29 Cdo 898/2013

25. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 289
  • ObchZ - § 115

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Heleny Myškové v právní věci navrhovatele R. P., zastoupenéhoJUDr. Karlem Fořtlem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 10/6, PSČ 370 01, za účasti R. E. P., zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 66/3, PSČ 370 01, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 351/2008, o dovolání R. E. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 14 Cmo 371/2011-287, takto:




Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 14 Cmo 371/2011-287, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.




Odůvodnění:


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. května 2011, č.j. 13 Cm 351/2008-246, zamítl návrh na nahrazení projevu vůle R. E. P. (dále též jen „účastnice“) o uzavření smlouvy o převodu jejího obchodního podílu ve společnosti Montera spol. s r.o. (dále též jen „společnost“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. 14 Cmo 371/2011-287, připustil změnu žaloby spočívající v opravě textu smlouvy (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „nahradil vůli“ žalované k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu ve znění specifikovaném v rozsudku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) Navrhovatel a účastnice uzavřeli před Okresním soudem v Sankt Johann im Pongau v rámci řízení o vypořádání jejich společného jmění manželů smír, jímž se navrhovatel zavázal zaplatit účastnici peněžní vyrovnání ve výši 500.000 EUR, a účastnice se zavázala, že „své podíly ve firmě Montera spol. s r.o. v České republice převede na“ navrhovatele „a že podepíše všechny k tomu potřebné listiny do 14 dnů od předložení. Podepsání se musí v každém případě uskutečnit účinně podle českého práva“.

2) Tímto vypořádáním měly být podle uzavřeného smíru „jednou provždy vyrovnány a vypořádány všechny vzájemné nároky sporných stran z titulu rozdělení společného jmění a úspor manželů podle § 81 zákona o manželství“.

3) Smír byl schválen rozhodnutím okresního soudu v Sankt Johann im Pongau ze dne 9. května 2007, sp. zn. 3 C 25/07.

3) Rakouské soudy (včetně Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky) zamítly návrh navrhovatele na exekuci rozhodnutí o schválení smíru.

Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o schválení smíru nepředstavuje v části bodu 1), týkající se společnosti, exekuční titul. Ujednání stran je však smlouvou o uzavření budoucí smlouvy ve smyslu § 289 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a to smlouvy dle § 115 odst. 1 obch. zák. o převodu obchodního podílu účastnice ve společnosti (který činí 30 %) na navrhovatele, a to bezúplatně, neboť se o úplatě „v této pasáži nehovoří“. Účastnice závazek nesplnila, proto se navrhovatel oprávněně domáhá jeho splnění návrhem podle § 290 odst. 1 obch. zák.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala účastnice dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s ř.“). Namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, neposuzoval-li uzavřenou dohodu podle § 50a zákona č. 40/1946 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Dohoda přitom postrádá podstatné náležitosti smlouvy o převodu obchodního podílu, a to vyjádření úplatnosti či bezúplatnosti převodu, resp. ujednání o ceně či způsobu jejího určení. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 97/2000 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Uvedený nedostatek je podle dovolatelky důvodem, pro který dohoda obou účastníků nemůže obstát ani v režimu obchodního zákoníku, neboť předmět plnění není určen alespoň obecným způsobem. Ostatně není ani stanoveno, o jaký podíl se jedná, a není ani dostatečně určitě označena společnost (není uvedeno sídlo, identifikační číslo a neodpovídá ani firma).

Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, dovolatelka namítá, že soud nesmí při rozhodování o nahrazení projevu vůle napravovat neurčité údaje týkající se podstatných náležitostí budoucí smlouvy výkladem projevu vůle účastníků.

Závěr o neurčitosti ujednání přijal Nejvyšší soudní dvůr Rakouské republiky v rozsudku ze dne 8. května 2008, sp. zn. 3 Ob 71/08z, jímž zamítl revizní rekurz navrhovatele proti rozhodnutí Zemského soudu v Salzburgu o zamítnutí návrhu na exekuci.

Podle dovolatelky bylo o věci již jednou rozhodnuto, a to rozhodnutím Okresního soudu v Sankt Johann im Pongau ze dne 9. května 2007, sp. zn. 3 C 25/07, a rozhodnutím odvolacího soudu je dovolatelce duplicitně ukládána totožná povinnost. Na tom nic nemění ani závěr rakouských soudů o neurčitosti schváleného smíru.

V rovině dovolacího důvodu vymezeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl o něčem jiném, než bylo návrhem požadováno, neboť navrhovatel se domáhal uložení povinnosti uzavřít smlouvu, kdežto odvolací soud rozhodl o tom, že nahrazuje vůli dovolatelky k uzavření smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje současně za nedostatečně odůvodněné.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné.

Podle § 289 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (odstavec první). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec druhý).

Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, má-li být v budoucnu uzavřena smlouva, která je tzv. absolutním obchodem ve smyslu § 261 odst. 3 obch. zák., řídí se smlouva o smlouvě budoucí úpravou obsaženou v § 289 a násl. obch. zák. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2002), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 1999, sp. zn. 32 Cdo 2295/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2000, pod číslem 23, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2010, pod číslem 151]. Námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud pochybil, neposuzoval-li uzavřenou smlouvu podle § 50a obč. zák., je tudíž nedůvodná.

Účelem smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu § 289 a násl. obch. zák. je zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo v základu vymezený inominátní kontrakt, s určitým obsahem. Určení předmětu plnění budoucí smlouvy musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí (srov. např. R 27/2002, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005, ze dne 7. července 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2243/2007, a ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 2637/2010).

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, vysvětlil, že smlouvu o převodu obchodního podílu lze využít jak pro bezúplatný, tak pro úplatný převod. Aby smlouva o převodu obchodního podílu byla určitým právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl účastníků směřoval k uzavření smlouvy úplatné nebo smlouvy bezúplatné. V opačném případě taková smlouva není dostatečně určitá a je tedy absolutně neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. K tomuto závěru se posléze Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 133, usnesení ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1278/2005, rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4234/2007, usnesení ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1899/2009 či usnesení ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 392/2010.

Z výše uvedeného se podává, že má-li být předmět budoucí smlouvy o převodu obchodního podílu vymezen dostatečně určitě, musí již ze smlouvy o smlouvě budoucí plynout, zda převod obchodního podílu bude úplatný či bezúplatný. V projednávané věci však dohoda účastníků řízení neurčuje, zda převod obchodního podílu dovolatelky ve společnosti má být úplatný či bezúplatný, a požadavkům § 289 odst. 1 obch. zák. na určení předmětu plnění proto nevyhovuje.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Podle § 200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve věcech vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že dohoda účastníků řízení, z níž navrhovatel dovozuje návrhem uplatněný nárok, byla uzavřena mezi osobami s bydlištěm v Republice Rakousko, v rámci vypořádání společného jmění manželů podle rakouského práva. Soud tudíž musí nejprve zvážit, jakým právem se dohoda řídí, a teprve poté může její platnost posoudit podle rozhodného práva. Jestliže odvolací soud tuto úvahu pominul, je jeho závěr, že je dohodu nutné posuzovat podle českého práva, předčasný.

Současně – dospěje-li opětovně k závěru, že návrhu je na místě vyhovět – bude odvolací soud respektovat § 153 odst. 2 o. s. ř. (podle něhož je soud – s výjimkami formulovanými v označeném ustanovení – vázán návrhy účastníků) a § 161 odst. 3 o. s. ř. (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř.). Navrhovatel se domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu. Jestliže ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. určuje, že výrok rozhodnutí ukládající prohlášení vůle nahrazuje toto prohlášení, předpokládá, že výrokem rozhodnutí soudu bude žalovanému (účastníku řízení) povinnost učinit určité prohlášení (projev) vůle (např. povinnost uzavřít smlouvu) uložena (k výroku rozhodnutí podle § 161 odst. 3 o. s. ř. srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněný pod číslem 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok rozhodnutí nelze formulovat tak, že se „nahrazuje vůle žalované“.

Zbývá dodat, že otázka pravomoci českých soudů byla vyřešena pravomocným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2009, č. j. 13 Cm 351/2008-198, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2010, č. j. 14 Cmo 443/2009-207.

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 25. února 2015

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.898.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies