32 Cdo 3047/2014

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 138 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Filipa Cilečka ve věci žalobce B. B.,zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o zaplacení částky 152 296 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 92/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2013, č. j. 9 Cmo 251/2013-64, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2013, č. j. 9 Cmo 251/2013-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.




Odůvodnění:


Žalobce jako jeden z žalovaných ve směnečném sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 208/2012, v němž se Komerční banka, a. s., domáhá zaplacení částky 92 172 511 Kč s příslušenstvím, uplatnil vzájemným návrhem nárok na náhradu škody v částce 152 296 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-71, byl tento nárok vyloučen k samostatnému řízení, jež je vedeno pod sp. zn. 56 Cm 92/2013.

Poté, co byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ze vzájemné žaloby ve výši 3 122 960 Kč, žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. V žádosti uvedl, že v současné době je zcela nemajetný, nevlastní žádné nemovitosti vyjma několika spoluvlastnických podílů na pozemcích o velikosti desetin celku, zatížených zástavními právy a pohledávkami v řádech milionů korun, v současné době nepodniká, je zaměstnancem, jeho pravidelný měsíční příjem činí cca 12 000 Kč a má dvě děti, které jsou na něm zcela finančně závislé.

V prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, které předložil na výzvu soudu, pak žalobce uvedl, že je v hlavním pracovním poměru u zaměstnavatele PILA MARTINICE s. r. o., jako obchodní zástupce s průměrným měsíčním výdělkem 10 500 Kč (potvrzení zaměstnavatele o výši výdělku však připojeno nebylo) a že žije ve společné domácnosti se třemi osobami, z nichž manželka pobírala mzdu od zaměstnavatele RUBILIS, s. r. o., jejíž výše v předcházejícím kalendářním čtvrtletí činila v průměru 12 000 Kč měsíčně.

Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. června 2013, č. j. 56 Cm 92/2013-42, že žalobci se osvobození od soudních poplatků „pro odvolací řízení“ nepřiznává. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce zamlčel, že je statutárním orgánem osmi společností s ručením omezeným, společníkem a statutárním orgánem dalších tří společností s ručením omezeným, společníkem další společnosti s ručením omezeným a členem správní rady nadačního fondu, ačkoliv se může jednat o zdroj jeho příjmů. Žalobce rovněž zamlčel, že je vlastníkem, resp. spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na celkem 47 listech vlastnictví. Soud prvního stupně zdůraznil, že při hodnocení majetkových poměrů žalobce je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů, ale též k možnosti si tyto prostředky opatřit, a za situace, kdy je žalobce vlastníkem několika obchodních podílů a vlastníkem, resp. spoluvlastníkem více než čtyřiceti nemovitostí, přičemž tyto skutečnosti zamlčel, nelze shledat, že by nebylo v možnostech žalobce opatřit si prostředky na zaplacení soudního poplatku, i když značně vysokého. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků neprokázal.

V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce argumentoval, že většina společností, v nichž je statutárním orgánem, je v likvidaci nebo v úpadku, tudíž mu z nich neplyne žádný příjem. Jedná se o společnosti, které tvořily holding se společností BIERHANZL GROUP, a. s., která skončila v konkurzu a jejíž úpadek byl příčinou likvidace nebo úpadku společností s ní provázaných. U ostatních společností vypomáhá jako rodinný příslušník a za to nepobírá žádnou mzdu ani odměnu a také jeho členství ve správní radě Nadačního fondu pro Březnici je vykonáváno bezúplatně. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že soud byl povinen tyto skutečnosti zjišťovat a nikoliv vycházet jen z údajů zjištěných z obchodního rejstříku. Za nerozhodné označil také své spoluvlastnické právo k nemovitostem, neboť na „téměř všech“ těchto nemovitostech váznou zástavní práva k zajištění pohledávek převyšujících jejich hodnotu. Tvrdil, že se jedná o nemovitosti s velkým počtem spoluvlastníků, přičemž hodnota jím vlastněných podílů činí cca 300 000 Kč.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně „potvrdil ve znění, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není nemajetnou osobou. Dovodil, že žalobce vlastní rozsáhlý majetek, přičemž neodpovídá skutečnosti, že všechny společnosti, v nichž je žalobce jednatelem a společníkem, byly v úpadku nebo v likvidaci. Vzhledem k tomu uzavřel, že splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků nebylo zjištěno.

Toto usnesení napadá žalobce dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje především v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odklon od judikatury shledává v tom, že odvolací soud se nezabýval všemi odvolacími námitkami a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Dále pak podle jeho mínění napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky práva“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, totiž zda „lze rozhodnout o právu na osvobození od soudního poplatku jen na základě zápisu v obchodním či jiném rejstříku a zda je soud rozhodující o osvobození od soudního poplatku povinen posoudit skutečnou finanční situaci žalobce“.

Dovolatel namítá, že již v odvolání uvedl, že společnosti BIERHANZL BIOGAS s. r. o. v likvidaci, BIERHANZL AGENCY s. r. o., BIERHANZL AGRI s. r. o. v likvidaci, a STAVEBNINY DOOSPOL s. r. o. v likvidaci jsou v konkurzu a společnosti BIERHANZL LOGISTIC s. r. o. v likvidaci, BIERHANZL PROPERTY s. r. o. a KZPTO v likvidaci jsou v likvidaci. U společností STARÁ FABRIKA development s. r. o. a Dům Březnice s. r. o. vypomáhá bezúplatně jako rodinný příslušník, za podporu mu poskytnutou v době, kdy byl zcela bez prostředků. Ve společnostech PILA MARTINICE s. r. o. a PILA MARTINICE – montážní s. r. o. je jednatelem výlučně z důvodu ulehčení komunikace se zákazníky a uzavírání smluv. Funkci ve správní radě Nadačního fondu pro Březnici vykonává bezplatně a žádné příjmy mu neplynou ani z účasti ve společnosti Myslivci Počaply s. r. o. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 40/2004-97 dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a prosazuje názor, že soud se při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků nemůže spokojit se zjištěním, že žadatel je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán a společník několika společností, aniž by ověřil, zda žadatel tyto funkce skutečně vykonává a jaký z toho má příjem. Má za to, že pokud soud vyhledává další informace o materiální situaci žadatele, musí volit důsledný postup, který povede ke skutečnému posouzení žadatelovy materiální situace.

Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho námitkami o zatížení téměř všech nemovitostí v jeho spoluvlastnictví zástavními právy. Argumentuje, že veškerý nemovitý majetek je zatížen v důsledku úpadku společnosti BIERHANZL GROUP, a. s., zástavní právem za závazky ve výši přes 17 milionů Kč, přičemž hodnota spoluvlastnických podílů činí 300 000 Kč. Není tedy v jeho možnostech opatřit si finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, neboť případný výnos z prodeje se nedostane do jeho dispoziční sféry. U ostatních nemovitostí je dovolatel vlastníkem jen podílu nepatrné hodnoty a na některých také váznou jeho osobní zástavní práva.

Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pak vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Prostřednictvím argumentu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, dovolatel toliko uplatňuje námitku vady řízení, jíž se měl dopustit odvolací soud; otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (tj. jíž se v napadeném rozhodnutí zabýval) a při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tu nepředkládá. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).

Otázku procesního práva, jaké skutečnosti jsou vzhledem k ustanovení § 138 odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší soud oproti přesvědčení dovolatele ve své rozhodovací praxi řešil. Z četných rozhodnutí postačí odkázat na usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 99/2013“), v jehož důvodech Nejvyšší soud s odkazem na komentářovou literaturu (dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) mimo jiné vysvětlil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).

Obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí neumožňuje usoudit, že se odvolací soud příslušnými judikaturními závěry řídil. Založil-li závěr o nedostatku předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků, byť částečného, toliko na úvaze, že žalobce vlastní velmi rozsáhlý majetek, přičemž neodpovídá skutečnosti, že by všechny společnosti, v nichž je jednatelem a společníkem, byly v úpadku či v likvidaci, pak je zřejmé, že nepřihlédl ke všem judikaturou dovozeným relevantním hlediskům. Poznatek o tom, že žalobce je společníkem a jednatelem obchodních společností a že je spoluvlastníkem většího počtu nemovitostí, sám o sobě rozhodně neumožňuje závěr, že žalobce má příjmy, které mu umožňují zaplatit celý poplatek ve výši 3 122 960 Kč, popřípadě že je v jeho reálných možnostech opatřit si finanční prostředky potřebné k zaplacení takto vysokého soudního poplatku prodejem spoluvlastnických podílů k nemovitostem, popř. převodem obchodních podílů v obchodních společnostech.

Potom nezbývá než uzavřít, že odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání je tudíž přípustné. Protože pak Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této otázce měnit, pojí se nutně se závěrem o přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako důvodného. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Na adresu dovolatele je však třeba zdůraznit, že jeho představy o tom, že se spokojí s vágním zpochybňováním svých příjmů a hodnoty či likvidity svého majetku a bude na soudu, aby jeho tvrzení vyvracel, jsou liché. Nejvyšší soud v již citovaném R 99/2013 zdůraznil, že je to žadatel o osvobození od soudních poplatků, kdo je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu při výkladu obdobného ustanovení soudního řádu správního dovodil v usnesení ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009 (veřejnosti dostupném na jeho webových stránkách), že důkazní břemeno prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudního poplatku nese účastník řízení. V poměrech souzené věci to pak znamená, že bude na dovolateli, aby prokázal, že nemá příjmy ze své účasti v obchodních společnostech a ve správní radě nadačního fondu, jakož i opodstatněnost důvodů, proč takové příjmy nemá, a aby prokázal své tvrzení, že prodejem svých spoluvlastnických podílů na nemovitostech by si žádné disponibilní prostředky opatřit nemohl. Nezdaří-li se mu důkaz, bude to on, kdo ponese příslušné procesní důsledky. Názor, že nemožnost opatřit si finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku již prokázal, který prosazuje v závěru dovolání, postrádá oporu v obsahu spisu.

Jelikož usnesení odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. února 2015


JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3047.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies