/2014

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 31a

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce D. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 51/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 25 Co 213/2013-65, takto:

I. Rozsudek odvolacího soudu se mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2013, č. j. 22 C 51/2010-53, se mění tak, že trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 548.100,- Kč.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12.342,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24.684,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 548.100,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Žalobce se výše uvedené částky domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena výkonem vazby a následným výkonem trestu v letech 1986 až 1988.

Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 18. 12. 1986 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a na osobní svobodě byl žalobce omezen od 11. 11. 1986 do 11. 7. 1988 výkonem vazby a trestu odnětí svobody. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3 T107/2005-5, byl žalobce po předcházejícím zrušení odsuzujícího rozsudku zproštěn obžaloby.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v daném případě nelze žalobci vyhovět na základě aplikace občanského zákoníku, ani zákona č. 82/1998 Sb., a ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Úmluva vstoupila pro území České republiky v platnost dnem 18. 3. 1992, tedy po vydání původních rozhodnutí a po té, co žalobce byl vazebně držen a vykonal trest odnětí svobody.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož „důvodem je to, že existuje sporná otázky, která by měla být dovolacím soudem řešena jinak.“ Žalobce v tomto ohledu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 500/13. Žalobce dále poukazuje na obdobné nálezy Ústavního soudu. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Shora popsané procesní okolnosti tohoto případu a dále uvedené právní názory Ústavního soudu a jejich reflexe Nejvyšším soudem neumožňují podřazení otázky přípustnosti dovolání v této věci jiné situaci, nežli že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb. plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 dne 25. 11.2014 na návrh III. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci vedené před tímto senátem pod sp. zn. III. ÚS 1856/13, stanovisko (dále jen „Stanovisko“, které bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů formou sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb.): I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto Stanoviska.

Tím Ústavní soud překlenul situaci nastalou po vydání nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), kde vyslovil názor, že nárok na náhradu za nemateriální újmu založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) se odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. K obdobnému závěru, tedy že v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Protože měl III. senát Ústavního soudu právní názor odchylný, nezbylo mu než předložit postupem podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, věc plénu Ústavního soudu s návrhem na zaujetí výše uvedeného Stanoviska. Spornou otázkou tedy je, zda lze aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, pokud k jednání státu porušujícímu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy došlo v době předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. před datem 18. 3. 1992 (v projednávané věci v letech 1950 až 1952), avšak toto porušení bylo (v rehabilitačním řízení) deklarováno až po tomto datu. Ústavní soud dospěl s důvody uvedenými ve Stanovisku k právnímu závěru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného dříve ve vztahu k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy v několika výše citovaných nálezech. Nárok na náhradu nemateriální újmy tedy nelze opřít o čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Za jinou ovšem pokládá Ústavní soud otázku, zda se tento odlišný právní závěr nutně musí projevit též v judikatorním odklonu z hlediska meritorního rozhodnutí nyní projednávaného případu. Učinit za této situace judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů, v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to „štěstí“, že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem. Ústavní soud proto uzavírá, že judikatorní odklon učiněný v tomto Stanovisku nelze vykládat tak, že se vztahuje retrospektivně i na řízení, která byla zahájena před jeho vydáním, nýbrž je třeba ho aplikovat pouze pro futuro (prospektivně).

V bodu 16. odůvodnění nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13, pak Ústavní soud vyslovil, že ve shodě se závěry shora uvedeného Stanoviska mu nezbývá než konstatovat, že na stěžovatelovu věc nelze použít právní názor vyslovený v bodě I citovaného Stanoviska, a proto se uplatní "původní" právní názor Ústavního soudu. Podle něj, i když byl stěžovatel protiprávně zbaven osobní svobody ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, a vzhledem k tomu, že se odškodnění nemajetkové újmy nemohl domáhat dříve než okamžikem právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 1 Rt 9/2007 (a tedy již za účinnosti Úmluvy), kterým bylo v rámci rehabilitačního řízení zastaveno stěžovatelovo trestní stíhání, a dále vzhledem k tomu, že stěžovatel se nemohl domáhat odškodnění nemateriální újmy na základě vnitrostátních předpisů, náleží mu, podle výše citované a I. bodem výroku stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14 sice překonané, avšak II. bodem výroku stanoviska pro tento případ zachované judikatury Ústavního soudu, nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Při rozhodování o výši této náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném Stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna "shodou okolností" rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012, (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) Nejvyšší soud sjednotil právní praxi v otázce poskytování náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním s těmito závěry. 1/ Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 2/ Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Podle Nejvyššího soudu však není správné zahrnovat do úvahy i dobu, která nastala po skončení trestního řízení. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání řízení, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení. Negativní následky působící újmu v osobnostní sféře osoby poškozené musí být posouzeny zvláště a ohraničeně. Újma nemajetkové povahy vzniká totiž v těchto případech již v souvislosti se škodnou událostí, tedy s vedením trestního řízení (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 v otázce náhrady za omezení osobní svobody) a je ve smyslu čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod odškodnitelná jen za podmínek stanovených právě v zák. č. 82/1998 Sb.

Rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2012, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil obdobně závěry pro stanovení náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody.

Promítnutí tohoto stavu judikatury Ústavního soudu a výkladové judikatury Nejvyššího soudu předně neznamená potřebu postupu Nejvyššího soudu dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť se pro rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud nemusí opírat o právní názor, který by byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jeho dřívějším či rozporném rozhodování. Závěr I. shora uvedeného Stanoviska pléna Ústavního soudu vychází pro zde nyní souzenou věc z téhož právního názoru, jenž byl vysloven např. v rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 (též s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012 ve věci sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 115, ročník 2012).

V důsledku závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu však Nejvyšší soud musí nově vyložit důsledek plynoucí pro něj ze závěru II. Stanoviska, že se takový názor neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou majetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Za vodítko pro konečný výklad se mu zjevně nabízí pokyn vyjádřený samotným Ústavním soudem ve shora bodu 16. citovaného nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13, jenž je se zde posuzovaným případem skutkově, procesním vývojem i jádrem své právní podstaty takřka identický. Ústavní soud nabádá, aby byla vzata v úvahu specifika dané věci obsažená ve Stanovisku, že sice nemá dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o němž nebylo „shodou okolností“ do přijetí stanoviska pléna rozhodnuto, na druhé straně že však jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě.

Z tohoto požadavku plyne, že v zájmu zabránění poškození žadatele o odškodnění nelze mít jím uplatněný nárok na odškodnění konkrétním rozhodnutím obecného soudu za nedůvodný, že však mu neodpovídá v pozitivním právu upravená forma odškodnění. Nejvyšší soud ve svém rozhodování v těchto případech vždy poukazoval na svůj zájem nevytvářet nerovnost mezi těmi, kterým újma vznikla za obdobných projevů totality a se zřetelem k rehabilitačním procesům a jejich právním principům a důsledkům nežádali (a ani nemohli důvodně na základě takových předpisů žádat) o nahrazení újmy vzniklé trestní represí předcházejícího režimu, a těmi, kteří v důsledku až pozdější soudní rehabilitace shledali důvody pro uplatnění takového nároku. Prosazení a zachování takového požadavku rovnosti obstojí i po shora uvedeném Stanovisku Ústavního soudu (tím spíše, že výsledná judikatura Ústavního soudu výrokem I. Stanoviska takovému nároku obecně nesvědčí). Rovnosti legitimních zájmů obdobně nesvobodou postižených osob naopak neodpovídá zohlednění oné zvláštnosti případů, která se projevila „shodou okolností“ a „nesprávně“, že totiž některé nároky ve formě požadavku na finanční satisfakci byly v důsledku dřívějšího (a překonaného) rozhodování Ústavního soudu výjimečně a pravomocně shledány důvodnými.

Společným průnikem a jmenovatelem nynějšího ústavněprávního posuzování důvodnosti těchto nároků a morálního náhledu Nejvyššího soudu na skutečnosti, na nichž byly tyto nároky žalobně konstruovány, je jistota v tom, že nejen na základě konečného výsledku trestního řízení vedeného proti žadatelům, ale i pro neetický rozměr trestněprávních projevů totalitního státu založených na potírání politických odpůrců, byla nezpochybnitelně porušena jejich práva na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jejich uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost.

Tomuto hodnocení odpovídá jedině – při nemožnosti přímé použitelnosti mezinárodní úmluvy - zásada současně platné a účinné zákonné národní úpravy vyjádřená v § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dle níž základem úvahy o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu je vždy přinejmenším konstatování porušení práva. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se takové konstatování vyjadřuje explicitně uvedením, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010), i když to žalobce in eventum nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Podle § 31a odst. 2 cit. zák. se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. A právě takové okolnosti odvíjející se od uplatnění zde posuzovaného nároku, a nikoliv od pozitivněprávní úpravy nároku na poskytnutí zadostiučinění v penězích, vedou Nejvyšší soud k závěru, že lze žalobci vyhovět leda formou morálního zadostiučinění. Kriteria pro stanovení jiné formy zadostiučinění stanovená ve shora uvedeném rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, se zde zjevně nemohou pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy poškozenému uplatnit.

Podle § 243d odst. 2 o. s. ř. neodmítl-li dovolací soud dovolání podle § 243c o. s. ř., může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. A právě o takový případ v souzené věci jde. Ohledně důvodnosti nároku byly procesně vyčerpány možnosti obecně soudního i ústavněprávního zjišťování skutkového stavu věci, právního posouzení i přezkumu správnosti rozhodování. Stran formy zadostiučinění odvíjející se od shora uvedeného právního názoru nejvyšší soudní instance se vychází z aktuálního názoru vyjádřeného Ústavním soudem samým v jeho věcném rozhodnutí navazujícím na přijaté Stanovisko. Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení by skutkově nemohlo přinést nic nového a bylo by jen prodlužováním řízení, v němž by byl odvolací soud (případně soud prvního stupně) vázán názorem soudu dovolacího (viz § 243g odst. 1 o. s. ř.).

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, se odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.

Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci. Za řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady právním zastoupením (tři úkony po 3.100,- Kč, 3 náhrady hotových výloh po 300,- Kč a DPH) v částce 12.342,- Kč, v řízení odvolacím (šest úkonů po 3.100,- Kč, šest náhrad hotových výloh po 300,- Kč a DPH) v částce 24.684,- Kč a v řízení dovolacím (jeden úkon po 3.100,- Kč, jedna náhrada hotových výloh po 300,- Kč a DPH) v částce 4.114,- Kč.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.



V Brně dne 24. února 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 820/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.820.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies